I.ÚS 305/16

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 26. ledna 2016, stěžovatelka podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. ledna 2015 č. j. 4 Co 203/2014-68 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. června 2014 č. j. 25 Co 387/2009-MOP-45 s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 96 odst. 1 a 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Ústavní stížnost stěžovatelka spojila s návrhem na zrušení ustanovení § 234 odst. 1 a § 235 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2001 (dále jen o. s. ř.) a s návrhem, aby jí byly podle ustanovení § 83 zákona o Ústavním soudu zaplaceny náklady na její právní zastoupení.

Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Krajského soudu v Praze sp. zn. 25 Co 387/2009-MOP bylo zjištěno, že stěžovatelka se žalobou pro zmatečnost domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. září 2009 č. j. 25 Co 387/2009-80 z důvodu uvedeného v ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. Žalobu zdůvodnila tím, že nesprávným procesním postupem jí byla odňata možnost jednat před soudem, neboť soudy obou stupňů ve věci jednaly a rozhodly v její nepřítomnosti, i když z důvodu nemoci požádala o odročení. Krajský soud v Praze žalobu zamítl a uložil stěžovatelce zaplatit žalobcům na nákladech řízení 7 534 Kč. Důvodem zamítnutí byla skutečnost, že zmatečnost namítala stěžovatelka s odstupem dvou let od právní moci napadeného rozhodnutí. K odvolání podanému stěžovatelkou, Vrchní soud v Praze usnesení soudu prvního stupně potvrdil a stěžovatelce uložil zaplatit žalobcům na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 4 358 Kč. Nejvyšší soud pak dovolání stěžovatelkou podané odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjádřila nesouhlas se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími soudy. Tyto soudy podle tvrzení stěžovatelky nezohlednily její velmi nepříznivý zdravotní stav a za použití ustanovení § 234 odst. 1 o. s. ř. v kombinaci s ustanovením § 235 odst. 1 o. s. ř. jí bylo v podstatě upřeno právo podat žalobu pro zmatečnost, a tedy jakýmkoliv způsobem napadnout nezákonnost a protiústavnost již pravomocného soudního rozhodnutí. Tímto postupem mělo dojít i k porušení rovnosti stran v řízení.

Ústavní soud byl v daném případě postaven před rozpor mezi petitem ústavní stížnosti a jejím obsahem. Ačkoliv stěžovatelka napadla usnesení odvolacího soudu dovoláním, zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2015 č. j. 21 Cdo 4658/2015-108 v ústavní stížnosti nenavrhovala. V pochybnostech jednal Ústavní soud ve prospěch stěžovatelky, neboť stěžovatelka v ústavní stížnosti usnesení Nejvyššího soudu citovala a její argumentace tak směřovala i proti tomuto usnesení. Tato skutečnost nezakládá důvod k odmítnutí stížnosti, ale je odstranitelnou vadou návrhu. Ústavní soud pak vzhledem k předložené argumentaci nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatelku k upřesnění petitu ústavní stížnosti a má za to, že ústavní stížnost směřuje i proti usnesení Nejvyššího soudu, které je posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovatelce k ochraně jejích práv poskytuje (§ 72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu).

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv stěžovatelky, jichž se dovolává, nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud předně připomíná, že žaloba pro zmatečnost je mimořádným opravným prostředkem, jenž představuje průlom do principu nezměnitelnosti a závaznosti vydaných pravomocných rozhodnutí a jehož účelem je odstranit rozhodnutí trpící vadami, jež představují porušení základních principů ovládajících řízení před soudem, případně řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo. Měřítkem důvodnosti ústavní stížnosti, směřující proti rozhodnutím vydaným v řízení o žalobě pro zmatečnost proto není věcná správnost žalobou pro zmatečnost napadených rozhodnutí, nýbrž toliko otázka, zda byly dány relevantní důvody pro vyhovění žalobě o zmatečnost, respektive zda obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč stěžovatelem předestřené procesní vady předchozího řízení nejsou významné. Vyhodnocení obsahu jednotlivých podání činěných v průběhu soudního řízení je však věcí volné úvahy obecných soudů, do níž, je-li řádně odůvodněna, Ústavnímu soudu, vzhledem k mezím jeho přezkumné kompetence, zásadně nepřísluší jakkoliv zasahovat. Postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou totiž záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního tak může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory těchto soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže obecné soudy postupují v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.

Zásah do práva na spravedlivý proces, jehož se stěžovatelka dovolávala, shledán nebyl. Z odůvodnění napadených rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně vyplývá, že tyto soudy se celou věcí řádně zabývaly, řádně se vypořádaly s žalobními námitkami stěžovatelky předestřenými v žalobě pro zmatečnost a v odůvodnění svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Ústavní soud považuje tato odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.

Pokud jde o odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem, Ústavní soud připomíná, že je-li rozhodnuto o odmítnutí dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., Ústavní soud by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit pouze v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu. To se však v nyní projednávaném případě nestalo, neboť odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč bylo odmítnuto. Za situace, kdy dovolací soud aplikoval rozhodné ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, Ústavní soud nemá prostor pro přehodnocení takových závěrů.

Ústavní soud nepovažuje za relevantní ani námitku porušení principu rovnosti stran v řízení. Podstatné je, že účastníci měli v řízení rovné podmínky, což bylo v dané věci splněno.

Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou. Společně s ústavní stížností byl odmítnut i návrh s ní spojený na zrušení ustanovení § 234 odst. 1 a § 235 odst. 1 o. s. ř., neboť se jedná o návrh akcesorický, jenž sdílí osud ústavní stížnosti [§ 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].

Návrhu stěžovatelky, aby náklady na její právní zastoupení zaplatil zcela stát, nebylo možno vyhovět, a to vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti (§ 83 zákona o Ústavním soudu).