Ústavní soud I.ÚS 2949/24

Stěžovatel se domáhal obnovy řízení ve věci žádosti o vrácení peněžních prostředků k úhradě spotřební daně. Správní orgány i správní soudy však neshledaly naplnění předpokladů pro obnovu řízení podle § 117 odst. 1 daňového řádu, a proto stěžovateli nevyhověly. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelovu kasační stížnost, neboť podle něj opíral důvody obnovy řízení o důkazy, jež se netýkaly původního předmětu řízení, tj. otázky, zda celní úřady evidují přeplatek, který lze stěžovateli vyplatit. Týkaly se řízení o zajištění a stanovení daně, o což však v řízení, které stěžovatel žádá obnovit, nešlo.

Stěžovatel napadl rozsudek Nejvyššího správního soudu ústavní stížností, neboť se domnívá, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod. Správní orgány i správní soudy se podle stěžovatele dopustily přepjatého formalismu a nedostatečně se zabývaly novými důkazy.

Ústavní soud po posouzení ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze jinými slovy opakuje, jak správní orgány i správní soudy postupovaly nepřípustně formalisticky, čímž porušily jeho právo na soudní ochranu. Kromě tohoto tvrzení a zjevného nesouhlasu s právními závěry vyslovenými v napadeném rozsudku však nevysvětluje, v čem přesně je výklad správních soudů formalistický (kromě toho, že tento výklad nevede ke kýženému výsledku).

Přepjatý formalismus skutečně může v extrémních případech vést až k porušení práva stěžovatele na soudní ochranu. V posuzovaném případě jsou však závěry Nejvyššího správního soudu odůvodněné a opírají se o jeho judikaturu (potvrzenou také usnesením Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 822/21, bod 12). Znaky přepjatého formalismu podle Ústavního soudu nevykazují a stěžovatelovo právo na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy bylo v posuzované věci naplněno.

Ústavní soud stěžovateli připomíná, že není další odvolací instancí, není součástí soustavy obecných soudů a k zásahu do jejich rozhodovací činnosti přistupuje pouze výjimečně v případě porušení základních práv jednotlivce (viz čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky).

Protože Ústavní soud porušení základních práv stěžovatele neshledal, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.