I.ÚS 3289/23 – Ústavní soud

I.ÚS 3289/23 ze dne 7. 2. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Zvěřinové, zastoupené Mgr. Janem Procházkou, advokátem, sídlem 9. května 678/20, Tábor, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2023 č. j. 22 Cdo 1493/2023-171, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 19. ledna 2023 č. j. 15 Co 26/2022-151 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 1. března 2022 č. j. 15 Co 26/2022-107, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, jako účastníků řízení, a Radka Zvěřiny, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka jako žalobkyně se v řízení před obecnými soudy domáhala vypořádání společného jmění manželů (dále jen "SJM"), především osobního automobilu značky Citroen (dále jen "osobní automobil") a pozemku p. č. X v k. ú. Klokoty (dále též jen "pozemek"). Vedlejší účastník jako žalovaný tvrdil, že osobní automobil je v jeho výlučném vlastnictví, neboť byl zakoupen za peníze, které mu daroval jeho otec Antonín Zvěřina, a uplatnil k vypořádání vnos vynaložený z jeho výlučných prostředků (dar od otce) na koupi pozemku. 3. Okresní soud v Táboře (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 30. 9. 2021 č. j. 11 C 165/2020-87 vypořádal zaniklé SJM tak, že z věcí, jež měli účastníci v SJM, přikázal do vlastnictví vedlejšího účastníka pozemek p. č. X v k. ú. Klokoty v ceně 1 150 000 Kč (výrok I.), vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost zaplatit stěžovatelce na vyrovnání jejího podílu částku ve výši 575 000 Kč (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Okresní soud osobní automobil nevypořádal, neboť měl za prokázané, že vedlejší účastník ho zakoupil z peněz, které mu daroval otec. Peníze zaplacené na kupní cenu pozemku však byly podle okresního soudu darem otce vedlejšího účastníka oběma účastníkům. Tím, že otec vedlejšího účastníka za oba zaplatil kupní cenu, dal najevo svoji vůli, aby byl pozemek koupen do jejich společného jmění. 4. Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 1. 3. 2022 č. j. 15 Co 26/2022-107 k odvolání vedlejšího účastníka rozsudek okresního soudu ve výroku o přikázání pozemku do vlastnictví vedlejšího účastníka potvrdil, ve výroku o platební povinnosti vedlejšího účastníka jej změnil tak, že vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovatelce vypořádací podíl neuložil, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Pozemek byl přikázán do výlučného vlastnictví vedlejšího účastníka na základě shodného návrhu obou účastníků, proto byl výrok I. napadeného rozsudku jako věcně správný potvrzen. V souvislosti s tímto způsobem vypořádání by sice vedlejší účastník měl zaplatit stěžovatelce polovinu zjištěné ceny pozemku, ale současně by měl od ní obdržet polovinu toho, co na pozemek ze svého vynaložil, což částku, kterou by měl platit, dokonce převyšuje. Vedlejší účastník se však žádného takového plnění nedomáhal, a proto krajský soud v souladu s odvolacím návrhem vedlejšího účastníka výrok II. o jeho platební povinnosti změnil tak, že mu povinnost zaplatit stěžovatelce vypořádací podíl neuložil. 5. Na základě dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. 8. 2022 č. j. 22 Cdo 2185/2022-126 výše uvedený rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud krajskému soudu vytkl, že podle § 556 odst. 1 věty druhé zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), nepoužil výkladová pravidla pro zjištění společného úmyslu jednajících stran, tedy že se nezabýval tím, zda úmysl otce vedlejšího účastníka darovat peníze vedlejšímu účastníkovi byl účastníkům znám nebo o něm museli vědět. Tedy, že při výkladu projevu vůle krajský soud nepřihlížel k těm okolnostem, které mohli vnímat i účastníci jako adresáti právního jednání (zejména k tomu, co projevu vůle předcházelo, jak strany daly následně najevo, jaký obsah a význam projevu vůle přikládají, příp. k praxi zavedené mezi stranami v právním styku), a to za situace, kdy kupní cenu za pozemek zaplatil otec vedlejšího účastníka