I.ÚS 2816/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2816/09 ze dne 15. 12. 2010 N 249/59 SbNU 541 K uplatnění restitučních nároků v případě odnětí majetku mimo tzv. rozhodné období (KOH-I-NOOR)   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudkyně Ivany Janů - ze dne 15. prosince 2010 sp. zn. III. ÚS 2816/09 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky KOH-I-NOOR, a. s., IČ 60193034, se sídlem Vršovická 51, Praha 10, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. října 2006 č. j. 17 C 1/2006-257, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. června 2007 č. j. 18 Co 57/2007-329 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2009 č. j. 28 Cdo 4004/2007-373, vydaných v restitučním sporu o vydání části nemovitostí podniku KOH-I-NOOR, resp. někdejší společnosti Waldes a spol., za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze, Obvodního soudu pro Prahu 10 jako účastníků řízení a E. B., D. L. B. a J. N. jako vedlejších účastníků řízení. Výrok Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 10. 2006 č. j. 17 C 1/2006-257, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2007 č. j. 18 Co 57/2007-329 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009 č. j. 28 Cdo 4004/2007-373 se zrušují. Odůvodnění I. 1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 10. 2006 č. j. 17 C 1/2006-257, Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2007 č. j. 18 Co 57/2007-329 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009 č. j. 28 Cdo 4004/2007-373. 2. Pro skutkovou základnu je určující, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 10. 2006 č. j. 17 C 1/2006-257 byla stěžovatelce uložena povinnost vydat H. B. a J. N. ideální jednu čtvrtinu movitých a nemovitých věcí specifikovaných ve výroku I. Ohledně nemovitostí specifikovaných ve výroku II rozsudku byla žaloba zamítnuta. Rozsudkem Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 15. 6. 2007 č. j. 18 Co 57/2007-329 byl rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé změněn tak, že stěžovatelce byla uložena povinnost vydat vedlejším účastníkům E. B. a D. L. B. (z jedné ideální osminy) nemovitosti i věci movité uvedené v rozsudku soudu prvního stupně; jinak byl výrok prvoinstančního soudu potvrzen. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009 č. j. 28 Cdo 4004/2007-373 odmítnuto. 3. Vedlejší účastníci jsou právními nástupci původní žalobkyně V. H., která zemřela dne 24. 11. 1995, jež měla být oprávněnou osobou dle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a to po svém otci Z. W. a po svém strýci J. W., kteří byli společníky veřejné obchodní společnosti Waldes a spol. (nešlo o právnickou osobu dle tehdejší právní úpravy). Dne 12. 9. 1939 byl výnosem říšského protektora v Čechách a na Moravě dle § 9 nařízení říšského protektora ze dne 21. 6. 1939 o židovském majetku ustanoven správcem společnosti Waldes a spol. E. W. Rozhodnutím Majetkového úřadu při Německém státním ministerstvu pro Čechy a Moravu č. j. VMVZ-876/III/41 ze dne 29. 11. 1943 byli na základě nařízení o vynětí majetku Protektorátu Čechy a Morava ze dne 4. 10. 1939 RSGL I. S 1998 ve prospěch Německé říše J. W. a Z. W. ze společnosti jako veřejní společníci vymazáni a na jejich místo byla zapsána jako společník Velkoněmecká říše. Obecné soudy považovaly přechod majetkových práv společníků J. W. a Z. W. ve společnosti Waldes a spol. na Velkoněmeckou říši na základě výše uvedeného rozhodnutí podle § 2 zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících, za neplatný. 4. Po skončení 2. světové války byla majetková podstata společnosti Waldes a spol. znárodněna zestátněním na základě dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků, a vyhlášky Ministerstva průmyslu 141/1946 Ú. l. I ze dne 27. prosince 1945, o znárodnění podniku Koh-i-noor, továrny na kovové zboží Waldes a spol. K zestátnění došlo ke dni účinnosti dekretu, tj. k 27. 10. 1945. K odevzdání majetkové podstaty společnosti Waldes a spol. do vlastnictví KOH-I-NOOR, spojené kovoprůmyslové závody, národní podnik, došlo dne 7. 3. 1946 na základě vyhlášky Ministerstva průmyslu ze dne 7. 3. 1946 č. 1321/1946 Ú. l. I., o zřízení národního podniku Koh-i-noor, kovové zboží (částka 86 ze dne 18. 5. 1946). Majetkové nároky fyzických osob (společníků společnosti Waldes a spol., resp. jejich právních nástupců) nebyly odškodněny podle § 1 zákona č. 128/1946 Sb. po 25. 