I.ÚS 2655/16

Ústavní stížností se stěžovatel s odkazem na údajné porušení čl. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 odst. 1, čl. 4, čl. 90 a čl. 96 Ústavy, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení výše citovaných rozhodnutí obecných soudů. Rozsudkem Městského soudu v Praze byl stěžovatel uznán vinným zločinem znásilnění dle § 185 odst. 1, 2 odst. 2 písm. a), písm. c) trestního zákoníku, kterého se měl dopustit tím, že v přesně nezjištěné době v rozmezí měsíce března až května 2014 v místě svého trvalého bydliště opakovaně přiměl svoji vnučku, nezletilou Janu S. (jedná se pseudonym), aby strpěla jeho sexuálně motivované jednání, čímž jí způsobil posttraumatickou stresovou poruchu; zjištěné psychické potíže u poškozené lze ze zdravotního hlediska hodnotit jako těžkou újmu na zdraví. Stěžovateli byl za výše uvedený skutek uložen trest odnětí svobody v délce trvání pěti let, k jehož výkonu byl zařazen do věznice s ostrahou. O stěžovatelově odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze, který odvolání zamítl. Nejvyšší soud poté odmítl také stěžovatelovo dovolání v dané věci.

Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti zejména uvedl, že podle jeho názoru napadená rozhodnutí nemohou obstát pro podstatné vady v dokazování a jeho vyhodnocení. Výrok soudu o vině stěžovatele je založen především na výpovědi poškozené nezletilé. S odkazem na ustanovení § 102 odst. 2 trestního řádu soud prvního stupně konstatoval, že aby nebyla nezletilá vystavována nevhodným stresovým situacím, provedl tento důkaz přečtením její výpovědi z přípravného řízení a zvukovým a obrazovým záznamem. Další důkazy spočívaly ve znaleckých posudcích, které dle názoru stěžovatele rovněž trpí zásadními vadami. Ve znaleckém posudku vypracovaném MUDr. Alenou Gayovou a Prof. PhDr. Janem Vymětalem znalci mimo jiné tvrdí, že se žalovaný skutek musel stát, protože poškozená trpí posttraumatickou stresovou poruchou, která se u ní projevila až po údajném prožitku, a že tato posttraumatická porucha 100% potvrzuje a podporuje její svědeckou výpověď a že jinak nemohla tato posttraumatická porucha vzniknout. Stěžovatel však opakovaně uváděl, že poškozená (jeho vnučka) projevovala ve svém chování silné trauma již dávno před tím, než mělo k údajnému skutku dojít; postupem času prý stěžovatel pochopil z jejího vyprávění, čím vším si prošla a co ji stresuje. Např. otcem byla údajně neustále vyslýchána ohledně matky, co dělá, kde a s kým se schází, kam chodí, co o něm povídá a podobně. Vyprávěla také o častých hádkách rodičů, o nočním ježdění s matkou "za strýčkem" a tak dále. Také výpověď bývalé manželky stěžovatele A. O. podle stěžovatele vyvrací závěry znalců o dokonalé a ideální rodině, ve které měla Jana vyrůstat. Tato svědkyně uváděla, že se jí otec poškozené často svěřoval, že matka poškozené Z. často střídá partnery; pokud měl službu v kasárnách, tak prý často jezdila s Janou do Prahy i jinam po pánských návštěvách dlouho do noci. Podle názoru stěžovatele tak nelze vyloučit, že psychické trauma nezletilé má kořeny daleko před projednáváním údajného skutku stěžovatele u soudu; mohlo prý pocházet ze vzájemných, často velmi nepřátelských vztahů a nevhodného chování obou rodičů nezletilé poškozené.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jako soudní orgán ochrany ústavnosti je Ústavní soud oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže nepostupují ve shodě s Ústavou, ústavními zákony a principy, které vyplývají z Listiny základních práv a svobod, zejména pak její hlavy páté. Podle svojí ustálené judikatury hodnotí Ústavní soud spravedlnost trestního procesu jako celku a k vyhovění ústavní stížnosti přistupuje jen tehdy, jestliže dospěje k názoru, že skutečné pochybení ze strany orgánu veřejné moci vedlo k tomu, že proces byl vskutku nespravedlivý. Pochybení takového charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud neshledal.

