I.ÚS 3290/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3290/15 ze dne 13. 12. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Milana Boldyse, zastoupeného Mgr. Martinou Pekárkovou, advokátkou, Advokátní kancelář se sídlem Nebušická 709, Horoměřice, proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 31. 8. 2015 č. j. 11 C 68/2014-82 ve znění opravného usnesení ze dne 9. 10. 2015 č. j. 11 C 68/2014-101, usnesení Krajského soudu ze dne 4. 1. 2016 č. j. 21 Co 277/2015-108 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 1. 2016 č. j. 21 Co 277/2015-111, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Stěžovatel včas podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví (čl. 11 listiny). Stěžovatel namítal porušení uvedených základních práv ze strany obecných soudů z několika důvodů. Obecné soudy podle stěžovatele porušily svým rozhodováním zásadu tzv. zákazu překvapivého rozhodnutí a nevyslyšely návrhy stěžovatele na provedení některých důkazů - zejména výslechu svědka. Stěžovatel též tvrdil, že se soudy správně nevypořádaly se vznesenou námitkou promlčení uplatněného nároku. Těžištěm námitek stěžovatele se však stalo podle něj nesprávné "otočení" důkazního břemene na jeho stranu, když podle jeho názoru to je Česká kancelář pojistitelů (dále jen "žalobce"), který by měl prokazovat provozování vozidla, nikoliv aby stěžovatel prokazoval jeho neprovozování. 2. Usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 3290/15 došlo ke spojení dvou ústavních stížností stěžovatele vedených pod sp. zn. I. ÚS 3290/15 a III. ÚS 922/16 ke společnému řízení, přičemž nadále jsou vedeny pod sp. zn. I. ÚS 3290/15. Vzhledem k tomu je zapotřebí zohlednit též námitky stěžovatele obsažené v navazující ústavní stížnosti; tyto se týkají výlučně rozhodování obecných soudů o nákladech řízení, tj. rozhodnutí odvolacího soudu o odvolání podaném proti nákladovému výroku II. usnesení soudu prvního stupně a odvolání proti opravnému usnesení téhož soudu. V textu ústavní stížnosti stěžovatel vede též polemiku s výkladem ustanovení § 202 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") a navrhuje jeho zrušení v části: "k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží". 3. Okresní soud ve Znojmě uložil shora označeným rozsudkem stěžovateli povinnost nahradit žalobci 5 314 Kč s příslušenstvím poté, co dospěl k závěru, že stěžovatel v období od 4. 4. 2010 do 2. 7. 2010 neměl uzavřenou smlouvu o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla - povinné ručení. Stěžovatel tedy v předmětném období nehradil povinné pojištění, resp. zákonný příspěvek podle ustanovení § 24c odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen "zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla"). K námitce promlčení uplatněné stěžovatelem soud nepřihlédl, když seznal, že tříletá promlčecí doba, počínající běžet jeden měsíc od uplatnění nároku žalobcem (tj. 29. 6. 2012), ke dni podání žaloby neuplynula. K námitce neprovozování vozidla soud rovněž zvážil argumentaci Ústavního soudu v nálezu sp. zn. IV. ÚS 2221/13. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud tak, že uložil stěžovateli uhradit žalobci částku 16 432 Kč. 4. Krajský soud v Brně shora citovaným usnesením (č. l. 108 spisu) odmítl odvolání stěžovatele do nákladového výroku II. rozsudku soudu prvního stupně pro jeho nepřípustnost podle ustanovení § 218 písm. c) o. s. ř. Usnesením Krajského soudu v Brně shora citovaným (č. l. 111 spisu). 5. Ústavní soud si ve věci vyžádal vyjádření okresního soudu, který plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Vedlejší účastník se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat stěžovateli k replice vyjádření okresního soudu, jestliže ten pouze odkázal na obsah napadeného rozhodnutí. II. 6. Po seznámení s předloženým rozhodnutím obecného soudu a vyžádaným spisovým materiálem dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatele není důvodný. 