I.ÚS 271/25 – Ústavní soud

I.ÚS 271/25 ze dne 21. 7. 2025 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška (soudce zpravodaj), soudce Jana Wintra a soudkyně Dity Řepkové o ústavních stížnostech 1) Hany Písaříkové, zastoupené Mgr. Jakubem Dostálem, advokátem, sídlem 28. října 767/12, Praha 1, v substituci JUDr. Markétou Mlčovský Millerovou, LL.M., a 2) Ing. Jiřího Písaříka, zastoupeného Mgr. Petrem Sprinzem, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem Hybernská 1271/32, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2024 č. j. 14 Cmo 98/2024-920, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) JUDr. Jaroslava Brože, MJur, sídlem Marie Steyskalové 767/62, Brno, insolvenčního správce dlužníka Tomáše Bárty, a 2) MR COMMUNICATIONS, s. r. o., sídlem 28. října 767/12, Praha 1, a 3) BOHEMIA ENERGY entity s.r.o., sídlem 28. října 767/12, Praha 1, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Základem posuzovaného případu je zamítnutí návrhu na zrušení předběžného opatření. 2. Ústavní stížnosti stěžovatelky a stěžovatele původně vedené pod sp. zn. I. ÚS 271/25 a III. ÚS 305/25 spojil Ústavní soud usnesením ze dne 19. února 2025 ke společnému řízení. 3. Z ústavních stížností a přiložených dokumentů vyplývá, že Městský soud v Praze dále jen "městský soud") usnesením ze dne 26. října 2021 č. j. 74 Cm 78/2018-331, potvrzeným usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 11. února 2022 č. j. 14 Cmo 352/2021-437, nařídil předběžné opatření, kterým stěžovatelům zakázal jakkoli zatěžovat, disponovat či zcizit ve výroku uvedené nemovitosti (dále jen "předběžné opatření"). 4. Městský soud poté rozsudkem ze dne 1. listopadu 2023 č. j. 74 Cm 78/2018-809 rozhodl ve věci samé tak, že zamítl žalobu, kterou se první vedlejší účastník domáhal po obou stěžovatelích a druhé a třetí vedlejší účastnici řízení společně a nerozdílně zaplacení částky 15 680 000 Kč s příslušenstvím, resp. kterou se domáhal po stěžovateli a druhé a třetí vedlejší účastnici řízení společně a nerozdílně zaplacení částky 143 887 440 Kč s příslušenstvím. Tento rozsudek první vedlejší účastník napadl odvoláním. 5. Následně městský soud usnesením ze dne 22. prosince 2023 č. j. 74 Cm 78/2018-813 zrušil předběžné opatření podle § 77 odst. 2 občanského soudního řádu. Ve stručném odůvodnění odkázal na rozhodnutí ve věci samé, jímž žalobu prvního vedlejšího účastníka zamítl. K odvolání prvního vedlejšího účastníka ve věci dále rozhodoval vrchní soud, který usnesením ze dne 18. dubna 2024 č. j. 14 Cmo 98/2024-880 rozhodnutí městského soudu změnil tak, že návrh na zrušení předběžného opatření zamítl. Uvedl, že zánik předběžného opatření podle § 77 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu předpokládá, že rozsudek městského soudu ve věci samé nabude právní moci, což se ovšem nestalo. 6. Rozhodnutí vrchního soudu však zrušil k ústavní stížnosti stěžovatelů Ústavní soud nálezem ze dne 8. října 2024 sp. zn. III. ÚS 1858/24. V nálezu Ústavní soud konstatoval, že vrchní soud důsledně nerozlišil institut zániku předběžného opatření podle § 77 odst. 1 a institut zrušení předběžného opatření podle § 77 odst. 2 občanského soudního řádu. Stěžovatelé dostali pouze nevyžádanou odpověď na otázku, zda je vydání nepravomocného meritorního rozhodnutí nalézacího soudu důvodem pro zánik předběžného opatření podle § 77 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, aniž by jim vrchní soud jakkoliv vysvětlil, proč nepravomocné meritorní rozhodnutí soudu prvního stupně nezakládá důvod pro zrušení předběžného opatření podle § 77 odst. 2 občanského soudního řádu. Tím vrchní soud porušil právo stěžovatelů na soudní ochranu. Vrchní soud po kasačním zásahu Ústavního soudu rozhodl znovu v návětí označeným rozhodnutím, přičemž znovu změnil rozhodnutí městského soudu tak, že návrh na zrušení předběžného opatření zamítl. Uvedl, že podmínky pro postup podle § 77 odst. 2 občanského soudního řádu prozatím nejsou naplněny, a nepřisvědčil ani argumentaci stěžovatelů o nepřiměřenosti předběžného opatření. 