za oba účastníky, kteří byli kupujícími a pozemek kupovali do SJM. Nejvyšší soud souhlasil se závěrem krajského soudu, že skutečnost, že otec vedlejšího účastníka si byl vědom toho, že jím poskytnuté peníze budou použity na koupi pozemku do SJM účastníků, nevylučuje, že jeho úmyslem bylo darovat peníze jen vedlejšímu účastníkovi. Nejvyšší soud dále uvedl, že neměl-li krajský soud podle odůvodnění rozsudku důvod pochybovat o tom, že svědek (otec vedlejšího účastníka) vypovídal pravdivě, nevypořádal se s námitkami stěžovatelky přednesenými při odvolacím jednání, že svědek má zájem na výsledku řízení a byl seznámen s výpověďmi účastníků. 6. Krajský soud poté v záhlaví uvedeným rozsudkem shora uvedený rozsudek okresního soudu opět potvrdil ve výroku I. o přikázání pozemku do vlastnictví vedlejšího účastníka (výrok I.) a změnil jej ve výroku II. tak, že vedlejšímu účastníkovi se povinnost zaplatit stěžovatelce vypořádací podíl neukládá (výrok II.), výrokem III. rozhodl o nákladech řízení před soudy všech stupňů. Krajský soud nesouhlasil se závěrem okresního soudu, že byl-li si otec vedlejšího účastníka vědom toho, že účastníci kupují pozemek do SJM, musel být dar určen oběma účastníkům. Krajský soud uzavřel, že z hlediska okolností předcházejících a doprovázejících poskytnutí prostředků otcem vedlejšího účastníka z provedeného dokazování vyplývá pouze vůle vedlejšího účastníka k přijetí daru peněžních prostředků na úhradu kupní ceny na pořízení pozemku. Ve shodě s tímto závěrem byla i zavedená praxe poskytování darů otcem vedlejšího účastníka pouze jeho synům (nikoliv i jejich manželkám). Krajský soud proto dospěl ke stejnému závěru jako v předchozím zrušeném rozsudku, že na zaplacení kupní ceny za pozemek patřící do SJM účastníků byly použity výlučné prostředky vedlejšího účastníka, které mu otec daroval. Vedlejší účastník tak má podle § 742 odst. 1 písm. c) občanského zákoníku právo požadovat, aby mu tyto prostředky byly nahrazeny. 7. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako vadné odmítnuto. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že stěžovatelka v dovolání nevymezila právní otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí závisí, pouze předkládá polemiku s hodnocením důkazů a tvrdí, že krajský soud postupoval v rozporu s jí uvedenou judikaturou. Pro nedostatek jednoznačně vymezené právní otázky, která má být předmětem dovolacího přezkumu, dovolání podle Nejvyššího soudu trpí vadou, pro kterou nelze v řízení pokračovat. K vypořádání vnosu vedlejšího účastníka na zakoupení pozemku Nejvyšší soud dále poukázal na to, že je třeba rozlišovat samotný dar otce vedlejšího účastníka na straně jedné a koupi pozemku na straně druhé. Okolnost, že otec vedlejšího účastníka souhlasil s tím, že bezpodílovými spoluvlastníky pozemku se stanou oba účastníci, že tu byl takový společný úmysl a že peníze poslal přímo prodávajícímu, ještě neznamená, že šlo o dar určený jim oběma. Otec vedlejšího účastníka vysvětlil, že souhlasil s koupí pozemku do SJM proto, aby umožnil čerpání hypotéky. S tím sice stěžovatelka polemizuje, ovšem o zjevně absurdní vysvětlení nejde a ze spisu nevyplývá nic, co by toto tvrzení vyvrátilo. Ani to, že peníze nepředal přímo vedlejšímu účastníkovi, ale poslal je na plnění z kupní smlouvy, pojmově nevyvrací darování (plnění za jednoho z účastníků smlouvy učiněné s vůči němu projeveným úmyslem jej obdarovat). Jeho výpověď pak nezpochybnil ani okresní soud. Nejvyšší soud připomněl, že hodnocení důkazů nepodléhá dovolacímu přezkumu. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání stěžovatelky projednatelným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl. II. Argumentace stěžovatelky 8. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že oba rozsudky krajského soudu pro ni byly překvapivé a nepředvídatelné. Krajský soud tvrzený vnos vyhodnotil jako dar, aniž by stěžovatelku upozornil na tuto změnu argumentace, kterou však do sporu nevnesl žádný z účastníků. Stěžovatelka poukazuje na to, že ačko