I.ÚS 3172/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3172/16 ze dne 18. 11. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného JUDr. Ing. Janem Vučkou, advokátem, se sídlem Benediktská 690/7, Praha 1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 23. srpna 2016, sp. zn. 32 T 26/2016 a proti postupu Obvodního soudu pro Prahu 8 spočívajícím v převedení do výkonu trestu odnětí svobody, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 22 odst. 2 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 109/1994 Sb., kterou se vydává řád vazby, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. Předchozí průběh řízení 1. Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví tohoto rozhodnutí uvedené usnesení a navrhl jeho zrušení pro rozpor s ústavně zaručenými právy na osobní svobodu a osobní bezpečnost. Přitom poukázal na čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Rovněž požaduje určení neústavnosti zásahu orgánu veřejné moci spočívající v nezákonném omezení na svobodě a zákazu v jeho pokračování. Dále se stěžovatel domáhá zrušení § 22 odst. 2 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 109/1994 Sb., kterou se vydává řád výkonu vazby (dále jen "Vyhláška"). Zároveň stěžovatel žádá o rozhodnutí ve věci jeho ústavní stížnosti mimo pořadí. 2. Dne 31. 5. 2016 pátý senát Obvodního soudu pro Prahu 8 ve věci sp. zn. 5 T 61/2016 odsoudil stěžovatele k trestu odnětí svobody v délce čtyř měsíců. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 31. 5. 2016. 3. Dne 11. 8. 2016 bylo proti stěžovateli zahájeno nové trestní stíhání pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání. Následující den byl stěžovatel vzat usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 do vazby z důvodu podle § 67 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád soudní, ve znění pozdějších předpisů, (předstižná vazba). 4. Následně vydal Obvodního soud pro Prahu 8 (senát 32) napadené usnesení, ve kterém stěžovatele za současného převedení do výkonu trestu propustil z vazby. Soud opíral svoje rozhodnutí o ustanovení § 71 odst. 2 písm. a) trestního řádu, dle kterého má soud povinnost propustit obviněného z vazby, pokud důvod vazby pominul. Obsahem napadeného usnesení byl výrok o propuštění z vazby na základě zjištěné neexistence vazebního důvodu a dále výrok o současném převedení do výkonu trestu, který mu byl uložen rozsudkem ze dne 31. 5. 2016 ve věci vedené pod sp. zn. 5 T 61/2016. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že napadeným usnesením byla porušena jeho ústavní práva na osobní svobodu a bezpečnost, neboť napadené usnesení vydal orgán veřejné moci bez zákonného zmocnění a postupem, který zákon výslovně neupravuje. Napadené usnesení je dle stěžovatele ve skutečnosti složeno ze dvou samostatných a oddělitelných rozhodnutí, tedy rozhodnutí o propuštění z vazby a rozhodnutí o převedení do výkonu trestu na základě rozsudku v jiné věci. 6. Dle stěžovatele senátu 32 T, který vydal napadené usnesení, chybí zákonné zmocnění rozhodovat o zahájení výkonu trestu. Takové zmocnění má pouze senát 5 Obvodního soudu pro Prahu 8, který rozhodl v jiné trestní věci pravomocným rozsudkem. Jiným postupem, který soud zvolil, došlo k porušení práva na osobní svobodu. Stěžovatel zároveň odkazuje na dřívější judikaturu Ústavního soudu [nález sp. zn. IV. ÚS 697/01 ze dne 7. 3. 2002 (N 27/25 SbNU 211) a nález sp. zn. I. ÚS 2910/10 ze dne 15. 12. 2011 (N 213/63 SbNU 461)]. 7. Stěžovatel též navrhuje zrušení § 22 odst. 2 Vyhlášky z toho důvodu, že jako podzákonný předpis zmocňuje k rozhodování soudu ve věci v trestním řízení. Tímto zmocněním je dle stěžovatele dána možnost soudu postupovat mimozákonným postupem v rozhodování v trestním řízení, což má za následek porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv, a je proto dána protiústavnost napadeného ustanovení. III. Hodnocení Ústavního soudu 8. Úvodem Ústavní soud vyslovuje vzhledem ke své předchozí judikatuře souhlas s názorem stěžovatelem, že napadeným usnesením došlo k zásahu do práva stěžovatele na osobní svobodu [viz nález sp. zn. IV. ÚS 697/01 ze dne 7. 3. 2002 (N 27/25 SbNU 211) a nález sp. zn. I. ÚS 2910/10 ze dne 15. 12. 2011 (N 213/63 SbNU 461)]. Podle čl. 8 odst. 2 Listiny může být jednotlivec zbaven osobní svobody pouze z důvodu a způsobem, který stanoví zákon. Obdobně podle čl. 5 Úmluvy nikdo nesmí být zbaven svobody kromě taxativně vyjmenovaných případů, pokud se tak stane v souladu s postupem stanoveným zákonem. 