2. 1948 z důvodů uvedených v § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. s odůvodněním, že přihlášená dědička H. W. a Z. W. jsou osobami nespolehlivými pro jejich pobyt v cizině bez souhlasu československých úřadů. 5. Soud prvního stupně ve věci rozhodoval poté, kdy předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž byla žaloba zamítnuta, i potvrzující rozsudek soudu druhého stupně byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu a věc byla vrácena soudu prvního stupně. Obecné soudy dospěly k názoru, že vedlejší účastníci jsou právními nástupci V. H. a že V. H. byla oprávněnou osobou podle zákona č. 87/1991 Sb. Dle názoru obecných soudů nárok oprávněné osoby V. H. byl založen nálezem Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. [nález sp. zn. Pl. ÚS 3/94 ze dne 12. 7. 1994 (N 38/1 SbNU 279)]; V. H. pak dne 29. 12. 1994 uplatnila výzvu k vydání věcí, o něž jde v tomto řízení. Odvolací soud, stejně jako prvoinstanční soud, byl toho názoru, že na tento případ nedopadá čl. II. bod 2 zákona č. 116/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož věc nelze vydat, byla-li před 1. 10. 1991 nabyta do vlastnictví jiné osoby než státu nebo byl-li schválen ohledně takové věci privatizační projekt anebo vydáno rozhodnutí o privatizaci, protože totiž nárok oprávněné osoby byl založen až nálezem sp. zn. Pl. ÚS 3/94. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl a ztotožnil se s názory prvoinstančního i druhoinstančního soudu. 6. Stěžovatelka primárně namítá, že žalobou dotčený majetek byl znárodněn podle § 1 odst. 4 dekretu prezidenta republiky č. 100/1945, o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků, ze dne 24. 10. 1945 ke dni 27. 10. 1945, kdy byl dekret vyhlášen ve Sbírce zákonů. Následně byla vydána vyhláška Ministerstva průmyslu č. 141/1946 Ú. l. I ze dne 27. prosince 1945, o znárodnění podniku Koh-i-noor, továrny na kovové zboží Waldes a spol., kterou byl předmětný majetek odevzdán do vlastnictví národního podniku KOH-I-NOOR, spojené kovoprůmyslové závody. Dle stěžovatelky k těmto jednoznačným závěrům došly obecné soudy i v jiných řízeních, a to konkrétně Obvodní soud pro Prahu 10 ve věci sp. zn. 22 C 96/92 a Obvodní soud pro Prahu 4 ve věci sp. zn. 25 C 157/92, které zamítly restituční nárok z důvodů, že žalobou dotčený majetek přešel na stát před rozhodným obdobím. Stejný názor zaujal i Obvodní soud pro Prahu 10 ve svých prvních rozsudcích o žalobě paní V. H., která dříve - před přijetím nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 3/94 (N 38/1 SbNU 279; 164/1994 Sb.) - nesplňovala podmínku trvalého pobytu na území České republiky. Stěžovatelka má za to, že restituční zákony měly a mají zmírňovat pouze některé majetkové křivdy, a to za splnění určitých podmínek - jednou z nich je, že k převodu nebo přechodu vlastnického práva došlo v rozhodném období, a jak vyplývá z výše uvedeného, tato základní podmínka není v tomto případě splněna. 7. Stěžovatelka má za to, že došlo k odškodnění podílu J. W. v rámci mezivládní dohody uzavřené ČSSR a USA dne 29. 1. 1982. Obecné soudy se však k tomu názoru nepřiklonily, neboť měly za to, že dohoda neměla normativní povahu právního aktu obsahujícího obecně závazné právní důsledky, takže nebyla důvodem vzniku vlastnictví československého státu k nemovitostem, o něž jde v tomto řízení. Uváděná dohoda dle názoru obecných soudů nemá vliv na oprávněné restituční nároky podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Odvolací soud dospěl dále k závěru, že restituční nároky je třeba považovat za primární, a to i za cenu zásahu do již provedených majetkových přesunů. 8. Stěžovatelka uvádí, že obecné soudy zkoumaly, zda nešlo o případ neposkytnutí náhrady za znárodněný majetek, tedy zda tu právě v tom šlo nebo nešlo o prvek protiprávnosti (v rozhodném období), jenž zakládal porušení obecně uznávaných lidských práv a svobod, a to nikoliv pro samotný akt znárodnění ke dni 27. 10. 1945, přičemž podle názoru Nejvyššího soudu bylo třeba vyjít z toho, že prvek protiprávnosti postupu státu nelze v předmětné věci shledávat v samotném aktu znárodnění podniku Waldes a spol. k 27. 10. 1945, nýbrž v postupu státu, který vedl po 25. 2. 1948 k neposkytnutí náhrady jejím společníkům za státem znárodněný