I.ÚS 2904/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2904/20 ze dne 31. 8. 2021 N 152/107 SbNU 271 Odepření přístupu k dovolacímu soudu nesprávným posouzením dovolání jako vadného   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky El NIŇO BEVERAGES, a. s., se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 572/11, zastoupené Mgr. Vladimírem Trnavským, advokátem, se sídlem v Karviné, Masarykovo nám. 6/5, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 745/2019-104 ze dne 14. 7. 2020, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a České republiky - Ministerstva financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 745/2019-104 ze dne 14. 7. 2020 se ruší, neboť jím bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Odůvodnění I. Vymezení věci 1. Ve výroku uvedené usnesení Nejvyššího soudu (dále též "dovolací soud") je ústavní stížností napadeno pro tvrzené porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky pro vady, kterými podle ní netrpělo, a odepřel tak stěžovatelce přístup k dovolacímu řízení. 2. Řízení o žalobě stěžovatelky proti vedlejší účastnici o zaplacení 59 148 Kč s příslušenstvím jako nároku plynoucího ze zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), z něhož vzešlo i napadené rozhodnutí, předcházelo řízení o správním deliktu se složitým procesním průběhem, který je alespoň v podstatných bodech pro pochopení projednávané věci žádoucí nastínit. II. Řízení o správním deliktu 3. Rozhodnutím Celního úřadu Kolín č. j. 22542/2020 177500-021 ze dne 6. 8. 2010 byla stěžovatelka uznána vinnou spácháním správního deliktu užití nekalých obchodních praktik ve smyslu zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, a podle zákona č. 191/1999 Sb., o opatřeních týkajících se dovozu, vývozu a zpětného vývozu zboží porušujícího některá práva duševního vlastnictví a o změně některých dalších zákonů, v rozhodném znění, (dále jen "zákon č. 191/1999 Sb.") a byla jí mimo jiné uložena sankce propadnutí zadrženého zboží - bezmála 186 000 kusů plechovek energetických nápojů s označením "DURACELL" (k jehož označení stěžovatelka nejprve disponovala ochrannými známkami, které byly později Úřadem průmyslového vlastnictví s účinky ex tunc prohlášeny za neplatné). 4. Proti uvedenému rozhodnutí se stěžovatelka bránila všemi dostupnými prostředky ochrany (viz rozhodnutí Celního ředitelství Praha sp. zn. 1633/09-177500-032 ze dne 20. 10. 2010 a rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 9 Af 59/2010-167 ze dne 16. 4. 2014); teprve u Nejvyššího správního soudu byla úspěšná. Rozsudkem č. j. 10 As 157/2014-39 ze dne 11. 12. 2014 Nejvyšší správní soud všechna dosud uvedená rozhodnutí zrušil a vrátil věc do správního řízení se závěrem, že správní delikt se nestal, neboť až do doby zrušení ochranných známek orgánem veřejné moci se stěžovatelka mohla opírat o jejich legalitu (s tím, že nelze směšovat soukromoprávní dopady nekalosoutěžního jednání s důsledky z něj plynoucími v oblasti správního trestání). Celní úřad pro Středočeský kraj proto následně správní řízení zastavil s odůvodněním, že se stěžovatelka správního deliktu nedopustila a že důvody pro zadržení zboží pominuly (rozhodnutí č. j. 38383-2/2015-610000-12 ze dne 5. 3. 2015). 5. V mezičase ovšem zadržené zboží (považované po nějakou dobu i za propadnuté) expirovalo a tekutina začala z obalů vytékat. Celní úřad proto za účelem předejití vzniku škod na majetku státu (uskladňovacích prostor) rozhodl o jeho zničení (realizováno 5. 12. 2011) a rozhodnutím č. j. 7837-2/2012-177500-021 ze dne 27. 3. 2012 uložil stěžovatelce povinnost nahradit státu vzniklé náklady spojené se zničením zboží [viz § 30 odst. 2 písm. b) zákona č. 191/1999 Sb.; dále jen "rozhodnutí o uložení náhrady nákladů likvidace zboží"], kterou stěžovatelka splnila dne 29. 4. 2012; proti uvedenému rozhodnutí se bránila, ovšem pouze odvoláním ke správnímu orgánu druhého stupně. S odvoláním nebyla úspěšná proto, že povinnost jí byla uložena na základě (v té době) pravomocného rozhodnutí o propadnutí zboží (viz předchozí odstavce); žalobu ve správním soudnictví již proto nepodala. Konkrétně představovaly náklady spojené se zničením zboží částku 59 148 Kč, kterou později stěžovatelka uplatnila žalobou o náhradu škody proti státu, neboť žalovaná vedlejší účastnice nárok prostřednictvím Ministerstva financí (viz dopis č. j. MF-16254/2015/2903-11 ze dne 18. 