I.ÚS 2986/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2986/19 ze dne 5. 11. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Michala Rybáře, zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 22, proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ č. j. 6 C 32/2001-567 ze dne 8. prosince 2017, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 25 Co 176/2018-618 ze dne 18. září 2018 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 279/2019-661 ze dne 5. června 2019, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení 1. Stěžovatel se včas uplatněnou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných soudních rozhodnutí, kterými podle něj došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), i do práva na rovnost podle čl. 1 Listiny, jakož i práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny. 2. V řízení před obecnými soudy se stěžovatel proti státu (Ministerstvu financí) domáhal náhrady ušlého zisku. Ten měl spočívat mj. ve zmařeném investičním záměru, který v roce 1991 způsobila neplatná privatizace státního majetku, konkrétně areálu cihelny. Svůj nárok stěžovatel vyčíslil na 147 501 250 Kč. Majetek byl v rozporu s restitučními předpisy vydán v rámci privatizace státního podniku Cihelna Nehvizdky kromě osoby oprávněné částečně též osobě, jež oprávněnou nebyla. Pro neplatnost dohody o vydání nemovitostí pak stěžovatel vlastnictví v rozsahu spoluvlastnického podílu neoprávněné restituentky nenabyl, přestože v roce 1995 koupil nemovitosti od osoby, která se mu v té době jevila s ohledem na všechny okolnosti jako oprávněný vlastník. 3. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 8. 12. 2017, č. j. 6 C 32/2001-567, byla žaloba stěžovatele zamítnuta pro neexistenci příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním státu a tvrzenou škodou, přičemž Krajský soud v Praze výrok v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil. 4. Současně s dovoláním podal stěžovatel ústavní stížnost, která byla s ohledem na probíhající řízení před Nejvyšším soudem odmítnuta jako nepřípustná usnesením sp. zn. IV. ÚS 4242/18 ze dne 20. 2. 2019. 5. Nejvyšší soud následně dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné, neboť neshledal splnění žádného z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). V rozsahu směřujícím proti nákladům řízení pak dovolání odmítl jako nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. II. Argumentace v ústavní stížnosti 6. Škoda, jež byla předmětem tohoto řízení (a shora popsaného posledního rozhodování obecných soudů), podle stěžovatele tkvěla mj. v ušlém zisku nerealizovaného podnikatelského záměru (tedy v prodeji nemovitostí společnosti GUMEKO s. r. o.), dále však i ve zpochybnění práv k areálu a s tím souvisejícím vznikem postavení nespolehlivého dlužníka a nemožnosti dalšího nakládání s majetkem. 7. Předně stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud chybně odmítl dovolání na základě projevu libovůle. Požadavek vymezení důvodů přípustnosti ovšem neznamená oprávnění Nejvyššího soudu posuzovat obsah dovolání takovým způsobem, který je projevem libovůle. Stěžovatel zpochybnil stěžejní závěry odvolacího soudu. Způsob, jakým Nejvyšší soud rozhodl a své usnesení odůvodnil, představuje výsměch účastníkům řízení. Nejvyšší soud však obsah dovolání de facto ignoroval, na jeho vypořádání rezignoval a stěžovatelovy dovolací body modifikoval tak, aby odpovídaly jeho věcnému řešení. 8. Stěžovatel upozornil, že nižšími soudy posuzovaný stav je důsledkem dlouhodobého vývoje a chybného postupu několika orgánů žalovaného. Odvolací soud pochybil, když tyto postupy posuzoval odděleně a samostatně. Řízení o neplatnosti dohody mělo přímý dopad na zmaření stěžovatelova investičního záměru. Žalovaný stát si tohoto byl a měl být vědom, avšak neučinil nic, čím by riziko škody na majetku stěžovatele minimalizoval. Areál nebyl rozdělen způsobem, který by umožnil vlastníkům s ním dále podnikatelsky nakládat i bez toho, aby došlo ke koordinaci záměrů jednotlivých spoluvlastníků. Stěžovatel tak měl po celou dobu limitované schopnosti nakládání s majetkem. 9. Obecné soudy byly vedeny spíše než snahou o nalezení spravedlivého řešení, snahou o nevyhovění nárokům stěžovatele, a to jak v případě neprovedení některých důkazů, tak v případě zamítnutí jeho nároku nebo nezohlednění rozhodujících skutečností. Pokud stát jednal ve snaze o řádnou správu svého majetku, tento stav se de facto rovná vyvlastnění majetku stěžovatele. 10. Podle stěžovatele obecné soudy nesprávně posoudily otázku příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním státu a ušlým ziskem jím nerealizovaného podnikatelského záměru, jakož i zpochybněním jeho osoby jako solventního dlužníka. Porušením povinnosti státu byl navozen stav, který ve skutečnosti je v příčinné souvislosti s událostmi sahajícími až do roku 2011, kdy došlo po dlouhodobé nečinnosti státu k navození právního stavu, který tu měl být od počátku. Škoda stěžovateli vznikla v průběhu protiprávního stavu a v příčinné souvislosti s ním, když pro bankovní sektor působil jako rizikový dlužník a současně nemohl požadovat zpět kupní cenu areálu. 11. Nižší soudy porušily stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, když odmítly důkaz znaleckým posudkem, přisvědčily pasivnímu vedlejšímu účastníkovi (státu) a blíže se nezabývaly mechanismem vzniku škody. V řízení došlo k vysoké majetkové újmě a četnosti porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, což zakládá ústavněprávní relevanci případu. III. Hodnocení Ústavního soudu 12. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku krajského soudu a rozsudku okresního soudu. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena. 13. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát návrh usnesením odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. 14. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. 15. Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, a není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. K porušení by mohlo dojít například tehdy, pokud by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)]. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že se jedná o stížnost zjevně neopodstatněnou. 16. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolacím soudem vyřešená otázka by neměla být dle jeho názoru posouzena odvolacím soudem jinak, ani sám Nejvyšší soud nenabyl dojmu, že by se měl od vlastní judikatury odchýlit. Odvolací soud se ani neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. S tímto posouzením se Ústavní soud ztotožňuje. Vady v posouzení dovolání Nejvyšším soudem Ústavní soud neshledal. Nejvyšší soud korektním způsobem pojal obsah dovolání do narativní části svého rozhodnutí. S námitkami stěžovatele se následně odpovídajícím způsobem vypořádal. 17. Otázka příčinné souvislosti, jakož i námitky související, již byla vyřešena v předchozí linii řízení završené rozsudkem Nejvyššího soudu (v předchozím rozhodnutí v téže věci) a odvolací soud v n