7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhuje zrušení v návětí uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka namítá, že napadené rozhodnutí je svévolné, přičemž svévoli spatřuje ve třech aspektech. Zaprvé stěžovatelka rozporuje aplikaci § 75c odst. 4 občanského soudního řádu ze strany vrchního soudu a tvrdí, že toto ustanovení se sice uplatní v řízení o odvolání proti nařízenému předběžnému opatření, nikoliv však v řízení o návrhu na zrušení předběžného opatření. V důsledku nesprávného postupu vrchního soudu se stěžovatelka podle svých slov octla v bludném kruhu. Vrchní soud jí údajně znemožnil, aby mohla tvrdit a dokládat, že důvody pro nařízené předběžné opatření ve skutečnosti nejsou dány. Zadruhé namítá, že vrchní soud svévolně rozšířil předpoklady pro zrušení předběžného opatření podle § 77 odst. 2 občanského soudního řádu, když uvedl, že v daném případě nelze postupovat podle citovaného ustanovení ve stádiu před přezkoumáním prvostupňového rozsudku v jednání o projednání odvolání. Takový výklad je podle stěžovatelky svévolný a nemá oporu v textu ani účelu zákona. Pokládá za absurdní, aby prvostupňový soud, který shledal žalobu nedůvodnou, nemohl nařízené předběžné opatření zrušit, protože neproběhl odvolací přezkum. Zatřetí uvádí, že se vrchní soud nevypořádal s její námitkou nepřiměřenosti předběžného opatření, a to v důsledku nesprávného názoru, že vypořádání této námitky brání § 75c odst. 4 občanského soudního řádu. 8. Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje zrušení v návětí uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že je svévolné a že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Úvodem namítá, že se vrchní soud ani po kasačním zásahu Ústavního soudu v napadeném rozhodnutí nezabýval otázkou, kdy může nepravomocné rozhodnutí nalézacího soudu vést ke zrušení předběžného opatření. Odůvodnění napadeného rozhodnutí tedy zůstává nedostatečné. Dále podle stěžovatele vrchní soud nesprávně dovodil, že ke zrušení předběžného opatření podle § 77 odst. 2 občanského soudního řádu může dojít až po ukončení jednání odvolacího soudu. Podle stěžovatelova mínění může dojít ke zrušení předběžného opatření v kterékoliv fázi řízení. Konečně stěžovatel namítl, že je napadené usnesení vnitřně rozporné, neboť nesprávně aplikuje § 75c odst. 4 občanského soudního řádu. Podle stěžovatele se toto ustanovení neuplatní v řízení o návrhu na zrušení předběžného opatření. V důsledku toho se vrchní soud odmítl zabývat námitkou nepřiměřenosti předběžného opatření. 9. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 10. Stěžovatelé učinili sporným dva okruhy otázek: zaprvé, zda vrchní soud v napadeném usnesení respektoval předchozího kasační nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1858/24, zadruhé, zda rozhodnutí vrchního soudu obstojí z hlediska ústavnosti. 11. Co se týče první otázky, vrchní soud v napadeném rozhodnutí v nutné míře respektoval kasační závaznost nálezů Ústavního soudu, jak ji chápe judikatura [nález ze dne 26. června 2018 sp. zn. II. ÚS 699/18 (N 117/89 SbNU 763), body 17-19]. Z nálezu sp. zn. III. ÚS 1858/24, kterým Ústavní soud zrušil předchozí rozhodnutí vrchního soudu, nelze dovodit, že nepravomocné rozhodnutí nalézacího soudu nutně vede ke zrušení předběžného opatření. Ústavní soud výslovně uvedl, že rozhodnutí o této otázce nepředjímá a zavázal vrchní soud jen k tomu, aby se argumentací stěžovatelů založenou na § 77 odst. 2 občanského soudního řádu zabýval a vypořádal ji (bod 27 citovaného nálezu). Vrchní soud této povinnosti v nezbytném rozsahu dostál. Interpretací a aplikací ustanovení § 77 odst. 2 občanského soudního řádu se zabýval v bodech 17-20 napadeného usnesení a nakonec dospěl k závěru, že v poměrech posuzované věci nebyly naplněny podmínky pro postup podle § 77 odst. 2 občanského soudního řádu. 12. Co se týče druhé otázky, předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jednotlivce. Při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků s konečnou platností. Jde o opatření dočasného charakteru, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu. Jeho účelem je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníku bude posléze poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci. Posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu. Ústavnímu soudu tedy z hlediska ústavněprávního zásadně nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti vydání předběžného opatření. Vzhledem k jejich specifické povaze Ústavní soud podrobuje předběžná opatření pouze tzv. omezenému testu ústavnosti. Při něm zkoumá, zda př