I.ÚS 281/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 281/22 ze dne 21. 6. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele D. L., zastoupeného Mgr. Luďkem Voigtem, advokátem, sídlem Hlavní 241, Svinařov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2021 č. j. 4 Tdo 1248/2021-848, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. července 2021 sp. zn. 7 To 227/2021 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. května 2021 sp. zn. 64 T 39/2019, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze, Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5, Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, sídlem Orlická 2020/4, Praha 3 - Vinohrady, a K. M., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 30. 1. 2022, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") z důvodu tvrzeného porušení čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a jeho základních práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Shrnutí řízení před obecnými soudy 2. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem obvodního soudu shledán vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku. Těchto trestných činů se dopustil - stručně řečeno - tím, že dne 30. 1. 2019 před kulturním domem v Praze 5, u okraje vozovky, fyzicky napadl poškozeného vedlejšího účastníka K. M. (dále jen "poškozený") v průběhu soudem určeného předání nezletilé dcery matkou - stěžovatelovou tehdejší partnerkou a nynější manželkou - P. L. (dříve K.) poškozenému otci, a to tak, že stěžovatel poškozeného strhl na zem a následně udeřil rukou sevřenou v pěst, čímž poškozenému způsobil zranění v pravé části obličeje a v týlní krajině hlavy. Zranění si vyžádala léčbu trvající nejméně tři týdny, v jejichž průběhu byl poškozený omezen v obvyklém způsobu života. Za výše popsané jednání byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému peněžitému trestu vyměřenému v 50 denních sazbách ve výši 2 000 Kč, tj. v celkové výměře 100 000 Kč. Obvodní soud dále rozhodl, že je stěžovatel povinen nahradit vedlejší účastnici Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky škodu ve výši 7 149 Kč, a odkázal poškozeného s jeho uplatněným nárokem na náhradu škody na občanské soudní řízení. 3. Rozsudek obvodního soudu napadl stěžovatel odvoláním, na jehož podkladě městský soud napadeným rozsudkem zrušil výrok o trestu a úhrnný peněžitý trest zmírnil tak, že jej nově uložil v celkové výměře 10 000 Kč, jež sestávala ze 40 denních sazeb po 250 Kč. Městský soud konstatoval, že trestní řízení proti stěžovateli bylo vedeno v souladu se zákonem a za dodržení všech jeho procesních práv, obvodní soud provedl všechny dostupné právně významné důkazy a při jejich hodnocení postupoval dle zásady volného hodnocení důkazů. Stejně jako obvodní soud neuvěřil stěžovatelově obhajobě, jež byla založena na tvrzení, že se stěžovatel s poškozeným do žádného fyzického konfliktu nedostal a poškozený si svá zranění přivodil sám, když se zmítal na zemi jako smyslů zbavený. Stěžovatelova verze událostí byla v rozporu s obsahem dalších důkazů, především s výpovědí poškozeného, se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, a s obsahem lékařských zpráv, jež svědčily o stěžovatelově zavinění. Městský soud uvedl, že důkazy stěžovatele bezpečně usvědčují ze spáchání činu a ohledně rozhodnutí o vině lze plně odkázat na napadený rozsudek obvodního soudu, jenž se i pečlivě vypořádal se stěžovatelovou obhajobou. Městský soud se ztotožnil i s právní kvalifikací jednání stěžovatele, jak ji pojal do svého rozsudku obvodní soud. Incident byl výsledkem dlouhodobého, emocionálně vypjatého a vyhroceného konfliktu mezi poškozeným na straně jedné a stěžovatelem a jeho manželkou na straně druhé. Přestože poškozený nijak neskrýval animozitu vůči stěžovateli a svou snahu přivodit mu co nejpřísnější trest (pročež i zveličoval utrpěná zranění), byl stěžovatelův fyzický útok neadekvátní reakcí. Obvodním soudem uložený trest však městský soud shledal nepřiměřeně přísným, a to zejména s přihlédnutím k tomu, že stěžovatel trestný čin spáchal pod vlivem dlouhotrvajících vulgárních a dehonestujících invektiv poškozeného vůči stěžovatelově manželce a jejím blízkým. Městský soud proto stěžovateli uložil úhrnný peněžitý trest v nižší výměře. 