I.ÚS 2820/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2820/20 ze dne 31. 8. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Česká pošta, s. p., sídlem Politických vězňů 909/4, Praha 1 - Nové Město, zastoupeného JUDr. Tomášem Bělinou, advokátem, sídlem Pobřežní 370/4, Praha 8, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2020, č.j. 21 Cdo 3955/2018-228, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2018, č.j. 30 Co 8/2018-193, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 7. 2017, č.j. 17 C 57/2016-137, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení,a Petra Hradila, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Vedlejší účastník se coby žalobce domáhal, aby byla stěžovateli coby žalovanému uložena povinnost zaplatit mu 105 000 Kč spolu s úrokem z prodlení, jakožto rozdílu mezi jemu vyplacenou mzdou a mzdou vyplácenou zaměstnancům stěžovatele vykonávajícím práci na shodné typové pozici a ve stejném tarifním stupni v regionu Praha za období od dubna 2013 do října 2015. Žalobu odůvodnil tím, že byl zaměstnán jako řidič v tarifním stupni pět v obvodu sběrného přepravního uzlu (dále také "SPU") Olomouc. Ačkoli popis pracovní činnosti na pozici řidiče v tomto tarifním stupni je pro všechny zaměstnance stěžovatele stejný bez ohledu na jejich zařazení do jednotlivých regionů, mzdové hodnocení řidičů se podle něj v Praze oproti Olomouci liší cca o 3 500 Kč měsíčně ve prospěch pražských řidičů. Dle vedlejšího účastníka se tak stěžovatel nejednotným mzdovým hodnocením dopouští nerovného zacházení v odměňování a jeho jednání je rozporné se zásadou spravedlivého odměňování vyjádřenou v § 1a odst. 1 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále "zákoník práce" nebo "zák. práce"), s povinností zaměstnavatele zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci ve smyslu § 16 odst. 1 zák. práce a dále se zásadou vyjádřenou v § 110 odst. 1 zák. práce, dle které za stejnou práci přísluší všem zaměstnancům u zaměstnavatele stejná mzda. 2. Stěžovatel v reakci na žalobu namítal, že základní tarifní mzda je stanovena jako minimální a konkrétní výši mzdy pak ovlivňují předpoklady a požadavky pro výkon práce i podmínky jednotlivých pracovišť, které se mohou odlišovat, přestože jsou zaměstnanci zařazeni na stejné pracovní pozici. Práce na pozici řidiče v regionu Praha je dle stěžovatele s ohledem na velikost regionu, rozmístění provozu, počet výměnišť a rozvržení pracovní doby složitější, nese s sebou větší odpovědnost a vyznačuje se vyšší obtížností, namáhavostí a fyzickou náročností. Odměňování zaměstnanců dle stěžovatele navíc zohledňuje i reálnou výši mezd vzhledem k nezbytným životním nákladům, které jsou v Praze a okolí výrazně vyšší než v jiných regionech. 3. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud"), poté, co řízení zastavil co do částky 2 386 Kč s příslušenstvím pro částečné zpětvzetí žaloby, mezitímním rozsudkem ze dne 18. 7. 2017, č.j. 17 C 57/2016-137, rozhodl, že základ nároku vedlejšího účastníka je dán a že o výši nároku a náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí. 4. Obvodní soud vyšel ze zjištění, že obsahem pracovní činnosti řidičů ve všech regionech v České republice na dané typové pozici bylo "řízení vozidla nad 3,5 tuny do 12 tun, vykládka, nakládka a doprovod poštovních kurzů, třídění nákladních předmětů na instradovací skupiny, zajištění procesů spojených s podáním a dodáním stanovených druhů poštovních zásilek". Od března 2011 se jejich mzda skládala z tarifní a výkonové složky, přičemž řidiči v obvodu "SPU Praha 022" měli oproti řidičům v obvodu "SPU Olomouc 02" vyšší tarifní i výkonovou složku mzdy. Ve vztahu k povaze činnosti řidičů v Praze a v Olomouci obvodní soud zjistil, že řidiči v rámci svých sběrných přepravních uzlů nakládají zásilky na výměništích, kterých je v Praze pět v jednom areálu ve vzdálenosti do 500 metrů, naproti tomu v Olomouci jsou tři pracoviště rozmístěna v areálech ve vzdálenosti cca 4 km. Počty zastávek řidiče i délka tras se liší podle jednotlivých jízdních řádů, v Praze je ve srovnání s Olomoucí počet zastávek jak vyšší, tak nižší (stejné je to i s délkou tras). Pracovní doba řidičů je rozvrhována vedoucím zaměstnancem. V Olomouci je uplatňován dvousměnný a jednosměnný provoz, v Praze pak třísměnný a jednosměnný provoz, což se však do mzdy řidičů nijak nepromítá. V obou městech pracují někteří řidiči ve dnech pracovního klidu. Řidiči regionů Olomouc i Praha ujedou zhruba stejný počet kilometrů, přičemž množství zásilek je ovlivněno celkovou nosností vozidla a aktuální potřebou. 