9. 2015) odmítla splnit dobrovolně. III. Řízení o náhradě škody proti státu 6. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "nalézací soud") žalobě stěžovatelky o zaplacení 59 148 Kč na základě výše popsaných skutečností rozsudkem č. j. 19 C 97/2017-54 ze dne 11. 4. 2018 vyhověl a zavázal vedlejší účastnici k náhradě nákladů řízení v téměř totožné výši. Dospěl k závěru, že je namístě aplikovat § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., tj. hledisko případu hodného zvláštního zřetele, a nevytýkat stěžovatelce nevyčerpání opravných prostředků proti rozhodnutí o uložení náhrady nákladů likvidace zboží, uspěla-li při soudním přezkumu "páteřního správního rozhodnutí o správním deliktu", které bylo zrušeno a na jehož základě bylo správní řízení zastaveno se závěrem, že správní delikt se nestal a že důvod zadržení zboží pominul. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (mezi nimi i likvidace zboží) je podle nalézacího soudu akcesorickým rozhodnutím, které - bylo-li řízení o správním deliktu zastaveno - nemá oporu v meritorním rozhodnutí (tedy ani zákonný podklad) a celní orgán je měl sám zrušit (bod 10 rozsudku). 7. Městský soud v Praze jako soud odvolací (dále tak i označován) uvedený rozsudek rozsudkem č. j. 15 Co 293/2018-78 ze dne 16. 10. 2018 změnil a žalobu zamítl s odůvodněním, že pro právní posouzení věci je stěžejní rozhodnutí celního úřadu o uložení povinnosti nahradit náklady spojené s likvidací zboží, které zrušeno nebylo, a nemůže být proto kvalifikováno jako nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 8 zákona č. 82/1998 Sb. Odvolací soud se na rozdíl od soudu nalézacího držel striktně odstavců 1 a 2 uvedeného ustanovení a konstatoval, že nalézací soud hodnotil otázku existence odpovědnostního titulu (nezákonného rozhodnutí) nesprávně; k odstavci třetímu, který aplikoval nalézací soud, pouze uvedl, že se s jeho závěrem nelze ztotožnit a že odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu, jímž nalézací soud svůj právní závěr podepřel (rozsudek sp. zn. 30 Cdo 4389/2013 ze dne 27. 8. 2015), není přiléhavý. 8. Nad rámec uvedeného odvolací soud doplnil, že jeho rozhodnutí koresponduje obecně sdílené představě spravedlnosti, neboť "z provedených zjištění je nepochybné, že žalobkyně v době zahájení správního řízení se zcela vědomě dopouštěla nekalosoutěžního jednání tím, že parazitovala na celosvětově známé ochranné známce společnosti Duracell Batteries BVBA" a nerespektovala předběžné opatření nařízené Městským soudem v Praze usnesením ze dne 11. 12. 2008 (sp. zn. 19 Cm 153/2008), které bylo vydáno ještě před zadržením zboží v řízení pravomocně ukončeném rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 19 Cm 153/2008-434 ze dne 23. 10. 2009, jímž soud konstatoval nepoctivé těžení z rozlišovací způsobilosti nebo dobrého jména ochranné známky DURACELL (nekalosoutěžní jednání) ze strany žalobkyně. I kdyby tedy byly dány "zvláštní důvody pro dosažení nezákonnosti rozhodnutí o uložení povinnosti nahradit náklady likvidace zboží z důvodu odpovědnosti žalované (vedlejší účastnice) za výsledek řízení (které dány nejsou), pak by bylo nezbytné zvažovat i analogickou aplikaci ust. § 12 zákona [č. 82/1998 Sb.]. Výše uvedené skutečnosti jsou pak právě těmi důvody, které znemožňují nárok žalobkyně uznat důvodným". 9. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky pro vady spočívající v nevymezení předpokladů jeho přípustnosti. V odůvodnění uvedl, že stěžovatelka dovozovala splnění předpokladu přípustnosti dovolání jednak z toho, že odvolací soud založil své rozhodnutí na posouzení otázky hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena (§ 237 občanského soudního řádu, dále jen jako "o. s. ř."), a současně na skutečnosti, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené (konkrétně specifikované) judikatury Ústavního soudu [viz stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 4