9. Ústavní soud se však v prvé řadě neztotožňuje s názorem, že stěžovatelova svoboda byla omezena právě až napadeným usnesením. Zákonným podkladem pro omezení stěžovatele na svobodě byl dřívější pravomocný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ve věci sp. zn. 5 T 61/2016 ze dne 31. 5. 2016. Ústavní soud tedy nemá pochyb o tom, že se u stěžovatele jedná o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem ve smyslu čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy, respektive o zbavení svobody z důvodu, který stanoví zákon ve smyslu čl. 8 odst. 2 Listiny. Napadené usnesení má formu toliko úkonu procesního, tedy nebylo jeho smyslem a účelem rozhodnout o vině a trestu a takto na základě zákona a v mezích ústavního pořádku omezit svobodu člověka, ale naopak v souladu s § 71 odst. 2 písm. a) trestního řádu propustit obviněného z vazby a dřívější pravomocné rozhodnutí vykonat. Ústavní soud však s ohledem na relevantní námitky stěžovatele musí přezkoumat, zda ke zbavení osobní svobody stěžovatele došlo způsobem, který stanoví zákon, respektive zda se tak stalo v souladu s postupem stanoveným zákonem. 10. Ústavní soud se ztotožňuje s názorem stěžovatele na faktickou existenci dvou rozhodnutí v napadeném usnesení. Protože stěžovatel napadá pouze druhou část usnesení, tedy opatření o nástupu do výkonu trestu, je nadbytečné se zabývat stěžovatelovou argumentací ohledně rozhodnutí o propuštění z vazby, které stěžovatel dle svých slov "naopak vítá". 11. Nelze však souhlasit s názorem stěžovatele, že o převedení do výkonu trestu musel rozhodnout pouze senát 5 T, tedy ten senát Obvodního soudu pro Prahu 8, který vydal ve věci pravomocný rozsudek. Dle § 315 odst. 1 trestního řádu je k zařízení výkonu nebo k vykonání rozhodnutí trestního soudu příslušný ten orgán, který rozhodl o vině a trestu. Stěžovatel však chybně vykládá pojem orgán a soud. Toto ustanovení nelze vykládat tak, že pokud o výkonu trestu rozhodne jiný senát téhož trestního soudu, zakládá to bez dalšího porušení základních práv a svobod z důvodu mimozákonného postupu orgánu veřejné moci. Obecné pravidlo příslušnosti orgánu k výkonu pravomocného rozhodnutí je nutné interpretovat i ve světle dalších ustanovení procesního práva. Pokud jakýkoliv procesní předpis hovoří o věcné a místní příslušnosti soudního orgánu, je nutné tento pojem chápat jako určení toho, na jaké úrovni z hlediska hierarchie a z hlediska vertikálního rozdělení agendy soudů dle územního hlediska ten který soud rozhoduje. I v oddíle prvním hlavy druhé trestního řádu je obecně upravena věcná a místní příslušnost trestních soudů a je zde chápána tak, jak ji vyložil i Obvodní soud pro Prahu 8. Dle ustanovení § 8 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů je soustava obecných soudů tvořena mj. krajskými a okresními soudy. Pod pojem "orgán" vyjádřený v § 315 odst. 1 trestního řádu tedy nelze podřadit i jednotlivý senát jako jednotku vnitřní organizace jednotlivých soudů. Podle § 315 odst. 1 trestního řádu bylo tedy třeba, aby o výkonu trestu rozhodl Obvodní soud pro Prahu 8, který dříve trest uložil. Nikoliv však již nutně stejný senát tohoto soudu. 12. Zároveň je třeba připomenout, že součástí základních zásad trestního řízení je i zásada rychlého procesu vyjádřená v § 2 odst. 4 trestního řádu, tedy požadavek na provedení řízení ve všech jeho fázích v co nejkratší době. Na napadené usnesení je tak možno pohlížet jako na projev principu rychlého procesu. Ústavní soud je tedy toho názoru, že rozhodnutí o převedení do výkonu trestu jiným senátem než tím, který rozhodl o vině a trestu, v uvedeném případě neporušilo ústavní práva stěžovatele. Z těchto důvodů Ústavní soud nepovažuje za problematické ani ustanovení § 22 odst. 2 Vyhlášky, neboť nejde o zvláštní, mimozákonné zmocnění orgánu veřejné moci k rozhodnutí v trestní věci, ale o realizaci zákonem umožněné pravomoci soudu k výkonu rozhodnutí. 13. K námitkám stěžovatele ohledně nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 697/01 ze dne 7. 3. 2002, kdy Ústavní soud konstatoval porušení mj. práva na osobní svobodu, nutno podotknout, že v uvedeném řízení o ústavní stížnosti se jednalo o rozhodnutí jiného orgánu veřejné moci než soudu, tedy státního zastupitelství. Státní zástupce rozhodl o propuštění z vazby za současného převedení do výkonu trestu,