I.ÚS 2931/23 – Ústavní soud

I.ÚS 2931/23 ze dne 7. 2. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Steskové, zastoupené Mgr. Olgou Růžičkovou, advokátkou sídlem Dubská 390/4, Teplice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2023 č. j. 22 Cdo 1613/2022-239, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a města K., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatelka se žalobou podanou u Okresního soudu v Teplicích (dále jen "okresní soud") domáhala toho, aby vedlejšímu účastníkovi jako žalovanému bylo uloženo zdržet se zásahů do jejích práv spočívajících v zavodnění podkladních vrstev chodníku, čímž dochází ke zvýšení vlhkosti základové spáry domu č. p. X1 na pozemku p. č. st. X2 v k. ú. K., a tím i zavodnění zdiva domu, eventuálně, aby vedlejšímu účastníkovi byla uložena povinnost zajistit odvodnění obslužné komunikace p. č. X3 v k. ú. K. a dále zdržet se zásahů do práv stěžovatelky spočívajících v nemožnosti otevírání garážových vrat tohoto jejího domu. Tvrdila, že je vlastnicí domu č. p. X1 na pozemku p. č. st. X2 v k. ú. K., že s jejím pozemkem sousedí obslužná komunikace vedlejšího účastníka, která nesplňuje technické požadavky v otázce spádu, v důsledku čehož dochází k zamokření jejího domu, neboť při dešťových srážkách se značné množství vody dostává pod dům. Dále tvrdila, že v důsledku vybudování chodníku na této komunikaci je jí dlouhodobě zamezeno otevírání garážových vrat. 3. Okresní soud rozsudkem ze dne 23. 9. 2020 č. j. 18 C 211/2017-177 žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi zdržet se zásahů do jejích práv spočívajících v zavodnění podkladních vrstev chodníku, čímž dochází ke zvýšení vlhkosti základové spáry domu, a tím i zavodnění zdiva předmětného domu, zamítl (výrok I.), dále zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi zajistit odvodnění obslužné komunikace (výrok II.) a zastavil řízení o žalobě, kterou se stěžovatelka domáhala uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi zdržet se zásahů do práv spočívajících v nemožnosti otevírání garážových vrat předmětného domu (výrok III.), a dále stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi a státu náklady řízení (výroky V. a IV.). Okresní soud dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by vedlejší účastník při rekonstrukci obslužné komunikace změnil odtokové poměry v místě, a nebylo ani prokázáno, že srážkové vody stékají z pozemku vedlejšího účastníka na pozemek stěžovatelky v míře natolik zvýšené, že způsobují podmáčení pozemku a domu stěžovatelky, je-li stav předmětného domu setrvalý, a to existující nejméně 18 let. Naopak v řízení bylo prokázáno, že příčinou pronikání vody do domu stěžovatelky je absence izolace základů jejího domu. Je proto na stěžovatelce, aby učinila na svém pozemku a domě taková opatření, aby zamezila podmáčení svého domu srážkovými a podzemními vodami, když tato opatření nelze přenášet na vedlejšího účastníka. Proto okresní soud uplatněný nárok nepovažoval za důvodný. Protože stěžovatelka vzala v průběhu sporu žalobu částečně zpět, řízení o nároku o povinnosti vedlejšího účastníka zdržet se zásahů do práv stěžovatelky spočívajících v nemožnosti otevírání garážových vrat domu č. p. X1 zastavil. 4. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 10. 12. 2021 č. j. 12 Co 23/2021-212 rozsudek okresního soudu ve výrocích I., II. a V. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud dospěl k závěru, že okresní soud při rozhodování vycházel z řádně a dostatečně zjištěného skutkového stavu, a z takto zjištěného skutkového stavu vyvodil i správný závěr právní. 5. