I.ÚS 2904/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2904/07 ze dne 1. 9. 2010 N 178/58 SbNU 555 K povinnosti Ministerstva financí rozhodnout o náhradě za znárodněný majetek podle dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb.   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů - ze dne 1. září 2010 sp. zn. I. ÚS 2904/07 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů P. R. a P. R. proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. června 2007 sp. zn. 7 Ans 2/2006 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2005 sp. zn. 11 Ca 219/2004, jimiž bylo rozhodnuto o žalobě stěžovatelů proti nečinnosti správního orgánu. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. června 2007 sp. zn. 7 Ans 2/2006 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2005 sp. zn. 11 Ca 219/2004 se zrušují. Odůvodnění I. Ústavní stížností se stěžovatelé s odvoláním na tvrzené porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 11 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k této Úmluvě domáhali zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. června 2007 sp. zn. 7 Ans 2/2006 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2005 sp. zn. 11 Ca 219/2004. Uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále též "městský soud") byla zamítnuta žaloba stěžovatelů proti žalovanému Ministerstvu financí proti nečinnosti správního orgánu. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem kasační stížnost stěžovatelů zamítl. K podstatě případu stěžovatelé uvedli následující. Dne 28. dubna 2004 podali návrh na zahájení správního řízení o náhradě za znárodněný majetek. V tomto podání adresovaném ministru financí navrhovali vydání rozhodnutí o náhradě za majetek znárodněný společnosti Elektromotor "SVET", spol. s r. o., na základě dekretu prezidenta republiky ze dne 24. října 1945 č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků, (dále též "dekret"), provedeného vyhláškou ministra průmyslu ze dne 27. prosince 1945 č. 122/1946 Ú. l. I. Stěžovatelé tento návrh podali jako právní nástupci společníka uvedené společnosti pana O. R. Při podání návrhu vycházeli z ustanovení dekretu takto: dle § 8 odst. 1 dekretu, pokud není stanoveno jinak, ani nejde o předlužení ve smyslu § 5a odst. 1, přísluší za znárodněný majetek náhrada. Dekret dále stanoví v § 11 odst. 1, že o náhradě a způsobu poskytnutí náhrady rozhodne ministr financí v dohodě s věcně příslušným ministrem. Ustanovení § 9 odst. 2 dekretu stanoví, že poskytnutí náhrady podle odst. 1 písm. a), jakož i zásady poskytnutí náhrady v hotovosti a v jiných hodnotách upraví vláda nařízením. Ačkoliv výše uvedené nařízení vlády dosud vydáno nebylo, podali stěžovatelé návrh na zahájení správního řízení o náhradě za znárodněný majetek s tím, že ustanovení § 8 odst. 2 a § 9 odst. 1 dekretu umožňují určit výši a způsob náhrady, a ministr tak může o náhradě rozhodnout bez ohledu na neexistenci prováděcího nařízení vlády. Podle stěžovatelů na návrh na zahájení správního řízení neodpověděl ministr financí, který je dle uvedeného dekretu příslušný k rozhodování o náhradách za znárodněný majetek, ale ministerstvo financí, a to sdělením č. j. 444/65161/2004 ze dne 7. června 2004. Ministerstvo v tomto sdělení uvedlo, že nemůže v současné době rozhodnout o poskytnutí náhrady za znárodněný majetek, neboť nejsou splněny další zákonné podmínky dané dekretem. Právo na vydání správního rozhodnutí by prý stěžovatelům vzniklo, pokud by byly vydány příslušné prováděcí předpisy. Vzhledem k jejich neexistenci nelze dle názoru ministerstva na daný případ aplikovat správní řád. Poněvadž ministr financí na návrh stěžovatelů odpovídajícím způsobem nereagoval - nezahájil správní řízení a o návrhu stěžovatelů nerozhodl - podali stěžovatelé podle ustanovení § 79 soudního řádu správního (dále též "s. ř. s.") k Městskému soudu v Praze správní žalobu proti jeho nečinnosti. Touto žalobou se domáhali vydání rozsudku, kterým by byla ministrovi financí uložena povinnost vydat rozhodnutí v řízení o náhradě za majetek znárodněný dle příslušného dekretu společnosti Elektromotor ,,SVET", spol. s r. o. Rozsudkem napadeným touto ústavní stížností rozhodl městský soud tak, že žalobu zamítl. Dle názoru městského soudu zde není hmotněprávní předpis, na základě kterého lze vydat rozhodnutí o poskytnutí náhrady za znárodněný majetek. Za takové situace prý není dána