I.ÚS 3131/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3131/23 ze dne 13. 12. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. Ludmily Venkrbcové, zastoupené Mgr. Daliborem Franzem, advokátem, sídlem Mařákova 263/3, Praha 6 - Dejvice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2023 č. j. 22 Cdo 2361/2022- 218, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2021 č. j. 28 Co 238/2021-164, ve znění opravného usnesení ze dne 4. února 2022 č. j. 28 Co 238/2021-177 a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 14. dubna 2021 č. j. 14 C 18/2020-86, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně, jako účastníků řízení, a Evy Horákové, Mgr. Jany Stojanovové, Pavla Horáka a Ing. Václava Horáka, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Kolíně (dále jen "okresní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka jako žalobkyně domáhala určení, že smlouva uzavřená dne 19. 1. 2015 mezi čtvrtým vedlejším účastníkem jako čtvrtým žalovaným a první vedlejší účastnicí jako první žalovanou o manželském majetkovém režimu spočívající v zúžení rozsahu společného jmění manželů je vůči ní právně neúčinná (výrok I.), dále zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka domáhala určení, že smlouva o zřízení služebnosti uzavřená dne 19. 1. 2015 mezi čtvrtým vedlejším účastníkem a první vedlejší účastnicí o zřízení bezplatného a doživotního užívání nemovitosti je vůči ní právně neúčinná (výrok II.) a zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka domáhala určení, že darovací smlouva uzavřená dne 7. 4. 2015 mezi první vedlejší účastnicí jako dárkyní na straně jedné a druhou vedlejší účastnicí jako druhou žalovanou a třetím vedlejším účastníkem jako třetím žalovaným na straně druhé, jako obdarovanými, je vůči ní právně neúčinná (výrok III.). Dále okresní soud rozhodl o nákladech řízení (výroky IV. - VII.). 3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu změnil v nákladových výrocích V. a VI., ve výrocích I. - IV. a VII. jej potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II. - IV.). 4. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), pro vady odmítnuto. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je neprojednatelné, neboť v něm není řádně vymezeno, v čem stěžovatelka spatřuje přípustnost dovolání. Stěžovatelka uvedla dva důvody přípustnosti dovolání (doposud nevyřešenou otázku a zároveň požadavek, aby Nejvyšší soud vyřešil otázku jinak, než ji dosud rozhodoval), aniž by dále ve vztahu ke konkrétním námitkám specifikovala, o který z důvodů opírá její přípustnost. Oba důvody přípustnosti k jedné právní otázce se přitom vylučují. V dovolání stěžovatelka dále neformulovala zobecnitelnou právní otázku, kterou by se měl Nejvyšší soud v dané věci zabývat, přičemž rozhodnutí krajského soudu je založeno na několika právních závěrech. V dovolání není vymezeno, jaká přípustnost by se k těmto jednotlivým otázkám měla vztahovat - zda má jít o právní otázku dosud neřešenou nebo právní otázku, která je rozhodována Nejvyšším soudem rozdílně, což platí tím spíše, že dovolání neobsahuje odkaz na žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu a ani na další rozhodnutí Nejvyššího soudu, která by měla tvrzený rozpor v judikatuře Nejvyššího soudu založit. Z dovolání tedy není ani patrno, která otázka hmotného nebo procesního práva by měla být Nejvyšším soudem posuzována a nebyl k ní vztažen ani důvod přípustnosti dovolání. Dovolání je tak pouze obecnou polemikou s rozhodnutím krajského soudu a vyjádřením nesouhlasu s konečným závěrem krajského soudu, což však zákonné náležitosti dovolání nesplňuje. II. Argumentace stěžovatelky 5. V ústavní stížnosti stěžovatelka podrobně popisuje průběh sporu mezi ní a vedlejšími účastníky, uvádí, že byla dlouholetou klientkou čtvrtého vedlejšího účastníka, který se vůči ní dopustil zpronevěry. Vedlejší účastníci pak stěžovatelku zkrátili na jejích právech tím, že první vedlejší účastnice a čtvrtý vedlejší účastník uzavřeli smlouvu o zúžení společného jmění manželů a dále smlouvu o vypořádání společného jmění manželů. Následně uzavřeli darovací smlouvu s druhou vedlejší účastnicí a s třetím vedlejším účastníkem a dále smlouvu o zřízení služebnosti. 6. Stěžovatelka namítá, že soudy obou stupňů nesprávně aplikovaly na vypořádání majetku mezi manželi toliko obecnou promlčecí lhůtu s odkazem na § 737 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, když úmyslem vypořádání bylo následné zkrácení stěžovatelky. Soudem zvolená interpretace vede k nevyváženosti v přístupu ke zkracujícím jednáním. Stěžovatelka má dále za to, že námitka promlčení je v tomto případě v rozporu s dobrými mravy, když uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil a vůči němuž by zánik nároku byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Vedlejší účastníci jednali společně v úmyslu zkrácení budoucí náhrady škody v podobě zmaření zpronevěřených prostředků. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu byla ústavní stížnost podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné již k dispozici neměla. 8. Ve vztahu k rozsudku krajského soudu a rozsudku okresního soudu je podaná ústavní stížnost podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná (viz sub 22). IV. Posouzení opodstatněnosti přípustné části ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 10. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. 11. Ústavní soud ve svých rozhodnutích [srov. např. nález ze dne 15. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16 (N 45/84 SbNU 527)] vyslovil, že čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje každému možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu (případně u jiného orgánu), podmínkou ovšem je, že se tak musí stát "stanoveným postupem". Součástí tohoto postupu jsou veškeré zákonem stanovené požada