I.ÚS 2983/22

V řízení před obecnými soudy se stěžovatelka domáhala proti vedlejší účastnici náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku dvou soudních řízení (částky 49 375 Kč a 82 500 Kč). Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "nalézací soud") byla žaloba v plném rozsahu zamítnuta; nalézací soud shledal v obou případech důvodnou námitku promlčení. Odvoláním napadla stěžovatelka jen výrok II zmíněného rozsudku, týkající se částky 82 500 Kč, a výrok III, kterým jí byla uložena povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 300 Kč. Oba výroky byly rovněž nadepsaným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") potvrzeny. Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") pak dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné.

Včasnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], domáhá zrušení napadených rozhodnutí pro porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy a dále čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní stížnost je nepřípustná v části směřující proti výroku I rozsudku nalézacího soudu, neboť jej stěžovatelka nenapadla odvoláním, nesplnila tedy podmínku vyčerpání dostupných prostředků ochrany svých práv ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; ve zbývající části je zjevně neopodstatněná.

Podstata stěžovatelčiny argumentace od počátku řízení spočívá v tom, že na věc neměla být aplikována speciální úprava šestiměsíční promlčecí lhůty [§ 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.")], nýbrž obecná tříletá promlčecí lhůta upravená občanským zákoníkem. Jako taková byla její argumentace beze zbytku vypořádána obecnými soudy všech instancí.

Z pozice Ústavního soudu k tomu lze dodat snad jen tolik, že právo na odčinění újmy způsobené nesprávným úředním postupem, který nepřiměřená délka soudního řízení představuje, je sice ústavně zakotveno přímo v čl. 36 odst. 3 Listiny, v souladu se čtvrtým odstavcem tohoto ustanovení však podmínky a podrobnosti upravuje zákon. Zákonodárce je tedy nadán pravomocí stanovit pravidla pro uplatnění takového práva a učinil tak zákonem č. 82/1998 Sb. Konkrétně pro uvedený typ nároku stanoví § 32 odst. 3 promlčecí lhůtu šestiměsíční, v níž je třeba nárok uplatnit u vedlejší účastnice předtím, než se žadatel případně obrátí na soud.

Aplikované ustanovení o šestiměsíční promlčecí lhůtě je účinné od roku 2006, nejde tedy o pravidlo, jež by bylo překvapivě nové a nepředvídatelné. Ze samotné skutečnosti, že je obecné soudy, které jsou podle čl. 95 odst. 1 Ústavy vázány zákonem, aplikovaly, neplyne, že by favorizovaly stát a vytvářely tak nerovnost účastníků řízení jako subjektů soukromého práva; svými rozhodnutími naopak dostály Ústavou uložené povinnosti a postupovaly v souladu s vůlí zákonodárce, která nebyla před Ústavním soudem napadena (ani ústavně relevantním způsobem zpochybněna).

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.