Ústavní soud I.ÚS 2679/22

Nezletilá vedlejší účastnice a) je t. č. sedmiletou dcerou stěžovatelky a vedlejšího účastníka b), žijící z dřívějšího rozhodnutí od srpna 2020 v péči otce. Z napadených rozhodnutí, kterými byl zamítnut návrh stěžovatelky na změnu péče o nezletilou, plyne, že mezi rodiči panuje dlouhodobě velké napětí, nyní mimo jiné s ohledem na tragickou událost, při níž zemřel mladší bratr nezletilé (v červenci 2021 se utopil v bazénu u prarodičů ze strany otce). Přesto obecné soudy neshledaly návrh stěžovatelky důvodným.

Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen „zákon o Ústavním soudu“)], domáhá zrušení napadených rozhodnutí pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud zde připomíná obecné východisko, aplikovatelné právě na projednávaný případ. Děti jako účastníci soudních řízení požívají zvýšené ochrany ze strany státu. To plyne jak z ústavního pořádku České republiky, tak i z jejích mezinárodních závazků (zejména Úmluva o právech dítěte). Středobodem řízení ve věci péče o nezletilé je dítě a jeho nejlepší zájem. Práva a zájmy rodičů nejsou nedůležité a nemohou zůstat ponechány zcela stranou, jsou však upozaděny ve prospěch blaha dítěte; takto je k řízení ve věci péče soudu o nezletilé i k úpravě poměrů dítěte třeba přistupovat a tento přístup by měli mít na paměti především rodiče.

Obecné soudy provedly v řízení rozsáhlé dokazování a dospěly k závěru, že od posledního rozhodnutí ve věci se poměry zúčastněných ve vztahu k péči o nezletilou nijak nezměnily. Jakkoli může takový závěr znít ve světle zmíněné tragické události nepatřičně, vypořádaly se obecné soudy odpovídajícím způsobem i s ní a jejím dopadem na již tak napjaté rodinné vztahy, a zejména na blaho nezletilé, která již delší dobu trpí zřejmě psychosomatickým kožním onemocněním. Nedůvěra stěžovatelky k výchovnému prostředí, v němž došlo k tragickému úmrtí jejího syna, je subjektivně pochopitelná; z objektivního hlediska však obecné soudy jejím obavám po provedeném dokazování nepřisvědčily a znovu dospěly k závěru, že otcova péče je pro nezletilou vyrovnanější a prostředí u něj stabilnější a vhodnější.

Jak uvádí odvolací soud v závěru bodu 20 odůvodnění napadeného rozsudku, spíše než další soudní pře nyní nezletilé prospěje, potlačí-li rodiče vzájemné nenávistné vztahy a budou-li případně i za pomoci odborníků společně usilovat o stabilizaci poměrů a zlepšení psychického stavu svého dítěte.

Stěžovatelka neuvádí nic, co by nezaznělo již v řízení před obecnými soudy, s jejichž závěry pouze nesouhlasí; nenamítá ani, že by byla nějaká tvrzení v řízení pominuta či nevypořádána. Svým podáním nevytváří žádný prostor k tomu, aby Ústavní soud do nezávislé rozhodovací činnosti obecných soudů zasáhl a řádně odůvodněná rozhodnutí rušil.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.