I.ÚS 2877/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2877/22 ze dne 14. 12. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Ivony Florianové, zastoupené Mgr. Lucií Hrdou, advokátkou, sídlem Pod Marjánkou 1680/31, Praha 6 - Břevnov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2022 č. j. 22 Cdo 1871/2022-1194, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. ledna 2022 č. j. 103 Co 9/2021, 103 Co 10/2021, 103 Co 24/2021-1174, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Miroslavy Lacinové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka se podanou žalobou domáhala po vedlejší účastnici jako žalované podílu na výnosech z hospodaření se společnou věcí - pozemkem p. č. X1, jehož součástí je dům č. p. X2 v k. ú. D., v obci P. (dále jen "předmětná nemovitost"), za období od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2011. Vedlejší účastnice vykonává správu předmětné nemovitosti, inkasuje příjmy z ní představované nájemným z bytů a nebytových prostor v nemovitosti se nacházejících a v rozhodném období stěžovatelce žádný takto dosahovaný výnos nevyplatila. 3. Okresní soud Praha-západ (dále jen "okresní") rozsudkem ze dne 19. 6. 2020 č. j. 15 C 271/2008-1045 zastavil řízení co do částky 1 878,85 Kč s příslušenstvím (výrok I.), uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce 525 797,48 Kč s příslušenstvím (výrok II.), zamítl žalobu v části, ve které se stěžovatelka domáhala uložení povinnosti vedlejší účastnici zaplatit stěžovatelce 317 415,22 Kč s příslušenstvím (výrok III.), rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky (výrok IV.) a o základu nákladů řízení státu (výroky V. a VI.). Usnesením ze dne 14. 9. 2020 č. j. 15 C 271/2008-1056 okresní soud opravil částku ve výroku III. rozsudku na 315 536,38 Kč. Usnesením ze dne 10. 12. 2020 č. j. 15 C 271/2008-1086 stanovil soud výši nákladů řízení státu a opravil označení soudu v rozsudku. Usnesením ze dne 25. 6. 2021 č. j. 15 C 271/2008-1104 opravil výroky II. a IV. rozsudku a výrok I. usnesení ze dne 10. 12. 2000. Rozsudkem ze dne 2. 7. 2021 č. j. 15 C 271/2008-1116 okresní soud doplnil rozsudek o výrok VII., jímž zamítl žalobu o zaplacení dalších úroků z prodlení (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). 4. Proti rozsudku okresního soudu podala vedlejší účastnice odvolání. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem uvedený rozsudek okresního soudu ve spojení s doplňujícím rozsudkem a ve znění usnesení v napadených výrocích II., IV., V. a VI. rozsudku a ve výroku II. doplňujícího rozsudku změnil tak, že žalobu zamítl i co do částky 525 797,48 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky a státu (výroky II. a III.). Krajský soud uzavřel, že rozhodnutí vedlejší účastnice jako většinové spoluvlastnice, že výnosy z předmětné nemovitosti nebudou rozdělovány (fakticky vypláceny) mezi spoluvlastníky, ale budou akumulovány na "účtu nemovitosti" u banky, kde budou zhodnoceny za účelem vytváření dostatečných finančních zdrojů pro zamýšlenou údržbu, opravy a investice do předmětu spoluvlastnictví, je rozhodnutím o hospodaření se společnou věcí podle § 139 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), které po dobu trvání spoluvlastnického vztahu ostatní spoluvlastníky (stěžovatelku) vázalo. Rozhodnutí nebylo neplatné podle § 39 občanského zákoníku, neboť nebylo v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 občanského zákoníku. 