I.ÚS 3068/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3068/23 ze dne 10. 1. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Wintra a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů Emanuela Boleslava a Marcely Boleslavové, zastoupených Mgr. Kateřinou Brožkovou, advokátkou, sídlem Vysoká 149/4, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2023 č. j. 22 Cdo 2138/2023-471, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. září 2022 č. j. 20 Co 187/2022-420 a rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 6. června 2022 č. j. 7 C 3/2014-385, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Semilech, jako účastníků řízení, a Davida Kloze a Jitky Klozové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že Okresní soud v Semilech (dále jen "okresní soud") v záhlaví specifikovaným rozsudkem (vázán rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2022 č. j. 22 Cdo 21/2021-358, kterým byla zrušena předchozí rozhodnutí soudů nižších stupňů v dané věci) zamítl žalobu stěžovatelů na určení, že každý z vedlejších účastníků je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti ideální 1/2 na pozemcích parc. č. X1 a parc. č. X2 v k. ú. B. (výrok I.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). 3. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") shora označeným rozsudkem k odvolání stěžovatelů zamítl návrh stěžovatelů na přerušení odvolacího řízení (výrok I.), rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). 4. Okresní soud i krajský soud vyšly ze zjištění, že stěžovatelé (v té době manželé) uzavřeli dne 28. 9. 1995 jako kupující s JUDr. Evou Tučkovou jako prodávající kupní smlouvu, na základě které měli nabýt vlastnické právo ke shora uvedeným nemovitostem. Do doby rozhodnutí soudu však nebylo vlastnické právo stěžovatelů vloženo do katastru nemovitostí. Dne 21. 12. 2013 uzavřeli vedlejší účastníci jako kupující s JUDr. Evou Tučkovou jako prodávající kupní smlouvu, na základě které měli taktéž nabýt vlastnické právo k předmětným nemovitostem. Vlastnické právo vedlejších účastníků bylo následně vloženo do katastru nemovitostí. Dne 13. 3. 2014 vedlejší účastníci od kupní smlouvy ze dne 21. 12. 2013 odstoupili. Obecné soudy uzavřely, že stěžovatelé vlastnické právo k předmětným nemovitostem nenabyli a že nemohli nabýt vlastnické právo přímo na základě kupní smlouvy ze dne 28. 9. 1995, neboť jejich vlastnické právo nebylo vloženo do katastru nemovitostí. Nemohli se stát ani oprávněnými držiteli předmětných nemovitostí ve smyslu § 130 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"), neboť nebyli vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim tyto nemovitosti patří. Zohlednily především, že stěžovatelé nepodali návrh na vklad jejich vlastnického práva do katastru nemovitostí a ani se nepřesvědčili, zda tento návrh podala druhá smluvní strana. Nezachovali tak běžnou opatrnost, kterou lze s ohledem na závažnost takového úkonu po každém požadovat. Nemohli proto být v omluvitelném právním ani skutkovém omylu, že jim předmětné nemovitosti patří. Proto vlastnické právo k předmětným nemovitostem nevydrželi ve smyslu § 134 odst. 1 občanského zákoníku. 5. Proti výroku II. rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (výrok I.), a každému ze stěžovatelů uložil povinnost zaplatit vedlejším účastníkům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 363,80 Kč (výrok II.). K námitce stěžovatelů, že vlastnické právo k předmětným pozemkům nabyli na základě vydržení ve smyslu § 134 odst. 1 občanského zákoníku, Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelé nemohli být oprávněnými držiteli předmětných nemovitostí podle § 130 odst. 1 občanského zákoníku, proto k nim nemohli nabýt vlastnické právo vydržením ve smyslu § 134 odst. 1 občanského zákoníku. Uzavřel proto, že rozhodnutí městského soudu je založeno na právní otázce, při jejímž řešení se uvedený soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, přičemž nepovažoval ani za důvodné posoudit tuto otázku jinak. V této části proto považoval dovolání stěžovatelů za nepřípustné. Jde-li o námitku tzv. opomenutých důkazů, ani ta podle Nejvyššího soudu nemohla přípustnost dovolání založit. Nejvyšší soud konstatoval, že okresní soud při jednání konaném dne 6. 6. 2022 zamítl návrh na provedení důkazů výslechem JUDr. Evy Tučkové a důkazů vztahujících se k její exekuci, přičemž přestože soudy výslovně neuvedly, proč nevyhověly návrhu na provedení těchto důkazů, nemohlo být podle Nejvyššího soudu žádných pochyb o tom, že provedení těchto důkazů měly soudy nižších stupňů, se zřetelem ke skutkovým zjištěním učiněným z ostatních provedených důkazů, za nadbytečné. Za těchto okolností podle Nejvyššího soudu nebylo možno dané opomenutí soudů nižších stupňů považovat za porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny. II. Argumentace stěžovatelů 6. Stěžovatelé v ústavní stížnosti opětovně namítají, že byli po celou dobu od uzavření kupní smlouvy v dobré víře, že jsou vlastníky předmětných nemovitostí. V době od roku 1996 do roku 2013 odváděli daň z nemovitostí, užívali nemovitosti jako vlastní. Mají proto za to, že se stali oprávněnými držiteli, neboť minimálně od roku 1993 do roku 2013 byli v dobré víře, že jsou vlastníky nemovitostí, čímž podle nich došlo k vydržení těchto nemovitostí. Znovu zdůrazňují, že okresní soud se nevypořádal s tím, proč odmítl provést zásadní důkazy ve věci, a to výslech JUDr. Evy Tučkové a důkazní návrhy týkající se její exekuce, přičemž jeho pochybení nenapravil ani krajský soud. Rovněž se podle stěžovatelů obecné soudy nezabývaly absolutní či relativní neplatností kupní smlouvy uzavřené dne 21. 12. 2013 mezi JUDr. Evou Tučkovou a vedlejšími účastníky ani nehodnotily účinky odstoupení od této smlouvy ze strany vedlejších účastníků. Byla-li by smlouva od počátku zrušena, byli by účastníci povinni vrátit si veškerá plnění. Bylo-li od kupní smlouvy odstoupeno, pak je JUDr. Eva Tučková vázána závazkem převést vlastnické právo na stěžovatele. Závěrem stěžovatelé dodávají, že vedlejší účastníci vlastníky daných nemovitostí být nechtějí a jediný, kdo na celé věci vydělá, je JUDr. Eva Tučková, která nemovitosti již dvakrát prodala a dvakrát inkasovala kupní cenu. Příslušné soudy se podle stěžovatelů nezabývaly podstatnými skutečnostmi a své úvahy řádně neodůvodnily, což zakládá nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jejich ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. k