I.ÚS 3263/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3263/13 ze dne 12. 9. 2016 N 168/82 SbNU 629 Zdravotní indispozice jako omluvitelný důvod zmeškání soudcovské lhůty stanovené v kvalifikované výzvě k vyjádření podle § 114b o.s.ř.   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka - ze dne 12. září 2016 sp. zn. I. ÚS 3263/13 ve věci ústavní stížnosti Ing. Vladimíra Pelanta, právně zastoupeného Mgr. Jiřím Kučerou, advokátem, se sídlem Dušní 8/11, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2013 č. j. 33 Cdo 578/2013-122 o odmítnutí stěžovatelova dovolání, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2012 č. j. 22 Co 321/2012-77, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 2. 12. 2011 č. j. 4 C 393/2009-47, kterým byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi peněžitou částku s úrokem z prodlení, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7 jako účastníků řízení a Jaroslava Šrámka, zastoupeného Mgr. Jakubem Vavříkem, advokátem, se sídlem Praha 8, Peckova 9, jako vedlejšího účastníka řízení. I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2013 č. j. 33 Cdo 578/2013-122, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2012 č. j. 22 Co 321/2012-77 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 2. 12. 2011 č. j. 4 C 393/2009-47 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Tato rozhodnutí se proto ruší. Odůvodnění I. Průběh řízení před obecnými soudy a obsah ústavní stížnosti 1. Ústavnímu soudu byl dne 25. 10. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina"). 2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba o zaplacení částky 2 500 000 Kč s příslušenstvím, podaná z titulu smlouvy o půjčce. Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl dne 2. 12. 2011 pod č. j. 4 C 393/2009-47 formou rozsudku pro uznání o uložení povinnosti žalovanému (stěžovateli) zaplatit žalobci částku ve výši 2 500 000 Kč s příslušenstvím do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Soud prvního stupně stěžovatele v řízení vyzval, aby se při nesouhlasu s uplatněným nárokem a v návaznosti na podání odporu proti platebnímu rozkazu ve lhůtě třiceti dnů vyjádřil k věci samé a uvedl skutečnosti i důkazy, na kterých staví svou obranu. Vzhledem k tomu, že vyjádření stěžovatele nebylo ve stanovené lhůtě podáno, nastala tzv. fikce uznání nároku, a soud proto postupoval v intencích § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "o. s. ř."). 3. Z obsahu vyžádaného soudního spisu se podává, že dne 24. 7. 2009 byl žalobcem (nyní vedlejším účastníkem řízení) podán návrh na vydání platebního rozkazu k zaplacení částky ve výši 2 500 000 Kč s úroky z prodlení (pro tvrzenou smlouvu o půjčce). Dne 4. 9. 2009 byl Obvodním soudem pro Prahu 7 pod č. j. 4 C 393/2009-6 platební rozkaz vydán. Součástí rozhodnutí byla výzva žalovanému (stěžovateli) k vyjádření k žalobě ve lhůtě 30 dnů ode dne podání odporu. Platební rozkaz byl žalovanému doručen dne 9. 9. 2009. Proti platebnímu rozkazu stěžovatel dne 14. 9. 2009 podal odpor. 4. K žalobě se stěžovatel (žalovaný) na výzvu soudu písemně vyjádřil dne 27. 10. 2009 (předáno provozovateli poštovních služeb). V tomto vyjádření popíral uzavření smlouvy o půjčce s žalobcem a namítal rozhodné skutečnosti ve vztahu k tvrzené smlouvě o dílo. Spolu s vyjádřením stěžovatel podal k soudu i žádost o prominutí zmeškání lhůty, kterou odůvodnil výraznými potížemi se zrakem, jež mu nastaly od 6. 10. 2009 a byly potvrzeny lékařem v doložené lékařské zprávě. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. 4. 2010 č. j. 4 C 393/2009-26 byla zamítnuta žádost stěžovatele o prominutí zmeškání lhůty k podání vyjádření k žalobě. Obecný soud konstatoval, že návrh na prominutí zmeškání lhůty byl podán v zákonné lhůtě, avšak (podle názoru soudu) nebyl uveden omluvitelný důvod. Soud vyslovil mj. názor, že vyjádření k žalobě mohl stěžovatel nadiktovat třetí osobě. Stěžovatel podal proti usnesení o zamítnutí žádosti o prominutí zmeškání lhůty odvolání. Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 1. 