pravomoc ministra k vydání rozhodnutí podle dekretu, a proto nelze učinit závěr, že ministr je v předmětné věci nečinný. "Městský soud vycházel z toho, že neposkytnutí náhrady dle dekretu je křivdou, která měla být odčiněna dle restitučních předpisů (konkrétně zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích), které poskytnutí náhrady dle dekretu vylučují.". Proti rozsudku městského soudu podali stěžovatelé kasační stížnost, jíž se domáhali jeho zrušení a vrácení věci městskému soudu k dalšímu řízení. O kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud touto ústavní stížností napadeným rozsudkem, kterým kasační stížnost zamítl. Nejvyšší správní soud se zcela ztotožnil s právním závěrem městského soudu o neexistenci hmotněprávního předpisu, na základě kterého by bylo možné vydat rozhodnutí o poskytnutí náhrady za znárodněný majetek. Stěžovatelé uvádějí, že dekret, který považují za hmotněprávní předpis, z něhož povinnost ministra rozhodnout o jejich návrhu vyplývá, označily shodně oba soudy za předpis, jenž již splnil svůj účel a dnes je bez aktuálního významu. Ačkoliv oba soudy opakovaně zmiňují účel dekretu a jeho naplnění v době dávno minulé, v napadených rozhodnutích uvedený účel blíže nespecifikují. V této skutečnosti spatřují stěžovatelé porušení svého práva na spravedlivý proces, resp. jednoho z jeho aspektů, tj. práva na řádné odůvodnění rozhodnutí. Je prý nepochybné, že účel dekretu hraje s ohledem na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí zásadní význam, neboť jeho naplnění je dle obou soudů příčinou, že se již stěžovatelé nemohou dle dekretu samotného náhrady za znárodněný majetek domáhat. Nespecifikují-li však soudy uvedený účel, znemožňují přezkum svých rozhodnutí, neboť není-li účel specifikován, nelze posoudit ani otázku jeho naplnění. Napadené rozsudky městského soudu a Nejvyššího správního soudu jsou tedy podle stěžovatelů nepřezkoumatelné. Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu je prý dána také tím, že tento soud v odůvodnění rozsudku odkazuje na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 14/03 ze dne 18. února 2003 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz), z něhož ve svém rozhodnutí vychází, ačkoliv toto rozhodnutí nebylo nikdy publikováno a stěžovatelé tak nemají možnost se s jeho obsahem seznámit a odpovídajícím způsobem reagovat. Stěžovatelé dále tvrdí, že městský soud a Nejvyšší správní soud porušily jejich právo na spravedlivý proces i tím, že jim odňaly možnost, aby byla jejich věc řádně projednána nezávislým a nestranným soudem. Mají za to, že pro posouzení jednání ministra jako "nečinnosti" není rozhodující, zda lze jejich návrhu vyhovět, nýbrž to, zda existuje předpis, který jimi uplatněný nárok upravuje. Takovým předpisem je právě dekret, který nikdy formálně zrušen nebyl. Platí-li pak pro řízení dle dekretu správní řád, což uznávají jak městský soud, tak Nejvyšší správní soud, pak návrh stěžovatelů adresovaný ministru financí vyvolal zahájení správního řízení. Bylo proto povinností ministra vypořádat se s návrhem stěžovatelů odpovídajícím způsobem, tedy rozhodnutím. Nepochybně totiž platí, že ani nedostatek hmotněprávního podkladu pro vyhovění návrhu nemůže znamenat, že řízení nebude v takovém případě formálně zakončeno rozhodnutím. Porušení svého práva, aby jejich věc byla spravedlivě projednána nezávislým a nestranným soudem, spatřují stěžovatelé též v tom, že v důsledku rozhodnutí městského soudu a Nejvyššího správního soudu nebyla před nezávislým a nestranným soudem posouzena otázka oprávněnosti nároku uplatněného stěžovateli, nýbrž pouze otázka, zda bylo jejich návrhem zahájeno správní řízení. S ohledem na argumentaci obsaženou v této ústavní stížnosti a také se zřetelem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. října 2007 č. j. 3 Ans 7/2005-83 a na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. července 2007 č. j. 2 Ans 4/2006-91 stěžovatelé tvrdí, že otázka zahájení správního řízení a povinnosti ministra vydat o návrhu stěžovatelů rozhodnutí byla městským soudem a Nejvyšším správním soudem v jejich věci posouzena chybně. Byla jim tak odejmuta možnost, aby byl jejich nárok projednán po stránce věcné. Stěžovatelé rovněž namítají, že napadenými rozsudky došlo k porušení čl. 11 odst. 4 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť tyto rozsudky - důsledně vzato - znamenají pro stěžovat