I.ÚS 3287/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3287/23 ze dne 9. 10. 2024 Opomenutí zaslání vyjádření státního zástupce obviněnému v případě absence nových argumentů ve vyjádření   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské o ústavní stížnosti stěžovatele M. W., zastoupeného JUDr. Pavlem Šímou, advokátem se sídlem Poděbradova 2995/17, Plzeň, proti rozsudku Okresního soudu v Rokycanech sp. zn. 3 T 76/2022 ze dne 27. 3. 2023, usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 50 To 138/2023-419 ze dne 29. 5. 2023 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 819/2023-455 ze dne 19. 9. 2023, za účasti Okresního soudu v Rokycanech, Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a Okresního státního zastupitelství v Rokycanech, Krajského státního zastupitelství v Plzni a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 89 odst. 2 Ústavy, a čl. 1 a čl. 6 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod [pozn. stěžovatelem je zřejmě zamýšlen čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")]. 2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti, přiložených dokumentů a zapůjčeného spisu, napadeným rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech byl stěžovatel uznán vinným přečinem výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle § 286 odst. 1 trestního zákoníku a pokračujícím přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Toho se měl dopustit stručně řečeno tím, že řídil auto přesto, že měl uložen zákaz řízení motorových vozidel, a že ve svém vozidle převážel nákupní tašku s látkami, které obsahovaly suroviny obecně způsobilé k nedovolené výrobě omamných a psychotropních látek, konkrétně metamfetaminu. Za tyto přečiny, a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, kterým byl stěžovatel uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město sp. zn. 5 T 38/2021 ze dne 7. 12. 2021, byl stěžovateli uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců. 3. Krajský soud v Plzni napadeným usnesením stěžovatelovo odvolání proti rozsudku okresního soudu podle § 256 trestního řádu zamítl. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel dovolání, ke kterému se vyjádřilo Nejvyšší státní zastupitelství (č. l. 447-448). 4. Nejvyšší soud nejprve uvedl, že pokud v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 trestního řádu odvolání obviněného zamítl (rozhodl po věcném přezkoumání), je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) trestního řádu přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dalších dovolacích důvodů [podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) trestního řádu]. Tímto dovolacím důvodem byl pak stěžovatelem uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nejvyšší soud shledal, že stěžovatelovo dovolání neodpovídá jím uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, neboť konkrétní dovolací argumentaci nelze podřadit nejen pod výše označený důvod dovolání, ale ani pod žádný jiný zákonný dovolací důvod. Zároveň Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by postupem soudů nižších stupňů byl porušen některý z komponentů práva obviněného na soudní ochranu. Závěr okresního soudu o vině v případě obou trestných činů popsal jako založený na akceptovatelných hodnotících úvahách na racionálním a logickém základu, vycházejících z vážení každého provedeného důkazu. Taktéž uvedl, proč nelze přisvědčit argumentaci stěžovatele o porušení principu in dubio pro reo. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že se okresní soud nevypořádal se skutečností, že za základ svého rozhodnutí považoval i úřední záznam o provedení jeho silniční kontroly (číslo listu 1-3 spisu) a úřední záznam sepsaný podle § 158 odst. 3 trestního řádu. Z předmětného rozsudku není podle stěžovatele zřejmé, že si s jejich čtením, tj. použitím jako důkazu v hlavním líčení, vyžádal soud souhlas obžalovaného. Bez tohoto souhlasu není možné považovat úřední záznam sepsaný na základě § 158 odst. 3 trestního řádu za důkaz (a contrario § 211 odst. 6 trestního řádu). Stěžovatel namítá, že uvedeným postupem zatížil okresní soud řízení vadou. Dále stěžovatel namítá, že soud prvního stupně nepřistoupil k aplikaci právní zásady in dubio pro reo, tím, že svůj rozsudek řádně neodůvodnil. 