2011 č. j. 22 Co 360/2010-38 procesní rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Uzavřel, že prominutí zmeškání lhůty nebylo možné s ohledem na charakter lhůty k podání vyjádření k žalobě, která není zákonnou, nýbrž soudcovskou. 5. Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl rozsudkem pro uznání ze dne 2. 12. 2011 č. j. 4 C 393/2009-47 tak, že uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 2 500 000 Kč s úrokem z prodlení a náhradou nákladů řízení v částce 206 920 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Soudem prvního stupně bylo konstatováno naplnění podmínek vydání rozsudku pro uznání. Lhůta k podání vyjádření k žalobě podle závěru soudu marně uplynula. 6. Rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 7 bylo potvrzeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2012 č. j. 22 Cdo 321/2012-77 a stěžovateli byla uložena povinnost nahradit žalobci náklady odvolacího řízení v částce 105 408 Kč. Odvolací soud shledal za prokázané, že v době od 6. 10. 2009 do konce lhůty k podání vyjádření, tedy do 12. 10. 2009 (a potom i další tři dny do 15. 10. 2009), stěžovatel trpěl onemocněním zraku, pro které nebyl schopen se kvalifikovaně vyjádřit k žalobě. Odvolací soud ovšem konstatoval, že zdravotní stav stěžovateli nebránil v tom, aby alespoň ve stanovené lhůtě soudu oznámil, že u něho určitý vážný důvod (tj. překážka k podání vyjádření k žalobě) nastal. Soud uvedl, že stěžovateli v době nemoci pomáhal otec, který ho rovněž odvezl k lékaři, a prostřednictvím otce mohl stěžovatel rozhodující soud informovat o vzniklém onemocnění. 7. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 9. 2013 č. j. 33 Cdo 578/2013-122 pro nepřípustnost odmítl. 8. V ústavní stížnosti bylo argumentováno nesprávným právním posouzením otázky naplnění zákonných předpokladů vydání rozsudku pro uznání, a to mj. pro nedostatek právního podkladu k použití tzv. kvalifikované výzvy podle § 114b o. s. ř., neboť žalobce v obsahu žaloby řádně nepopsal a nedoložil tvrzený nárok. Stěžovatel namítal nepřezkoumatelnost rozhodnutí obecných soudů pro nedostatečné odůvodnění podmínek kvalifikované výzvy k vyjádření podle § 114b odst. 1 o. s. ř., fikce uznání nároku ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. a vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. Rozhodnutí obecných soudů jsou podle závěru stěžovatele projevem nepřípustné libovůle v rozhodování soudů a porušují principy spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 9. Obecné soudy se podle názoru stěžovatele nevypořádaly řádně ani s podanou žádostí o prominutí zmeškání lhůty pro vyjádření k žalobě z důvodu prokazatelných zdravotních potíží. Stěžovatel v ústavní stížnosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2895/2010 ze dne 26. 1. 2012, podle kterého má obecný soud v rámci zkoumání, zda došlo ke zmeškání lhůty z omluvitelného důvodu, posuzovat (ne)činnost žalovaného, (ne)ochotu participovat na dosažení účelu řízení a přiměřenost lhůty k podání vyjádření. Stěžovateli byla poskytnuta minimální zákonem povolená lhůta k vyjádření v délce 30 dnů. Stěžovatel se chtěl svou aktivitou podílet na dosažení účelu řízení, a proto podal odpor bez zbytečného odkladu poté, co obdržel platební rozkaz, přičemž na počátku řešil spor (co do nákladů řízení) hospodárně, tedy bez právního zástupce. Stěžovatel byl prokazatelně v závěru lhůty k podání vyjádření vážně nemocen, neboť v té době trpěl poruchou zraku. 10. Stěžovatel poukázal i na překročení žalobního petitu soudem při rozhodování o uložení povinnosti k platbě úroku z prodlení. Rozsudkem pro uznání bylo žalobci (nyní vedlejšímu účastníku řízení) přiznáno co do příslušenství pohledávky (úroku z prodlení) více, než sám požadoval. V napadeném rozsudku pro uznání je totiž úrok z prodlení z celé částky 2 500 000 Kč přisouzen již od 1. 8. 2006, zatímco z žalobního petitu plyne, že od tohoto data byla splatnou pouze částka 1 000 000 Kč. V tomto ohledu tedy rozsudek pro uznání ukládá stěžovateli povinnost v rozsahu vyšším, než by byla fikcí uznaná povinnost, i kdyby fikce uznání nároku mohla v posuzovaném případě nastat. Stěžovatel proto uvedl, že v důsledku postupu obecných soudů mu byla uložena povinnost, které se vedlejší účastník (žalobce) nikdy nedomáhal, čímž bylo zasaženo