4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné. Uvedl, že stěžovatel se opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), i přesto však ve svém dovolání namítal nesprávné hodnocení důkazů a nedostatečně zjištěný skutkový stav, tj. napadal skutková zjištění obecných soudů; uplatněné skutkové námitky však nejsou pod deklarovaný dovolací důvod podřaditelné. Stěžovatel v dovolání sice deklaruje, že nebyly naplněny znaky trestných činů, za něž byl odsouzen, ve skutečnosti však opět nesouhlasí se skutkovými závěry obvodního soudu a městského soudu, a tím se pohybuje mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. Co se týče námitky nedostatku úmyslu, upozornil Nejvyšší soud, že k úmyslnému zavinění postačí eventuální úmysl ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, tj. zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může ublížit na zdraví a byl s tím srozuměn. Vzhledem ke způsobu vedení útoku - pěstí, silou velké intenzity a do oblasti oka - není o eventuálním úmyslu stěžovatele pochyb. Nejvyšší soud nepřisvědčil ani stěžovatelově argumentu, že s ohledem na okolnosti posuzované věci může v úvahu připadat pouze přečin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky. Neshledal, že by se stěžovatel nacházel v "silném rozrušení" ve smyslu § 146a odst. 1 trestního zákoníku, a byť připustil vyhrocenost vzájemných vztahů stěžovatele (resp. jeho manželky) a poškozeného, nespatřoval v nich "předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného". Nejvyšší soud nedal stěžovateli zapravdu ani v otázce tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces. V této souvislosti uvedl, že zásada in dubio pro reo má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, má tak procesní charakter, a tudíž není podřaditelná pod jakýkoli dovolací důvod. Do skutkových zjištění soudů nižších stupňů může Nejvyšší soud zasáhnout pouze zcela výjimečně v případě extrémního rozporu mezi jejich skutkovými zjištěními a provedenými důkazy; ten však v posuzovaném případě nenastal. Obvodní soud se dostatečně vypořádal s obsahem důkazů, přesvědčivě vysvětlil své úvahy při jejich hodnocení a posouzení jejich vzájemných rozporů i stěžovatelovy obhajoby. Městský soud se následně se závěry obvodního soudu zcela ztotožnil. Své závěry opřely soudy především o výpověď poškozeného, která je konzistentní se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, v němž znalec popsal utrpěná zranění i příčiny jejich vzniku. Soudy logicky a srozumitelně vysvětlily své hodnotící úvahy, nedopustily se deformace důkazů ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů. Nejvyšší soud uzavřel, že stěžovatel svým jednáním naplnil všechny znaky obou trestných činů, za něž byl odsouzen, obvodní soud i městský soud zvolily odpovídající právní kvalifikaci jeho jednání a trest uložily v souladu se zákonem; Nejvyšší soud proto souhlasil se závěry městského soudu vyslovenými v napadeném rozsudku. III. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v prvé řadě namítá, že Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání v neveřejném zasedání, přestože stěžovatel trval na konání veřejného zasedání. Svým postupem Nejvyšší soud upřel stěžovateli právo být přítomen veřejnému projednání jeho dovolání a taktéž právo být slyšen. 6. Stěžovatel dále argumentuje, že v řízení nebylo jednoznačně prokázáno, že se skutek, jenž je mu kladen za vinu, skutečně stal a že byly naplněny jednotlivé znaky trestného činu ublížení na zdraví a výtržnictví. Namítá, že jediným přímým důkazem, na němž je výrok o jeho vině založen, je výpověď poškozeného, jenž však má na výsledku řízení přímý zájem, a to nejen v souvislosti s uplatňovaným nárokem na náhradu škody. Poškozený usiluje o svěření nezletilé dcery do své péče a dlouhodobě slovně i fyzicky útočí na stěžovatele i jeho manželku, kterou nadto zahrnuje vulgárními a urážlivými textovými a e-mailovými zprávami; ve svých ú