6. V neposlední řadě má stěžovatel za to, že Nejvyšší soud porušil jeho právo na spravedlivý proces, když mu nedoručil vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k jeho dovolání. Je přesvědčen, že mu tím bylo upřeno právo na rovnost v právech a právo na spravedlivý proces, přičemž odkazuje na nález sp. zn. IV. ÚS 1132/2022 ze dne 15. 11. 2022 a sp. zn. III. ÚS 2300/2021 ze dne 8. 11. 2023. III. Vyjádření účastníků řízení 7. Nejvyšší soud ve vyjádření ke stěžovatelově první námitce uvedl, že policejní orgán je před zahájením trestního stíhání kromě jiného oprávněn požadovat vysvětlení od fyzických osob. O obsahu podaného vysvětlení sepíše podle § 158 odst. 6 trestního řádu úřední záznam, k jehož provedení jako důkazu je v řízení před soudem nutný souhlas státního zástupce a obžalovaného (§ 211 odst. 6 trestního řádu). O takovou situaci se v posuzované věci vůbec nejednalo, neboť z ničeho nevyplývá, že by policejní orgán před zahájením trestního stíhání pořizoval jakýkoli úřední záznamy obsahující vysvětlení ve smyslu § 158 odst. 3, 5 a 6 trestního řádu. Za této situace proto ani soudy nemohly postupovat podle § 211 odst. 6 trestního řádu, což lze dovodit i z obsahu soudních rozhodnutí, v nichž není zmínka o čtení úředního záznamu postupem podle § 211 odst. 6 trestního řádu. K namítanému nedoručení vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k replice uvedl, že z obsahu spisového materiálu nebylo možno dohledat, zda došlo k zaslání tohoto vyjádření stěžovateli, resp. jeho obhájci, a pokud se tak nestalo, pak zřejmě nedopatřením. Zároveň konstatoval, že k obsahu zaslaného vyjádření státního zástupce nepřihlížel, když na rozdíl od jeho návrhu na odmítnutí dovolání jako zjevně neopodstatněného podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu, dovolání stěžovatele bez dalšího odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, jako na dovolání podané z jiných než ze zákonných důvodů. 8. Okresní soud uvedl, že úřední záznam (č. 1. 1-3) byl čten a předkládán k nahlédnutí v souladu s § 213 odst. 1, 2 trestního řádu během hlavního líčení konaného dne 27. 3. 2023. Konstatoval, že stěžovatel k tomuto postupu neměl připomínek, což vyplývá mimo jiné z protokolu z hlavního líčení, o kterém byl pořizován i zvukový záznam. Spolu s tímto byly čteny a předkládány k nahlédnutí i další listiny, které jsou obsahem spisu (přehled na č. 1. 385-389). Podle okresního soudu byl dodržen postup podle § 213 odst. 1, 2 trestního řádu, kdy k předložení k nahlédnutí a čtení listinných důkazů není nutné zajistit souhlas obžalovaného. Pokud by se jednalo o postup ve smyslu stěžovatelem namítaného § 211 odst. 6 trestního řádu, pak by se o porušení tohoto ustanovení a zásahu do práv obžalovaného hovořit dalo, k tomuto však nedošlo, jelikož úřední záznam byl pouze čten a předkládán k nahlédnutí jako další listiny náležející do spisu, a tímto záznamem bylo poukazováno pouze na skutečnost, že bylo policejní hlídkou zastaveno předmětné vozidlo a kdy k tomuto došlo. Základem napadeného rozhodnutí pak nebyl předmětný úřední záznam, ale celá řada jiných důkazů - např. výpovědi svědků pana K. a pana Č., fotografie, odborné zkoumání z oboru kriminalistiky, odvětví chemie a fyzikální chemie a z odvětví genetiky. 9. Krajský soud ve vyjádření uvedl, že v napadeném usnesení reagoval na tehdy uplatněné námitky stěžovatele a své úvahy vysvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí, na jehož obsah odkázal. 10. Státní zástupce okresního státního zastupitelství uvedl, že skutečnosti, které by měl předmětný úřední záznam prokazovat, byly prokázány i jiným způsobem, když sám stěžovatel v rámci své výpovědi mj. potvrdil, že byl pronásledován a následně i kontrolován policií, včetně toho, co řekl k zajištěné tašce. K žádné vadě řízení, která by způsobila důkazní nouzi, tak nemohlo dojít. Stěžovatel pak tuto námitku neuplatnil ani v rámci odvolání, ani v rámci d