5. Proti výrokům I. a II. rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto. Nejvyšší soud dovodil, že z právní úpravy jakož i z judikatury Nejvyššího soudu pro projednávanou věc vyplývá, že výnos (nájem za bytové a nebytové prostory) ze společné nemovitosti je oddělitelným užitkem společné věci a do dohody spoluvlastníků o jeho rozdělení zůstává v jejich spoluvlastnictví. I po poukázání na účet vedlejší účastnice za účelem jeho využití na údržbu a rekonstrukci společné nemovitosti tedy nadále zůstává ve spoluvlastnictví účastnic podle velikosti jejich spoluvlastnických podílů. Rozhodnutí vedlejší účastnice o uložení výnosu z předmětné nemovitosti na její účet a ponechání jej na tomto účtu za účelem zhodnocení a následně využití na investice do společné nemovitosti představuje hospodaření se společnou věcí podle § 139 odst. 2 občanského zákoníku, k němuž je oprávněn většinový spoluvlastník; nevyžaduje tedy souhlas všech spoluvlastníků. Jednomyslný souhlas spoluvlastníků by vyžadovalo rozdělení výnosu mezi účastnice, neboť by šlo v podstatě o dohodu o vypořádání spoluvlastnictví. Ta však v projednávané věci uzavřena nebyla a výnos ze společné nemovitosti tak nadále zůstává ve spoluvlastnictví účastnic. Ponechala-li vedlejší účastnice užitky ze společné věci na základě svého rozhodnutí jako většinového spoluvlastníka na účtu (účtech) určeném pro hospodaření se společnou nemovitostí, nespotřebovala je pro sebe, ani si je jinak nepřisvojila, nemohla se obohatit na úkor stěžovatelky. 6. Byť stěžovatelka výslovně petitem ústavní stížnosti nenavrhuje zrušení usnesení Nejvyššího soudu, z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že napadá jak rozsudek krajského soudu, tak i toto navazující usnesení Nejvyššího soudu. Uvedené usnesení Nejvyššího soudu přitom stěžovatelka označila způsobem, který Ústavnímu soudu umožňuje, aby je vzal v úvahu a přezkoumal, aniž by bylo nutné stěžovatelku vyzývat k upřesnění petitu [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08 a ze dne 7. 12. 2004 sp. zn. IV. ÚS 406/04 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), dále viz rozsudek Evropského soudu pro lidská zpráva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004 č. 57567/00]. II. Argumentace stěžovatelky 7. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že krajský soud napadeným rozsudkem vedlejší účastnici umožnil, aby pokračovala ve svých jednostranných aktivitách a vyloučil stěžovatelku ze všech činností souvisejících s nemovitostí. Stěžovatelka byla zbavena svých práv spojených se svým vlastnictvím a zůstaly jí pouze povinnosti s vlastnictvím spojené, a to podílet se ve výši svého podílu na veškerých vedlejší účastnicí svévolně a bez oznámení konkludentně učiněných rozhodnutích. 8. Stěžovatelka namítá, že krajský soud napadeným rozsudkem rozhodl v rozporu s právem spoluvlastníka požívat plody a užitky předmětu vlastnického práva. Krajský soud mylně právo na podíl na zisku, a tedy i rozhodnutí spoluvlastníků o jeho vyplacení, zařadil do hospodaření se společnou věcí. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005 sp. zn. 22 Cdo 49/2004 se podle stěžovatelky na napadený případ nevztahuje. 9. Stěžovatelka uvádí, že krajský soud sice deklaroval, že její právo na podíl na hospodářském výsledku ve výši jejího spoluvlastnického podílu existuje, avšak současně dovodil, že vedlejší účastnice může i konkludentně a bez jakéhokoliv informování stěžovatelky sama rozhodovat o hospodaření s nemovitostí a svévolně svá rozhodnutí o výplatě podílu (výnosu či výtěžku) z hospodaření s touto nemovitostí měnit a tím udržovat stěžovatelku v nejistotě, zda obdrží svůj zákonem uznaný podíl. Ze závěrů krajského soudu stěžovatelka dovozuje, že nemůže užívat společnou nemovitost ve výši svého spoluvlastnického podílu a má tak pouze právo na holé vlastnictví a zároveň musí strpět veškerá "rozhodnutí a jednání" vedlejší účastnice, a to i taková, která jsou v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatelka namítá, že bylo neoprávněně omezeno její vlastnické právo, a to i přesto, že podle krajského soudu zůstaly nároky stěžovatelky zachovány. Stěžovatelka dále namítá, že krajský soud se nezabýval tím, jaké finanční prostředky jsou uloženy na účtu vedeném vedlejší účastnicí v rámci tvrzené správy nemovité věci, nevzal v úvahu existenci odpisů a jejich čistě účetní (fiktivní) funkci, ani to, že si vedlejší účastnice své "osobní vklady" následně vyplatila. 10. Stěžovatelka dovozuje, že krajský soud svým rozhodnutím neposkytl ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny jejímu vlastnickému právu ochranu, dokonce sám