Ústavní soud I.ÚS 3284/23

Finanční úřad pro Karlovarský kraj (dále jen "správce daně") vyměřil stěžovatelce daň z přidané hodnoty (DPH) za zdaňovací období srpen a říjen 2017 z důvodu neuznání odpočtu z vykázaných zdanitelných plnění. Vedlejší účastník následně rozhodnutí správce daně potvrdil rozhodnutím č. j. 43039/20/5300-22444-712153 ze dne 12. 11. 2020. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka správní žalobu, kterou zamítl Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudkem č. j. 57 Af 6/2021-92 ze dne 1. 2. 2022. Kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu zamítl Nejvyšší správní soud (dále jen "NSS") ústavní stížností napadeným rozsudkem.

Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu")] domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku; tvrdí, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Podstatu stěžovatelčiny argumentace lze shrnout následovně: namítá, že NSS se v napadeném rozsudku nedostatečně a chybně vypořádal s jejími argumenty týkajícími se zákonnosti stanovení DPH co do způsobu i výše. Stěžovatelka nesporuje, že porušením jejích povinností při daňovém řízení měla být daň doměřena. Nicméně způsob, jímž byla daň stanovena, tj. dokazováním ve smyslu § 92 a souvisejících ustanovení daňového řádu, vedl k doměření daně, která je podle stěžovatelky excesivní - nejen, že nerespektuje konstrukci předmětu zdanění jako rozdílové veličiny, ale nadto zatěžuje stěžovatelku daní, která má pro ni v konkrétních souvislostech rdousící efekt.

Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem NSS, že v daném případě nelze přejít na stanovení daně podle pomůcek a využít s tím spojenou doktrínu tzv. esenciálních výdajů. Správce daně měl seznam příslušných daňových dokladů, a tudíž mohl ověřit, zda daň z těchto plnění byla jejich dodavateli na výstupu odvedena, a zda tedy byla dodržena neutralita DPH. Dále stěžovatelka namítá, že NSS měl položit Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen "SDEU") předběžnou otázku, spočívající v možnosti stanovení daně induktivním způsobem i co do nároku na odpočet, a to za předpokladu předložení daňového dokladu nebo jiného způsobu zaručujícího stanovení DPH při dodržení principu neutrality a proporcionality.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. K výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy je Ústavní soud povolán pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná správními orgány nebo správními soudy byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možné kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95) nebo nález sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159)].

Žádné ústavněprávní vady Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Napadený rozsudek plně dostojí souvisejícím ústavněprávním požadavkům na odůvodnění soudního rozhodnutí. NSS řádně vyložil, že v případě stěžovatelky ze správního spisu a z rozhodnutí vedlejší účastnice srozumitelně vyplývá postup, který vedl k vyměření DPH za předmětná období; současně se NSS ústavně konformním způsobem vypořádal se všemi relevantními námitkami stěžovatelky, které v ústavní stížnosti znovu reprodukuje. Zpochybňuje-li stěžovatelka právní závěry NSS učiněné v rovině podústavního (daňového) práva, pomíjí, že otázka jejich věcné správnosti není referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu.

Neopodstatněná je i námitka nepoložení předběžné otázky SDEU, kterou výslovně formuluje až v ústavní stížnosti. Z napadeného rozsudku vyplývá, že NSS neměl o výkladu a aplikaci unijního práva pochyb, ostatně v posuzovaném případě ani otázka nejasného výkladu ustanovení unijního práva nevznikla. Stěžovatelka pouze polemizuje s aplikací českého právního předpisu ve světle unijního práva. Jde-li o tvrzený tzv. rdousící efekt, stěžovatelka jej pouze tvrdí, nijak jej však nerozvádí ani nekonkretizuje. V podrobnostech proto Ústavní soud odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.