Ústavní soud I.ÚS 3244/22 – Uznání dluhu

Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 a 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že stěžovatel podle v napadených rozhodnutích blíže určeného notářského zápisu ze dne 7. 11. 2019 se svolením k vykonatelnosti uznal dluh vůči vedlejší účastnici spočívající ve vrácení zápůjčky ve výši 400 000 Kč s příslušenstvím. Vedlejší účastnice následně iniciovala zahájení exekuce proti stěžovateli na vymožení uvedené pohledávky. Stěžovatel se poté domáhal zastavení exekuce u Okresního soudu v Trutnově (dále jen "okresní soud"), jenž návrh zamítl usnesením ze dne 18. 8. 2020 č. j. 26 EXE 1618/2019-36. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením k odvolání stěžovatele potvrdil uvedené usnesení okresního soudu. Podle obecných soudů notářský zápis splňoval zákonné náležitosti a obsahoval prohlášení stěžovatele o uznání dluhu. Bylo tak na stěžovateli, aby prokázal, že dluh neexistuje (§ 2053 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), o čemž byl na jednání poučen. Stěžovatel však neprokázal svá tvrzení, že při uzavírání smlouvy o zápůjčce vedlejší účastnice zneužila jeho tísně či rozrušení a vzájemné plnění je v hrubém nepoměru. Vedlejší účastnice naopak předložila písemnou smlouvu o zápůjčce a úředně ověřené protokoly o předání peněz. Obecné soudy proto vyšly ze zjištění, že smlouva byla uzavřena, a důvod zastavení exekuce proto není dán.

Nejvyšší soud následně napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele, neboť je neshledal přípustným. Nejvyšší soud potvrdil, že podle jeho ustálené rozhodovací praxe platí, že nařídí-li se exekuce podle notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti, ačkoli oprávněný nemá na vymáhané plnění podle hmotného práva nárok, jde o legitimní důvod k zastavení exekuce. Tyto skutečnosti je však povinen tvrdit a prokázat povinný, uznal-li svůj dluh. Z těchto předpokladů obecné soudy v nyní posuzované věci (správně) vyšly. Stěžovatel v dovolání nepředložil žádnou dosud v praxi neřešenou právní otázku, a ani nevysvětlil, v čem se obecné soudy od ustálené rozhodovací praxe odchýlily. Tvrdí-li stěžovatel, že ve skutečnosti žádné peníze neobdržel, jde o zpochybnění hodnocení důkazů a námitky skutkové, které jsou v dovolacím řízení zásadně nepřípustné. Mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními Nejvyšší soud neshledal extrémní rozpory.

Stěžovatel tvrdí, že exekuce k vymožení dluhu vůči vedlejší účastnici je neoprávněná. Stěžovatel vysvětluje okolnosti jednání s vedlejší účastnicí; jeho finanční situace je dlouhodobě špatná, upadl do dluhové pasti. V roce 2019 na základě inzerátu v poštovní schránce kontaktoval zástupce vedlejší účastnice, který mu přislíbil, že jeho finanční problémy vyřeší. Po několika telefonátech stěžovatel přijel do Brna na schůzku se zástupcem vedlejší účastnice, kde u notářky podepsal "nějaké listiny". Bylo mu řečeno, ať se nestará, že se vše vyřeší. Nikdy však neobdržel žádné peníze. Všechny smlouvy sepsal zástupce vedlejší účastnice, který věděl o špatné finanční situaci stěžovatele. Podle předložených listin měl stěžovatel v Brně být celkem čtyřikrát (aby podepsal listiny, obdržel peníze apod.), avšak byl tam jen jednou. Obecné soudy hodnotily důkazy chybně, protože se z nich ve skutečnosti podává, že žádná smlouva o zápůjčce nebyla sjednána.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměl (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

Stěžovatel v nyní posuzované ústavní stížnosti ve svém důsledku brojí výhradně proti hodnocení důkazů provedenému obecnými soudy v soudním řízení. Do této sféry je Ústavní soud oprávněn vstupovat omezeně. Ústavní soud nebere na lehkou váhu tvrzení stěžovatele o tom, že byl obětí podvodného jednání vedlejší účastnice a nyní musí nést jeho následky spočívající ve strpění exekuce na vrácení peněz, které nikdy neobdržel. Stěžovatel však v soudním řízení a ani v ústavní stížnosti nepřednesl nic, co by umožňovalo alespoň v obrysech ověřit jeho skutkovou verzi, aby Ústavní soud měl dostatečný důvod přezkoumat napadená rozhodnutí. Prokázanými skutečnostmi proto zůstává, že stěžovatel projevil vůli uznat dluh vůči vedlejší účastnici ze smlouvy o půjčce. Takový projev vůle je zachycen na notářském zápisu se svolením k vykonatelnosti.

Z napadených rozhodnutí se rovněž srozumitelně a jasně podává, že v důsledku uznání dluhu stěžovatelem důkazní břemeno a břemeno tvrzení co do platnosti uzavřené smlouvy o zápůjčce spočívá na stěžovateli. Stěžovatel dále prokazatelně projevil vůli, že potvrzuje přijetí hotovosti jako plnění ze smlouvy o zápůjčce uzavřené mezi ním a vedlejší účastnicí. Stěžovatel přitom připouští, že tyto listiny podepsal, byť podle něj "v nevědomosti". Jakkoli proto příběh stěžovatele zní závažně, absence jakýchkoli indicií na jeho podporu Ústavnímu soudu znemožňuje z něj dovodit ústavněprávní rozměr. S konkrétními tvrzeními stěžovatele se obecné soudy vypořádaly a napadená rozhodnutí jsou podložena relevantními zákonnými ustanoveními a jejich srozumitelným a logickým výkladem, který odpovídá ustálené soudní rozhodovací praxi. Nejvyšší soud přezkoumal napadené usnesení krajského soudu a rozhodl o dovolání stěžovatele v mezích zákona. Napadená rozhodnutí je proto třeba ve světle námitek stěžovatele považovat za projev nezávislého rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.

Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.