I.ÚS 3092/11
Ústavní soud · 4. 4. 2012
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. T. V., zastoupeného Mgr. Tomášem Ferencem, advokátem, se sídlem Nádražní 58/110, 150 00 Praha 5, proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 16. 5. 2011, č. j. 1 T 7/2010-810, a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 12 To 279/2011, za účasti Okresního soudu Praha-západ a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 10. 2011, stěžovatel napadl rozsudek Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") ze dne 16. 5. 2011, č. j. 1 T 7/2010-810 (dále jen "rozsudek"), kterým byl shledán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon"). Rovněž napadl usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 12 To 279/2011 (dále jen "usnesení krajského soudu"), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku.
Stěžovatel namítá, že došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces, neboť závěry obou soudů byly založeny na nepoužitelných důkazech opatřených v rozporu se zásadami trestního řízení. Jedná se o důkazy zajištěné při domovní prohlídce provedené dne 3. 2. 2008 na základě příkazu k domovní prohlídce ze dne 2. 1. 2008. V době jejího provedení dosud vůči osobě stěžovatele nebylo zahájeno trestní stíhání a bylo ji tak možné realizovat toliko jako tzv. neodkladný nebo neopakovatelný úkon dle § 160 odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"). Bylo tak nezbytné, aby z příkazu k domovní prohlídce či minimálně alespoň z návrhu státního zástupce na jeho vydání byly patrné okolnosti vyjadřující neodkladnost či neopakovatelnost navrhovaného úkonu. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že v jeho případě tomu tak nebylo.
Navíc samotný protokol o domovní prohlídce trpí v důsledku pochybení policejního orgánu další vadou, když ani z jeho obsahu nevyplývá, že domovní prohlídka byla neodkladnou a neopakovatelnou a nejsou v jeho rámci ani označeny skutečnosti, které by toto odůvodňovaly, ačkoli je tento požadavek obsažen explicitně v ustanovení § 160 odst. 4 trestního řádu.
Stěžovatel konstatuje, že odůvodněnost neodkladnosti či neopakovatelnosti je vyžadována i v judikatuře Ústavního soudu, kdy odkazuje na jeho nález sp. zn. I. ÚS 3073/10, či II. ÚS 298/05, II. ÚS 474/07, II. ÚS 789/06, I. ÚS 536/06 a IV. ÚS 1780/07.
Opřely-li pak obecné soudy svá rozhodnutí o vině o důkazy opatřené během této domovní prohlídky, dopustily se zásahu do práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Proto navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že veškeré námitky, které stěžovatel uplatňuje, již byly Ústavním soudem přezkoumány v rámci stěžovatelovy dřívější ústavní stížnosti sp. zn. II. ÚS 864/08, která byla Ústavním soudem odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Ústavní soud tehdy dospěl k závěru, že neodkladnost předmětného úkonu byla dostatečně odůvodněna v návrhu státního zástupce a že "podmínky pro provedení domovní prohlídky jako úkonu neodkladného podle § 160 odst. 4 trestního zákona byly objektivně dány a skutečnost, že tato neodkladnost nebyla výslovně uvedena v příkazu (v něm alespoň v minimální míře lze neodkladnost úkonu dovodit) ani v protokolu o provedení domovní prohlídky, nemůže sama o sobě svědčit o porušení stěžovatelem namítaného práva na domovní svobodu. Odůvodnění neodkladnosti v protokolu o provedení domovní prohlídky je sice pochybením policie, neboť trestní řád takové odůvodnění výslovně požaduje, avšak dle názoru Ústavního soudu se jedná o formální nedostatek protokolu, který zachycuje průběh domovní prohlídky ex post, a na zákonnost jejího provedení v podstatě již nemá žádný vliv." Ústavnímu soudu nezbývá, než na své usnesení ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. II. ÚS 864/08 a jeho velmi podrobné odůvodnění dále plně odkázat.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2012
Vojen Güttler
předseda senátu