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítl (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Nejvyšší soud dovodil, že námitka stěžovatelky, že soudy nižších stupňů nesprávně posoudily otázku, zda v projednávané věci jde o imise přímé či nepřímé ve smyslu § 1013 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (učinily-li závěr, že nejde o přímé imise, čímž se odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu), přípustnost dovolání nezakládá. Napadené rozhodnutí krajského soudu ani rozhodnutí okresního soudu totiž není - s ohledem na skutkový stav zjištěný v řízení před soudy nižších stupňů - založeno na posouzení, o jaký druh imisí (zda imise přímé či nepřímé) v dané věci jde, ale primárně na tom, zda v souzené věci vůbec jde o imise. Stěžovatelka navíc nepřípustně napadá skutková zjištění nalézacích soudů. Zpochybňuje-li stěžovatelka závěry soudů nižších stupňů, že příčinou zvýšené vlhkosti pozemku, resp. jejího domu, není podzemní voda a nedostatečná izolace domu stěžovatelky, nýbrž (stavebně technická) činnost vedlejšího účastníka na sousedním pozemku v jeho vlastnictví spočívající mimo jiné v tom, že došlo ke změně přirozených odtokových poměrů, kdy vedlejší účastník zabraňuje přirozenému vsakování vody na jeho pozemku, v důsledku čehož je v nadměrném množství (přímo) odváděna vlhkost na pozemek stěžovatelky, zpochybňuje tím skutkové závěry učiněné soudy nižších stupňů na základě provedeného dokazování. S ohledem na vázanost Nejvyššího soudu zjištěným skutkovým stavem však takové námitky nejsou v dovolacím řízení akceptovatelné, a Nejvyšší soud se jimi proto nemůže, i vzhledem k tomu, že jediným přípustným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), blíže zabývat. Totéž se týká druhé dovolací námitky stěžovatelky, že soudy řešily v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu otázku, co lze považovat za změnu přirozených odtokových poměrů. Primárně totiž rozhodnutí soudů nižších stupňů stojí na závěru, že příčinou zvýšené vlhkosti na pozemku stěžovatelky není žádná činnost mající původ na pozemku vedlejšího účastníka (vyjma přirozeně dané vzájemné polohy těchto pozemků), ale především podzemní voda, a současně pak zejména nedostatečná izolace domu stěžovatelky. Dále stěžovatelka namítá, že nalézací soudy nedostatečně odůvodnily, že v předmětné věci jde o nepřímé imise, neboť jejich rozhodnutí neobsahují zdůvodnění úvahy týkající se míry přiměřené místním poměrům, čímž se odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Tato námitka rovněž nezakládá přípustnost dovolání, neboť na tomto závěru napadené rozhodnutí krajského soudu není založeno. Jde-li o stěžovatelkou tvrzenou "deformaci důkazů" nalézacími soudy, k této námitce Nejvyšší soud uvedl, že jde o namítanou vadu řízení, kterou by se však mohl v rámci dovolacího přezkumu zabývat pouze tehdy, bylo-li by dovolání z jiného důvodu přípustné (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), což v tomto případě splněno nebylo. Zbývající část dovolací argumentace stěžovatelky pak spočívá v dalších nepřípustných námitkách týkajících se převážně skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, případně týkajících se hodnocení dokazování, které však v dovolacím řízení přezkoumávat rovněž nelze. II. Argumentace stěžovatelky 6. V ústavní stížnosti stěžovatelka poukazuje na to, že u první v dovolání vymezené otázky tj. zda ve věci jde o přímé či nepřímé imise, Nejvyšší soud dovodil, že rozhodnutí nalézacích soudů nespočívá na tom, zda jde ve věci o imise přímé či nepřímé, ale na tom, že ve věci nejsou imise dány vůbec. Otázka, zda ve věci imise dány jsou či nikoliv, je podle Nejvyššího soudu navíc otázkou skutkovou, přičemž skutkový stav napadat dovoláním nelze. Stěžovatelka namítá, že závěr o tom, že ve věci o imise nejde, je závěrem právním. Skutkový stav se však musí subsumovat pod právní normu s učiněním právního posouzení skutkového stavu, zda imise dány jsou či nikoliv. Obecné soudy podle stěžovatelky v odůvodnění ve svých rozhodnutích explicitně nekonstatují, že ve věci o imise nejde, jaký právní závěr ohledně svých úvah o imisích (přímých či nepřímých) činí, z odůvodnění jejich rozhodnutí neplyne. 7. Stěžovatelka dále namítá, že Nejvyšší soud ve svém usnesení zakládá prostor pro to, aby byla akceptovatelná neurčitá odůvodnění obecných soudů, která lze vykládat několika různými způsoby. Odůvodnění má být podle stěžovatelky natolik dostatečně určité, aby bylo přezkoumate