I.ÚS 291/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 291/06 ze dne 8. 8. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů a ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) J. M., zastoupeného JUDr. Martinem Kölblem, advokátem, se sídlem Štěpánská 39, Praha 1, a 2) JUDr. M. K., zastoupeného JUDr. Miluší Formáčkovou, advokátkou, se sídlem Karmelitská 14, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2006, sp. zn. 28 Cdo 34/2006, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. srpna 2005, sp. zn. 17 Co 403/2004, a proti rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 4. srpna 2004, sp. zn. 10 C 14/2004, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas a po zhojení vad řádně podanou ústavní stížností stěžovatelé napadají v záhlaví usnesení uvedená rozhodnutí obecných soudů a navrhují Ústavnímu soudu jejich zrušení pro rozpor s ústavně zaručenými základními právy a svobodami. I. Žalující Lesy České republiky, s.p., podaly u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě "žalobu o přezkoumání rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR-Pozemkového úřadu Havlíčkův Brod z 1.12.2003, čj. PÚ 10020/2000/2475/96-JI/10, podle části páté občanského soudního řádu". Tímto správním rozhodnutím bylo rozhodnuto, že stěžovatel sub 1) je vlastníkem konkrétně označených nemovitostí. Podle názoru žalobce došlo tímto rozhodnutím k pochybení zejména v tom, že nebylo přihlíženo k tomu, že původnímu vlastníku R. M. byla za uváděné nemovitosti poskytnuta finanční náhrada ze strany kanadské vlády na základě mezivládní dohody z 18. 4. 1973 a tato náhrada byla také vyplacena i přijata. Za těchto okolností nemůže být stěžovatel sub 1) pokládán za oprávněnou osobu. Rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 4. srpna 2004, sp. zn. 10 C 14/2004, (dále jen "rozsudek okresního soudu"), bylo určeno, že stěžovatel sub 1 není vlastníkem přesně specifikovaných nemovitostí v katastrálních územích Světlá nad Sázavou a dalších, zapsaných v katastru Katastrálního úřadu pro Vysočinu se sídlem v Jihlavě, katastrální pracoviště Havlíčkův Brod. Rozsudek obsahoval i další výrok, že se tímto rozsudkem "nahrazuje rozhodnutí Ministerstva zemědělství-Pozemkového úřadu v Havlíčkově Brodě z 1. 12. 2003, čj. PÚ 10020/2000/2475/96-Ji/10, a to v bodě 1". Bylo také rozhodnuto, že "soud odkládá právní moc" uvedeného rozhodnutí správního orgánu, "a to do právní moci tohoto soudního rozhodnutí". O nákladech řízení rozhodl okresní soud tak, že účastníci řízení nemají právo na jejich náhradu. Okresní soud měl za to, že rozhodnutí pozemkového úřadu zpochybnilo právo žalobce hospodařit s majetkem státu i právo vlastníka nemovitostí-České republiky; dotýkalo se tedy práv žalujícího státního podniku, jak to má na zřeteli ustanovení § 246 odst. 1 občanského soudního řádu, a žalující státní podnik tu byl k podání žaloby aktivně legitimován. Okresní soud poukazoval na to, že předmětem řízení v této právní věci byla část nemovitostí patřících k velkostatku Světlá nad Sázavou; tyto nemovitosti byly zapsány původně ve vložce č. 1379 zemských desek českých a jejich původním vlastníkem byl R. M., který zemřel 18.10.1965 v Kanadě. Nárok na vydání těchto nemovitostí uplatnil syn původního vlastníka J. M. - stěžovatel sub 1). Ohledně těchto nemovitostí došlo za války dne 15. 5. 1942 ke konfiskaci na základě nařízení německé tajné státní policie (Gestapo), a to jako židovského majetku; k poválečné restituci majetku podle zákona č. 128/1946 Sb. však nedošlo. Dědicům původního vlastníka nemovitostí bylo vyplaceno odškodnění podle dohody mezi vládou ČSSR a vládou Kanady z 18. 4. 1973, týkající se vypořádání některých sporných finančních otázek; za nemovitosti obdrželi dědicové původního vlastníka 418.200 kanadských dolarů, a to k rukám vykonavatele závěti, jímž byl stěžovatel sub 1), který také učinil v této souvislosti prohlášení o vzdání se nároků ve vztahu k čs. vládě a k čs. občanům. Soud prvního stupně proto z uvedených důvodů nahradil svým rozsudkem rozhodnutí správního orgánu v tom rozsahu, v jakém je rozsudkem soudu toto správní rozhodnutí dotčeno (§ 250j odst. 2 občanského soudního řádu). O odvolání proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem z 31. 8. 2005, sp.zn. 17 Co 403/2004 (dále jen "rozsudek krajského soudu"). Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek okresního soudu potvrzen "v části výroku, označeném I., jíž bylo určeno, že J. M. není vlastníkem nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí, vedeném Katastrálním úřadem pro Vysočinu v Jihlavě-katastrálním pracovištěm Havlíčkův Brod", s uvedením konkrátních parcelních čísel. Dalším výrokem rozsudku krajského soudu byl rozsudek okresního soudu potvrzen v té části výroku, označeném číslem II., jíž bylo rozhodnuto o nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství-Pozemkového úřadu v Havlíčkově Brodě z 1.12.2003, čj. PÚ 10020/2000/2475/96-Ji/10, v jeho bodě 1, v rozsahu určení, že stěžovatel sub 1) je vlastníkem označených nemovitostí. Rovněž byl výrokem rozsudku krajského soudu potvrzen rozsudek okresního soudu "v té části výroku III., jíž bylo rozhodnuto o odkladu právní moci rozhodnutí Ministerstva zemědělství-Pozemkového úřadu v Havlíčkově Brodě z 1.12.2003, čj. PÚ 10020/2000/2475/96-Ji/10, v jeho bodě 1, v rozsahu určení, že J. M. je vlastníkem označených nemovitostí". Rozsudek okresního soudu byl však změněn tak, že "žaloba byla zamítnuta ve zbývající části výroku soudu prvního stupně", dále "ve zbývající části výroku rozsudku soudu prvního stupně, označeném II., tak, že rozhodnutí pozemkového úřadu z 1.12.2003 se v tomto odpovídajícím rozsahu nenahrazuje", a posléze "ve zbývající části výroku rozsudku soudu prvního stupně, označeném III., tak, že právní moc tam označeného rozhodnutí pozemkového úřadu z 1. 12. 2003 se v tomu odpovídajícímu rozsahu neodkládá". Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem i krajským soudem. V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že odvolání stěžovatele bylo shledáno jen zčásti opodstatněné. Krajský soud byl shodně s okresním soudem toho názoru, že žalující státní podnik byl dotčen na svých právech rozhodnutím správního orgánu. Krajský soud dále poukazoval na to, že v poválečném období nebylo podle ustanovení zákona č. 128/1946 Sb. obnoveno vlastnictví původního vlastníka nemovitostí (otce stěžovatele), jež mu bylo odňato za války z důvodů rasové perzekuce, takže tu v rozhodné době (25. 2. 1948 - 1. 1. 1990) nemohlo dojít k přechodu nemovitostí na stát nebo na jiné právnické osoby; dále pak krajský soud poukázal na to, že na základě dohody mezi vládami Kanady a tehdejší Československou socialistickou republikou z 18. 4. 1973 se dědicům původního vlastníka nemovitostí R. M. dostalo odškodnění za odňaté nemovitosti, které jsou předmětem tohoto soudního řízení, čímž nárok na vydání nemovitostí zanikl. Krajský soud se posléze zabýval i tím, že tu žalující státní podnik mohl v tomto správním i soudním řízení jednat jen ohledně právních vztahů, týkajících se nemovitostí v rámci jeho práva hospodaření (ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1 a 2 zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku) a nemohl si osobovat práva, která tu náležela dalším účastníkům řízení, tj. Státnímu statku Smiřice, s.p., Pozemkovému fondu České republiky a České republice-Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových; nešlo tu také o předmět nějakých společných práv a povinností uvedených subjektů (ve smyslu ustanovení § 250f písm. b) občanského soudního řádu). Žalující státní podnik se tedy nemohl v soudním řízení domáhat určení neexistence vlastnického práva stěžovatele v souvislosti s právy a povinnostmi těchto dalších uvedených subjektů. V tomto smyslu bylo nutno, podle názoru krajského soudu, rozsudek okresního soudu změnit tak, že v tomto rozsahu byla žaloba žalujícího státního podniku zamítnuta; jinak byl rozsudek okresního soudu krajským soudem potvrzen (zejména ve výrocích, že v tomto rozsahu nebylo správní rozhodnutí rozhodnutím soudu nahrazeno a ani právní moc správního rozhodnutí nebyla odložena). Stěžovatelé podali ve lhůtě proti rozsudku krajského soudu dovolání označené jako "dovolání účastníků J. M. a JUDr. M. K". V tomto dovolání bylo navrženo, aby uvedený rozsudek krajského soudu byl zrušen a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Stěžovatelé uváděli, že jejich dovolání směřuje proti rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam a řeší otázku, která je odvolacími soudy řešena rozdílně. Jako dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí krajského soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 22. února 2006, sp. zn. 28 Cdo 34/2006 dovolání výrokem I. proti potvrz