5. Vzhledem k těmto skutkovým zjištěním (v dalších podrobnostech lze přitom odkázat na obsah rozsudku) dospěl obvodní soud k závěru, že práce řidiče v tarifním stupni pět je v Praze a v Olomouci srovnatelná, a to pokud jde o náplň práce i její náročnost. Protože skutečnost, že řidiči v Praze byli v daném období odměňování vyšší mzdou než řidiči v ostatních regionech (včetně vedlejšího účastníka) nebyla v řízení sporná a stěžovatel neprokázal, že by práce řidičů v Praze byla náročnější a odůvodňovala rozdílné ohodnocování stejné práce u téhož zaměstnavatele, obvodní soud uzavřel, že zásada rovného zacházení při stanovení mzdy vedlejšího účastníka za práci řidiče nebyla stěžovatelem dodržena a nárok vedlejšího účastníka uplatněný žalobou je proto co do základu opodstatněný. 6. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 27. 2. 2018, č.j. 30 Co 8/2018-193, rozsudek obvodního soudu potvrdil. 7. Městský soud vyložil, že stěžovatele stíhalo důkazní břemeno k prokázání skutečnosti, že z jeho strany nedošlo k porušení zásady rovného zacházení v mzdové oblasti. Ve shodě s obvodním soudem dospěl k závěru, že stěžovatel neprokázal, že by práce řidičů v tarifním stupni pět byla v Praze oproti práci řidičů v Olomouci náročnější. Dle městského soudu je naopak zřejmé, že se v zásadě jedná o práci srovnatelnou, a proto vyplácení vyšších mezd řidičům v Praze není nijak opodstatněné. Byť se faktické úkony, rozsah pracovní doby či výkon práce ve dnech pracovního klidu při výkonu pracovní činnosti jednotlivých konkrétních řidičů mohou odlišovat, městský soud zdůraznil, že tyto rozdíly jsou vykazovány nejen při porovnání regionů Praha a Olomouc, ale panují i v rámci samotných porovnávaných obvodů. 8. Městský soud reagoval také na další dílčí námitky stěžovatele ke zjištěnému skutkovému stavu. Upozornil, že někteří řidiči v Praze sice v náročnějších pracovních režimech ve shodných obdobích odpracovali více hodin než vedlejší účastník, někteří však nikoliv. Počet hodin odpracovaných v náročnějších pracovních režimech je dle městského soudu navíc ovlivněn i tím, že si jednotliví řidiči podle zájmu mohou směny v těchto režimech měnit a pražským řidičům pracujícím v jednosměnném provozu se tato skutečnost nepromítá do výše jejich mzdy v porovnání s řidiči, kteří pracují ve vícesměnném provozu. Vyšší náročnost práce řidičů v Praze městský soud neshledal ani ve skutečnosti, že v Praze je více výměnišť, jelikož nepovažoval za podstatné, zda je vozidlo řidiči naloženo na jednom či více výměništích, neboť nakládka zásilek je určována nosností vozidla (navíc není pravidlem, že by řidiči vždy zajížděli ke každému výměništi, a zatímco v Olomouci musí řidiči na výměniště dojet z detašovaného pracoviště, výměniště v Praze se nacházejí v jednom areálu, kde řidiči také parkují). Náročnost práce dle městského soudu nezvyšuje ani potřeba uspořádání zásilek ve voze na kurzech s více zastávkami tak, aby toto uspořádání zajistilo plynulejší vykládku, neboť tuto činnost musí učinit i řidiči v Olomouci. V tomto směru naopak městský soud považoval za rozhodné, že byť se množství zastávek může (v některých případech) lišit, manipulace se zásilkami je determinována nosností vozidla, z čehož dovodil, že řidiči v Praze i v Olomouci manipulují se stejným množstvím zásilek (v podrobnostech lze opět odkázat na obsah rozsudku). 9. Ani dle městského soudu tak z provedených důkazů neplyne objektivně vyšší náročnost práce řidičů v Praze oproti práci řidičů v Olomouci, která by odůvodňovala vyšší mzdové ohodnocení. Při posuzování, zda je vyšší mzda řidičů v Praze oproti řidičům v Olomouci odůvodněná, není podle názoru městského soudu na místě hodnotit ani reálnou výši těchto mezd. Toto hledisko nezmiňuje zákonná úprava ani judikatura. Vyplacená mzda je dle městského soudu ohodnocením konkrétní práce zaměstnance a nikoliv toho, v jakém prostředí zaměstnanec žije a jaké jsou náklady na uspokojování jeho životních potřeb. Městský soud se proto ztotožnil se závěrem, že uplatněný nárok je dán, a rozsudek obvodního soudu jako věcně správný potvrdil. 10. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 7. 2020, č.j. 21 Cdo 3955/2018-228, konstatoval, že rozsudek