I.ÚS 3109/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3109/10 ze dne 18. 1. 2011   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky S. D., zastoupené JUDr. Petrem Jindřichem Syrovátkem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem Bohdanečská 758, Praha 9, proti usnesení Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 10. 9. 2010, č. j. 0 Nt 560/2010-7, a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 10. 2010, č. j. 11 To 433/2010-20, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces dle čl. 8 odst. 1 a 2 a dle čl. 36 Listiny základních práv. Domnívá se, že jimi dále došlo k porušení jejího práva zaručeného čl. 4 odst. 4, čl. 8 odst. 1, 2 a 6 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Napadeným usnesením okresního soudu bylo rozhodnuto, že se podle § 116 odst. 2 tr. ř. nařizuje pozorování obviněné stěžovatelky v Psychiatrické léčebně Bohnice, Ústavní 91/7, Praha 8 - Bohnice, za účelem vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Své rozhodnutí odůvodnil okresní soud tím, že vůči stěžovatelce je vedeno trestní stíhání pro spáchání skutku kvalifikovaného dle § 250 odst. 1 tr. zákona jako trestný čin podvodu, spočívající v tom, že v souvislosti s podvodnou inzercí zboží na portálu Aukro (kdy nabízené zboží, jež kupujícím, kteří zboží předem uhradili platbou poukázanou na stanovený bankovní účet, nebylo nikdy dodáno) způsobila stěžovatelka celkovou škodu ve výši 43.110,- Kč. Dne 5. 8. 2010 byla upozorněna, že skutek bude nadále posuzován jako přečin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, tj. podle později účinného, ale pro stěžovatelku příznivějšího zákona. Okresní soud uzavřel, že ze znaleckého posudku plyne, že bez pozorování stěžovatelky v psychiatrické léčebně nelze učinit spolehlivé závěry o jejím duševním stavu, zahrnujícím posouzení otázek zachování ovládacích a rozpoznávacích schopností v době činu a otázek, zda je stěžovatelka schopna účasti na trestním řízení a zda chápe smysl trestního řízení; bez těchto závěrů nelze ve vyšetřování žádným způsobem pokročit ani ve věci jakkoliv meritorně rozhodnout, neboť ambulantní vyšetření není k podání znaleckého posudku dostačující. Krajský soud stížnost stěžovatelky proti napadenému usnesení soudu prvního stupně zamítl jako nedůvodnou. Dovodil, že okresní soud správně vycházel ze závěrů soudní znalkyně, že ambulantní vyšetření duševního stavu stěžovatelky není k vypracování znaleckého posudku dostačující. Dle krajského soudu úsudek znalkyně o nepoužitelnosti, resp. nedostatečnosti ambulantního vyšetření je (oproti stěžovatelčině hodnocení) jednoznačným a lze jej tak považovat za relevantní a určující podklad pro nařízení ústavního pozorování. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá zejména následující. Znalecký posudek byl zpracován na základě jediného sezení u znalce. Ambulantní psychiatr MUDr. T. D., CSc. problém s diagnostikou stěžovatelky nikdy neměl. Vzhledem k vyjádření znalce nelze učinit ani závěr, že jiným způsobem, než umístněním stěžovatelky ve zdravotnickém ústavu, nelze dojít k zjištění jejího psychického stavu. Jestliže jiná znalkyně usoudila, že by stěžovatelka zřejmě nespolupracovala při zjištění jejího psychického stavu, nelze vyloučit, že pokud by dostala více příležitostí k vyšetření psychického stavu ambulantně, byl by závěr znalce opačný a otázky vymezené soudem znalci by bylo možné zodpovědět. Oba soudy nepřistupovaly k umístnění stěžovaly do zdravotnického ústavu jako k opatření, které je výjimečné, nýbrž jako k opatření, které jim usnadní průběh dosavadního řízení bez nutnosti opakovaně zkoumat psychický stav stěžovatelky v ambulantním prostředí. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu IV. ÚS 289/2000, je při nařízení pozorování ve zdravotnickém ústavu nutné přihlédnout i k povaze a závažnosti trestného činu, pro který je stěžovatelka stíhána, včetně její osoby. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka prodělala zcela výjimečný zdravotní zákrok, který má dodnes vliv na její psychické zdraví a dále se jedná "pouze" o přečin podvodu podle § 209 odst. 1 trestního zákona, nebylo ani vzhledem k takto posuzované závažností tohoto přečinu a osoby stěžovatelky vhodně rozhodnout o jejím umístnění do psychiatrického ústavu za účelem pozorování jejího psychického stavu. Stěžovatelka s ústavní stížností rovněž spojila návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Ústavní soud usnesením ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 3109/10, vykonatelnosti napadených rozhodnutí odložil. V odůvodnění tohoto usnesení mimo jiné uvedl, že tím nijak nepředjímá výsledek řízení o ústavní stížnosti. Okresní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti stěžovatelky pouze odkázal na vlastní napadené rozhodnutí. Krajský soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil. II. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících omezení stěžovatelčiny svobody nařízením pozorování ve zdravotnickém ústavu, jmenovitě § 116 odst. 2 trestního řádu, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatelky v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou základních práv a svobod. Obecně platí, že výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), popř. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ochrana osobní svobody zaujímá v katalogu základních lidských práv místo bezesporu z nejvýznamnějších; jestliže Listina základních práv a svobod v čl. 8 odst. 2 zakotvuje, že nikdo nesmí být zbaven svobody jinak, než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, je mimořádně důležité, aby splnění všech zákonem stanovených podmínek omezení tohoto práva bylo uvážlivě zkoumáno, a možnosti jejich uplatnění uplatňovány restriktivně. Tento přístup je ostatně v souladu i s principy trestního řízení, jmenovitě se zásadou přiměřenosti (zdrženlivosti), spočívající v takovém postupu orgánů činných v trestním řízení, který zasahuje do základních práv a svobod jen pokud je to nezbytně nutné [§ 2 odst. 4 tr. řádu (srov. nález sp. zn. IV.ÚS 289/2000, 177/20 SbNU 249, I. ÚS 493/05, N 105/41 SbNU 327)]. Uchýlit se k nařízení pozorování ve zdravotnickém ústavu dle ustanovení § 116 odst. 2 trestního řádu lze jen tehdy, není-li možné duševní stav obviněného vyšetřit jinak, čímž má zákon na mysli primárně aspekty odborné povahy, spojené s náročností vyšetření duševního stavu. Je tomu tak tehdy, jestliže z odborného vyjádření znalce je nepochybné, že bez takového pozorování nemohou být učiněny spolehlivé diagnostické závěry; soud sám takový závěr učinit nemůže, neboť jde o otázku, k jejímuž zodpovězení je třeba odborných znalostí (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 493/05, N 105/41 SbNU 327 či nález sp. zn. I. ÚS 563/06). Z pohledu výše uvedeného ústavněkonformního výkladu ustanovení § 116 odst. 2 trestního řádu je podstatné, že napadená rozhodnutí vycházela z úsudku soudní znalkyně, že ambulantní vyšetření duševního stavu stěžovatelky nebude k vypracování znaleckého posudku dostačující. Tento závěr znalkyně je jednoznačný (srov. především str. 8 znaleckého posudku, např.: "Konečné zhodnocení psychického stavu posuzované a zodpovězení znalkyni položených otázek je možné až po uskutečnění pozorování duševního stavu posuzované na psychiatrii, neboť ambulantní vyšetření v tomto případě není dostačující... Ambulantní vyšetření