I.ÚS 2953/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2953/08 ze dne 30. 11. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelů MgA. P. S. a PhDr. L. S., zastoupených JUDr. Et PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem Národní 25, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2008, č.j. 29 Odo 1021/2006-162, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 3. 2006, č.j. 5 Cmo 38/2006-143, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2005, č.j. 24 Cm 49/2004-120, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 10. 2005, č.j. 24 Cm 49/2004-120 (ve znění opravného usnesení ze dne 15. 12. 2005, č.j. 24 Cm 49/2004-131), ponechal v plném rozsahu v platnosti směnečný platební rozkaz vydaný Městským soudem v Praze dne 11. 5. 2004, č.j. 24 Sm 79/2004-8, jímž uložil žalovaným (dále jen "stěžovatelům") společně a nerozdílně zaplatit původní žalobkyni [Michaele Huserové, jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně Union banka, a. s. v likvidaci (dále jen "banka")] částku 687.522,79 Kč s 6% úrokem z částek a za dobu specifikovanou ve výroku směnečného platebního rozkazu a směnečnou odměnu ve výši 2.291,74 Kč. Městský soud v Praze odkázal na ustanovení čl. I § 1, § 10, § 75 a § 77 odst. 2 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZSŠ"), na § 358 a § 359 obchodního zákoníku (dále jen "obch. zák.") a § 581 odst. 2 občanského zákoníku ( dále jen "o.z.") a dospěl k závěru, že stěžovatelům se prostřednictvím včas uplatněných a řádně odůvodněných námitek správnost směnečného platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo. Prvostupňový soud přitom zdůraznil, že jednostranným úkonem stěžovatelů ze dne 25. 4. 2003 nedošlo k platnému započtení vzájemných pohledávek, neboť pohledávka, "ke které se předmětná zajišťující směnka váže" (tj. pohledávka banky ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. P320/SÚ/39/2000), nebyla splatná a tudíž započitatelná. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 3. 2006, č. j. 5 Cmo 38/2006-143, k odvolání stěžovatelů, rozsudek Městského soudu v Praze ve výroku ve věci samé potvrdil. Odvolací soud mimo jiné však připomněl to, že od vynesení rozsudku soudu prvního stupně, došlo k posunu judikatury v názoru na otázku, zda lze započítat pohledávku splatnou proti pohledávce nesplatné; poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, č. j. 32 Odo 1143/2004-124 (uveřejněný pod číslem 90/2006 In: Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek), v němž byl vysloven právní názor, že v občanskoprávních i v obchodních závazkových vztazích lze jednostranně započíst splatnou pohledávku proti pohledávce, která ještě splatná není. Vrchní soud - přes výše uvedené však (a to i s poukazem na skutková zjištění soudu prvního stupně) - shledal rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku věcně správným. Poté, co zopakoval důkaz dopisem stěžovatelů ze dne 25. 4. 2003, dovodil, že zmíněný právní úkon (jednostranné započtení) je ve smyslu ustanovení § 37 o. z. neplatný pro neurčitost. Z jeho obsahu totiž není zřejmé, "jaká konkrétní pohledávka stěžovatelů je proti té které konkrétní pohledávce žalobkyně započítávána". Stěžovatelé totiž uvádějí, že "mají vůči žalobkyni dvě pohledávky", a to ve výši 470.000,- Kč a 400.000,- Kč, které nabyli na základě smluv o postoupení pohledávek ze dne 25. 4. 2003, "tedy že jsou majiteli pohledávek vůči právní předchůdkyni žalobkyně v celkové hodnotě 870.000,- Kč". "Dále uvádějí, že právní předchůdkyně žalobkyně má vůči nim pohledávky: 1) ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 4. 11. 1999 ve výši 11.238,05 Kč; 2) ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 11. 11. 1999 ve výši 11.218,16 Kč a 3) ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 29. 9. 2000 ve výši 1.002.972,51 Kč, tj. pohledávky v celkové výši 1.025.428,72 Kč". Přitom "oznamují, že započetli výše jmenované pohledávky a že k započtení došlo do výše 870.000,- Kč; dodávají, že po tomto započtení pohledávek zůstává pohledávka žalobkyně za žalovanými" (roz. stěžovateli) z titulu výše zmíněných smluv ve výši 155.428,72 Kč. Vrchní soud v Praze - s odkazem na to, že "nelze přisvědčit" tvrzení stěžovatelů (na č.l. 23), že v jednostranném úkonu směřujícím k započtení je uvedeno "pořadí pohledávek, na které je prováděno započtení", tj. že "nejprve bylo provedeno započtení na pohledávku ve výši 11.238,05 Kč, dále na pohledávku ve výši 11.218,16 Kč a teprve poté na pohledávku ze spotřebitelského úvěru ze dne 29. září 2000" - uzavřel s tím, že z předmětného dopisu stěžovatelů není zřejmé, co konkrétně bylo na tu kterou konkrétní pohledávku započteno, a jde tedy o úkon neurčitý a tudíž neplatný. Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 7. 2008, č.j. 29 Odo 1021/2006-162, dovolání stěžovatelů jako nepřípustné odmítl. V prvé řadě zdůraznil (s odkazem na výroky rozsudků obou soudů), že rozsudek odvolacího soudu ve věci samé je rozsudkem potvrzujícím a dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání dále nelze dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně. Nejvyšší soud se konečně zabýval posouzením přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. posouzením toho, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je to, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu). Nejvyšší soud v dané souvislosti poukázal na rozhodnutí uveřejněné pod číslem 48/2006 (In: Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek), ve kterém formuloval závěr, podle něhož na to, zda má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06 a ze dne 15. 11. 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu stěžovateli uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.) zásadně právně významným neshledal. Je tomu tak proto, že výklad konkrétního právního úkonu postrádá potřebný judikatorní přesah, neboť je významný právě a jen pro projednávanou věc. Závěr odvolacího soudu, podle něhož je jednostranný právní úkon stěžovatelů směřující k započtení podle ustanovení § 37 odst. 1 o. z. neplatný pro neurčitost, přitom Nejvyšší soud neshledává ani rozporným s hmotným právem. K tomu odkázal např. na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 6. 2003, sp. zn. 9 Cmo 109/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2004, pod číslem 20, s jehož závěry se ztotožnil i Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3082/2007, jakož i v usnesení ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 29 Odo 174/2004, s tím, že posledně uvedené usnesení obstálo i v ústavní rovině, neboť ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 322/05, odmítl. Totéž platí i pro argumentaci stěžovatelů vycházející z ustanovení § 266 odst. 1 až 3 obch. z.; výklad sporného právního úkonu, jak jej provedl odvolací soud, podle názoru Nejvyššího soudu plně respektuje zásady výkladu právních úkonů určené ustanoveními § 35 odst. 2 o. z. a § 266 obch.z. a formulované např. v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudního rozhodnutí a stanovisek a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03. Nejvyš