Ústavní soud I.ÚS 2821/23 – Ústní jednání

Předmětem řízení před obecnými soudy bylo předběžné opatření ve věci ochrany proti domácímu násilí podle § 405 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z. ř. s."). Obvodní soud pro Prahu 4 na stěžovatelčin návrh nařídil předběžné opatření, jímž manželovi stěžovatelky (vedlejšímu účastníkovi) uložil povinnost opustit společné obydlí, jakož i bezprostřední okolí společného obydlí a zdržet se setkávání a vyhledávání osobní blízkosti navrhovatelky mimo přípravy předání dětí v rámci soudem nařízeného styku s dětmi. Manžel stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí podal odvolání.

Městský soud v Praze změnil usnesení obvodního soudu tak, že se stěžovatelčin návrh na nařízení předběžného opatření zamítá. Dospěl totiž k závěru, že předpoklady pro nařízení předběžného opatření nebyly splněny. Uvedl, že pro nařízení předběžného opatření ve věcech ochrany proti domácímu násilí musí být splněny čtyři podmínky: (1) opakování a dlouhodobost, (2) eskalace, (3) jasné a nezpochybnitelné rozdělení rolí na násilné a ohrožené osoby, kde je vyloučené střídavé postavení stran incidentu, a (4) neveřejnost. Městský soud neshledal naplnění především třetí podmínky, protože z listinných důkazů lze podle něj jednoznačně vysledovat vzájemné hádky a spory mezi oběma účastníky v souvislosti s jejich rozvodovým řízením. Kromě toho vzal městský soud v potaz rovněž dohodu obou rodičů o zatímní péči otce i matky o dvě nezletilé dcery a uzavřel, že nebyly naplněny uvedené znaky domácího násilí, aby mohl soud návrhu vyhovět.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že městský soud porušil její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, právo na osobní bezpečnost podle čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a porušil také čl. 1 odst. 1 Ústavy, podle nějž je Česká republika právní stát.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Z čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy plyne, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a k zásahu do jejich rozhodovací činnosti přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti porušení základních práv a svobod jednotlivce. Konkrétně k přezkumu rozhodování obecných soudů o předběžných opatřeních pak Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že důvodnost prozatímní úpravy poměrů, která výrazně odvisí od znalosti specifických skutkových okolností případu, je na posouzení obecných soudů, protože jsou dané věci z povahy své role nejblíže. Podstatou ústavního přezkumu předběžných opatření proto může být jen posouzení, (1) zda konkrétní nařízení předběžného opatření mělo zákonný podklad, (2) zda bylo vydáno příslušným orgánem a (3) zda není projevem svévole (sp. zn. II. ÚS 2225/23, bod 20; I. ÚS 2865/18; II. ÚS 3512/14, bod 8).

Stěžovatelka nezpochybňuje zákonný podklad ani vydání příslušným orgánem, ale tvrdí, že závěry městského soudu jsou tak extrémní, že zásadním způsobem ohrožují přístup obětí domácího násilí k soudní ochraně. Podle Ústavního soudu jsou však závěry městského soudu dostatečně podložené, není na nich vzhledem k okolnostem této věci nic extrémního a nevykazují prvky svévole. Městský soud při vědomí složitosti prokazování domácího násilí zdůvodnil, proč z předložených důkazů vyplývá, že v posuzované věci existují vzájemné hádky mezi oběma manžely a celkově nejsou naplněny podmínky pro učinění závěru o přítomnosti domácího násilí tak, jak to vyžaduje mimořádný institut předběžného opatření podle § 401 a násl. z. ř. s.

Je nutno souhlasit s městským soudem, že tento institut - vedle ochrany práv jedné strany - také výrazně zasahuje do práv toho, komu je povinnost v předběžném opatření uložena. Především omezuje jeho právo na soukromý a rodinný život a právo na nedotknutelnost obydlí. Z těchto důvodů je třeba v každém konkrétním případě poměřovat proti sobě stojící ústavně chráněné hodnoty a pečlivě zvažovat, zda předběžné opatření nařídit.

Na druhou stranu však Ústavní soud musí přisvědčit stěžovatelce, že podmínky pro nařízení předběžného opatření ve věci ochrany proti domácímu násilí nemohou soudy nastavit tak, aby byly takřka nesplnitelné a tento institut by se stal pro oběti domácího násilí prakticky nedosažitelný. Vyžaduje-li například městský soud jako jednu z podmínek domácího násilí "jasné a nezpochybnitelné rozdělení rolí na násilné a ohrožené osoby", jde o požadavek na hraně reálné dosažitelnosti, neboť případy domácího násilí často vyvěrají ze sporů a hádek a rozdělení rolí bude málokdy zcela "jasné a nezpochybnitelné".

Ačkoliv lze s ohledem na předvídatelnost soudního rozhodování kvitovat, že obecné soudy v judikatuře vymezily určitá kritéria, podle nichž návrhy na předběžné opatření ve věcech domácího násilí posuzují, současně tato kritéria nesmí v rozhodovací praxi působit jako další omezení práv obětí domácího násilí (nad rámec zákona) na přístup k tomuto institutu. Při rozhodování o návrhu na předběžné opatření ve věcech domácího násilí je tak třeba brát vždy v potaz, že účelem tohoto předběžného opatření je snaha předejít dalšímu násilnému jednání, které významně ohrožuje základní práva oběti na život, zdraví, tělesnou a duševní integritu či lidskou důstojnost.

V projednávaném případě však Ústavní soud důvod ke zrušení napadeného rozhodnutí neshledal. K shora uvedeným důvodům je třeba přičíst také to, že stěžovatelka sama uvádí, že případný vyhovující nález by měl spíše obecný než konkrétní dopad, neboť manžel stěžovatelky se již z bytu odstěhoval a bydlí jinde. Důvody pro uložení předběžného opatření tak pominuly.

Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítl jako zjevně neopodstatněnou.