Ústavní soud si k danému případu vyžádal příslušný spisový materiál (spis Městského soudu v Praze sp. zn. 1 T 15/2014), ze kterého zjistil, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí velmi podrobně zabývaly, své závěry logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily. Obecné soudy postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který byl nezbytný pro jejich rozhodnutí. Uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění i jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele při posuzování viny a trestu. Důkazy, provedené v trestním řízení, umožnily bez důvodných pochybností přijmout závěr o vině stěžovatele, kterou soudy správně dovodily z veškerých okolností konkrétního případu.

Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie (zpracovaného pro daný případ a podrobně popsaného v rozsudku soudu prvního stupně) vyplynulo, že poškozená nezletilá je schopna si správně zapamatovat a reprodukovat prožité události. Její výpověď je podle znalců výpovědí malé holčičky, která nenese známky toho, že by byla naučená, fantazijní nebo zveličovaná; také s ohledem na její neverbální chování při výslechu a použitá slova jde podle znalců o typické projevy sexuálně zneužitých dětí. Předmětné opakované jednání stěžovatele (hlazení a líbání na intimních místech a požadavek, aby mu prováděla mastrubaci) u ní způsobilo posttraumatickou stresovou poruchu, která se projevuje návraty vzpomínek (flashbacky), skrytou úzkostí, sníženým sebevědomím a dalšími následky, které lze z lékařského hlediska považovat za těžkou újmu na zdraví. Znalci proto nedoporučili účast nezletilé na jednání soudu. Samotný stěžovatel na svoji obhajobu jen připustil, že nezletilou poučoval o "základech ženské hygieny a v rámci jejího věku o onanii, že to není nic špatného"; zdůraznil ale, že to musí dělat v soukromí a současně jí ukázal, "kam až si může sahat a kde to již není správné". Rodinnou nesexuální nahotu prý bere jako normální věc.

Ústavní soud souhlasí s názorem Nejvyššího soudu, vyjádřeným v odůvodnění jeho ústavní stížností napadeného usnesení, že soudy se rozhodné otázce věrohodnosti a způsobu výslechu nezletilé pečlivě věnovaly, přičemž lze poukázat na komplexnost soudem prvního stupně učiněných závěrů, že tvrzení nezletilé, demonstrované přiměřeně jejímu věku a vyspělosti, nevzbuzují žádné pochybnosti o jejich pravdivosti. Vše začalo tím, že nezletilá začala náhle odmítat návštěvy u svého dědy a zpočátku se zdráhala matce sdělit, co se vlastně stalo. Popis průběhu skutku pak podávala postupně, ale konstantně a bez významných odchylek. Soud prvního stupně přitom zkoumal i jiné okolnosti, které mohly její výpověď pozměnit, jakož i možnost jejího ovlivnění ze strany rodičů, vše však odůvodněně vyloučil. Za těchto okolností se jeví námitka stěžovatele, že skutek se nestal a nezletilá trpí posttraumatickou stresovou poruchou z jiných důvodů, jako zcela nepodložená. Je ostatně zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti jen opakuje námitky vznesené v průběhu řízení před obecnými soudy a polemizuje s právními závěry, ke kterým tyto soudy dospěly. Vzhledem k argumentaci, obsažené v ústavní stížnosti, lze stěžovatele proto rovněž odkázat na konstantní judikaturu, týkající se velmi omezené možnosti Ústavního soudu přehodnocovat dokazování, provedené obecnými soudy.

Pro úplnost nutno doplnit, že soudy všech stupňů se rovněž odpovědně a adekvátně zabývaly otázkou, proč neopakovat výslech nezletilé poškozené u hlavního líčení. Zvážily přitom právo obviněného na spravedlivý proces, jehož součástí je také právo dát vyslechnout svědky svědčící v jeho prospěch za stejných podmínek jako svědky, svědčící proti němu, které však není nadřazeno jinému základnímu lidskému právu, a to právu na zvláštní ochranu dětí, zaručenému jak v Listině základních práv a svobod, tak ve zvláštní mezinárodní smlouvě, která má přednost před zákonem a kterou je Úmluva o právech dítěte. Soud prvního stupně právě pro nízký věk poškozené, sexuální charakter trestné činnosti a z toho plynoucí potřebu šetřit její osobu před dalšími psychicky zatěžujícími situacemi její výpověď z přípravného řízení v hlavním líčení přečetl; přitom byl přehrán také videozáznam a zvukový záznam svědecké výpovědi. Obhájkyně stěžovatele byla předmětnému výslechu nezletilé přítomna, stejně jako zástupce orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Ve výkladu takto aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.

Ústavní stížnost byla tedy odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.