7. Ústavní soud předně připomíná, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nástroji ústavněprávního přezkumu vykonávaného tímto soudem jsou vedle materiálních a institucionálních garancí fungování demokratického právního státu zakotvených v Ústavě též základní práva, jejichž katalogem je Listina základních práv a svobod. Ústavní soud zdůrazňuje, že se cítí být vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu, event. porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. 8. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2221/13 (N 48/72 SbNU 543) Ústavní soud respektuje, že pojistitel nemá možnost zjišťovat, zda bylo či nebylo vozidlo bez pojištění odpovědnosti fakticky použito k jízdě nebo ponecháno na veřejně přístupné pozemní komunikaci, a disponuje pouze informací podle § 15 odst. 3 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla (dodanou z registru vozidel). Již ze samotné skutečnosti, že vozidlo je vedeno v registru, je nutné dovozovat, že vozidlo je provozováno; výjimkou je situace, kdy bude jeho vlastníkem (provozovatelem) dostatečně prokázán opak a závažné důvody, proč se tak stalo. 9. V usnesení ze dne 24. 11. 2015 sp. zn. IV. ÚS 2435/15 dále Ústavní soud dovodil, že nelze na jednu stranu přehlížet, že zákon výše zmíněnou právní fikci nezakládá, na stranu druhou však nelze ani odhlížet od smyslu a účelu pořizování vozidel. Nikdo si nepořizuje vozidlo za tím účelem, aby jej neprovozoval. V podstatě se jedná o výjimečné případy, které potvrzují obecnou platnost smyslu a účelu vozidel, tedy jejich provozování. 10. Podle usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 967/16 i pouhé svědecké výpovědi a/nebo listinné důkazy mohou postačovat k účinné obraně, vždy však závisí na jejich vypovídací hodnotě a také na důvodech, pro které se vlastník či provozovatel vozidla rozhodl je neprovozovat, resp. "odstavit". V tomto směru neexistuje žádný univerzální návod, či procesní postup, a je na samotných účastnících, jak se ke své situaci postaví, a na soudu, jak se s ní vypořádá. Každý případ se vyznačuje specifiky, a nelze proto a priori vymezovat, jaké důkazní prostředky mohou a jaké již nemohou sloužit k prokázání relevantních tvrzení. 11. Podle ustanovení § 36 odst. 3 zákona č. 56/2001 Sb., zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a o změně zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění zákona č. 307/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je provozovatel silničního vozidla povinen udržovat vozidlo v řádném technickém stavu podle pokynů pro obsluhu a údržbu stanovených výrobcem. Podle ustanovení § 3 odst. 2 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla je vlastník vozidla povinen uzavřít pojistnou smlouvu o pojištění odpovědnosti. 12. Podle ustanovení § 3 odst. 1 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla vzniká pojištění odpovědnosti na základě pojistné smlouvy uzavřené mezi pojistníkem a pojistitelem. Pojištění odpovědnosti nelze přerušit (u tzv. povinného pojištění podle § 2801 občanského zákoníku v platném znění), pokud nebylo v pojistné smlouvě dohodnuto jinak. Bylo-li v pojistné smlouvě dohodnuto přerušení pojištění odpovědnosti, je pojistník povinen před počátkem přerušení pojištění prokázat pojistiteli, že vozidlo bylo vyřazeno z provozu podle zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, jedná-li se o vozidlo, které podléhá registraci vozidel. 13. Zákon tedy výslovně zakazuje přerušení v případě trvání povinného pojištění, pokud existují zákonem stanovené důvody jeho trvání. Tyto zákonné důvody jsou vymezeny vždy konkrétním právním předpisem stanovícím povinnost sjednání povinného pojištění. Vztaženo na nyní posuzovanou věc to znamená, že by to musel být primárně stěžovatel, který by prokazoval splnění podmínek § 3 odst. 1 zákona a pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, který je lex specialis ve vztahu k úpravě obsažené v občanském zákoníku. Možností je tedy fakultativní zakotvení podmínek přerušení pojištění v pojistné smlouvě, kterou vlastník vozidla povinně sjednává s jím vybranou pojišťovnou. Stěžovatel by tak musel prokazovat splnění podmínek sjednaných ve smlouvě o povinném ručení. Opak by vedl ke zcela absurdním situacím, kdy by vlastník vozidla po určitou