I.ÚS 3018/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3018/23 ze dne 22. 11. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele M. Z., zastoupeného JUDr. Ondřejem Moravcem, Ph.D., advokátem, sídlem Malé náměstí 124/15, Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. září 2023 č. j. 9 Afs 91/2023-33, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. února 2023 č. j. 31 Af 8/2019-280 a rozhodnutí Generálního ředitelství cel ze dne 2. ledna 2019 č. j. 38488-10/2018-900000-317, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Generálního ředitelství cel, sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4 - Michle, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel užíval sklad, ve kterém bylo nalezeno okolo 18 tun tabáku při domovní prohlídce v jiném trestním řízení, ve kterém stěžovatel vystupoval jako svědek. Celní úřad pro Královéhradecký kraj (dále jen "celní úřad") následně stěžovateli vyměřil spotřební daň z tabákových výrobků ve výši 30 502 560 Kč. Generální ředitelství cel (dále jen "GŘC") k odvolání stěžovatele příslušné platební výměry napadeným rozhodnutím ve věci samé potvrdilo. Podle celních orgánů stěžovatel solidárně odpovídá za daň podle § 4 odst. 1 písm. f) věty za středníkem zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, protože se podílel na skladování nezdaněného tabáku. 3. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele. Ten podle svých slov sklad dále pronajal další osobě, slovenské obchodní společnosti. Ta však v České republice nepůsobí, stěžovatele nezná. Popřela, že nájemní smlouvu uzavřela. Sám stěžovatel sklad užíval a pomáhal obhospodařovat. Manipuloval se zbožím, podílel se na vyskladňování nákladních aut, sklad zpřístupňoval a za nakládku a vykládku inkasoval odměnu. Měl povědomí o pohybu zboží. Navrhovaný výslech svědka, odsouzeného v uvedené trestní věci, by byl nadbytečný. 4. Kasační stížnost zamítl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem. K námitce neústavnosti § 4 odst. 1 písm. f) věty za středníkem zákona o spotřebních daních uvedl, že k daňové povinnosti je zde třeba prokázat kvalifikovaný vztah k uskladněnému zboží podléhajícímu dani, avšak je třeba se vyvarovat svévole či nahodilosti, což zaručuje materiální chápání tohoto institutu [srov. i rozsudek Soudního dvora ze dne 10. 6. 2021 ve věci C-279/19 Commissioners for Her Majesty's Revenue and Customs (Agent innocent)]. Jde zjednodušeně řečeno o to, že solidárně za daň odpovídá mimo jiné ten, kdo má nad zbožím fyzickou kontrolu. Daňové úniky zde totiž často zahrnují síťové struktury, kde každá osoba hraje svou individuální roli. Neuplatní se zde "klasický" test proporcionality, protože jde o problematiku daní [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. Pl. ÚS 9/15 (N 138/86 SbNU 333; č. 338/2017 Sb.)]. V nyní posuzované věci celní orgány zejména vyšly z výpovědí stěžovatele v souvisejícím trestním řízení jako svědka; sklady obstaral a zpřístupňoval, se zbožím manipuloval a inkasoval odměnu. 5. Nadále není podle Nejvyššího správního soudu jasné, jak má vyjasnit skutkový stav výslech odsouzeného v trestní věci, který tehdy popsal, jak mu stěžovatel nabízel své prostory a sám naopak stěžovateli poskytl další kontakty. Dále je zjevné, že celní orgány vyměřily daň dokazováním, nikoli pomůckami. K tvrzenému porušení procesních práv v řízení před celními orgány Nejvyšší správní soud uvedl, že GŘC dodatečně umožnilo stěžovateli seznámit se s právními závěry a důkazy a reagovat na ně, což stěžovatel tehdy učinil. Obligatorní součástí daňového řízení není (stěžovatelem požadované) ústní jednání. GŘC později zhojilo procesní pochybení celního úřadu. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel tvrdí, že správní soudy se nedostatečně vypořádaly s tvrzenou neústavností § 4 odst. 1 písm. f) věty za středníkem zákona o spotřebních daních spočívající v umožnění bezbřehé odpovědnosti za spotřební daň. Podle stěžovatele uvedené ustanovení neobstojí v testu proporcionality, zejména při posouzení potřebnosti a přiměřenosti v užším smyslu. Nejvyšší správní soud nesprávně použil judikaturu Ústavního soudu, podle které se u daňových zákonů pokládá potřebnost (ve smyslu testu proporcionality) za otázku ryze politickou. Mírnější přezkum opodstatňuje úprava, podle které se daní určitý výrobek, nikoli však za jakých podmínek se vybírá spotřební daň od jiné osoby. Prostor pro správní úvahu je vždy omezen principy materiálního právního státu a proporcionality [srov. nález ze dne 18. 10. 2023 sp. zn. III. ÚS 1344/23 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. 7. Stěžovatel prokázal, že existovaly jiné osoby s kvalifikovaným vztahem k tabáku (trestně odpovědné osoby "z okruhu" odsouzeného v související trestní věci), což značí, že k řádnému výběru daně postačilo uplatnění odpovědnosti u nich. Stát zde kompenzuje svoji neschopnost řádně vybrat daň od skutečných a dobře známých pachatelů trestné činnosti postihem osoby, která pouze pomáhala s manipulací zdaněného zboží. Majetkové dopady přesahují potenciální peněžitý trest v trestním řízení. Nepřiléhavý je odkaz na rozsudek Soudního dvora ve věci C-279/19. Tehdy šlo o odpovědnost přepravce - profesionála. Stěžovatel přitom podnikal ve stavebnictví a stěží mohl předpokládat svoji odpovědnost za spotřební daň za prostou manipulaci se zbožím. 8. Konečně stěžovatel tvrdí, že vyměření daně proběhlo mimo řízení a bez jeho účasti, a to zejména na dokazování. V řízení nebyl vyslechnut žádný svědek, ani sám stěžovatel. Celní orgány čerpaly jen z trestního řízení, které však probíhalo za jiným účelem, což nahradilo jejich vlastní činnost. O nezbytnosti vyslechnout odsouzeného v související trestní věci svědčí, že Nejvyšší správní soud hodnotil jeho tehdy učiněnou výpověď. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu přitom je třeba umožnit daňovému subjektu liberaci označením osoby s bližším vztahem k vybraným výrobkům, tedy vyjasnit vztahy odsouzeného či jiných osob k tabáku. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměl (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování správních soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na správních soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). 11. Stěžovatel v prvé řadě vytýká správním soudům, že se nedostatečně vypořádaly s tvrzenou neústavností § 4 odst. 1 písm. f) věty za středníkem zákona o spotřebních daních zakládající solidární odpovědnost stěžovatele k dani. Ústavní soud považuje závěry Nejvyššího správního soudu za výstižné a přiměřené. S podstatou tvrzených aspektů věci se adekvátně jejich významu vypořádal. Podle Nejvyššího správního soudu uvedené ustanovení umožňuje ústavně konformní výklad, který poskytuje záruky před svévolí a nahodilostí. Zaměřil se rovněž na posouzení individuálních okolností věci a shledal, že věc stěžovatele není pří