Ústavní soud I.ÚS 3294/25

Ústavní stížnost se týká výlučně nákladů řízení. Vychází z civilního sporu, v němž šlo o vyklizení části pozemku ve vlastnictví stěžovatelky (původně žalobkyně), resp. o odstranění neoprávněné stavby, jenž nakonec ve věci samé skončil rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 10. 4. 2025, kterým soud zřídil úplatné věcné břemeno průchodu a průjezdu ve prospěch vedlejšího účastníka (původně žalovaného) a uložil vedlejšímu účastníku povinnost účastníku odstranit z pozemku betonové panely, žulové kostky a kamenné bloky. Současně vedlejšímu účastníku uložil zaplatit stěžovatelce náklady řízení ve výši 142 968 Kč, resp. státu ve výši 21 320 Kč. Krajský soud napadeným usnesením k odvolání obou stran nákladové výroky rozsudku změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, přičemž náklady ve prospěch státu mezi ně rozdělil rovným dílem. Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Své rozhodnutí odůvodnil tak, že jde o spor tzv. iudicium duplex. Soud v něm není vázán § 153 odst. 2 o. s. ř., a s odkazem na stanovisko pléna Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 59/23 ze dne 13. 9. 2023 nelze hovořit o úspěchu či neúspěchu při soudní volbě řešení sporu neoprávněné stavby a poměr úspěchu a neúspěchu stran je stejný ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř. Konstatoval současně ve smyslu § 142 odst. 2 a 3 o. s. ř., že stěžovatelka sice byla úspěšná co do odstranění namítaných věcí a částí cesty, nicméně podstatná část cesty zůstala vedlejšímu účastníku zachována, nadto nyní zajištěna věcným břemenem.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých ústavně zaručených práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tvrdí, že spor vznikl na základě úmyslného protiprávního jednání vedlejšího účastníka, že není spravedlivé, aby náklady nesly strany rovným dílem. Jde sice o tzv. iudicium duplex, ale i věcné břemeno bylo vedlejšímu účastníku zřízeno za úplatu. Zpochybňovala úvahy krajského soudu o úspěchu, resp. neúspěchu stran, a konečně namítala, že v dané věci nastal ve smyslu stanoviska pléna odůvodněný případ, kdy měl soud přiznat právo na náhradu nákladů dle § 142 odst. 3 o. s. ř., tedy s ohledem na její převážný úspěch stěžovatelce.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní stížností napadené usnesení krajského soudu o nákladech řízení je třeba v rámci ústavněprávního přezkumu posuzovat velmi zdrženlivě. Zaprvé Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů přistupuje pouze v případě porušení základních práv jednotlivce (čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky). Ústavní soud není další soudní instancí a porušení jiné než ústavní normy nezakládá pravomoc k jeho kasačnímu zásahu. Zadruhé je třeba vzít v potaz, že jádrem sporu je výklad podústavního práva o nákladech řízení s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti. Konečně Ústavní soud mnohokrát zopakoval, že se k přezkumu v oblasti nákladů řízení staví velmi zdrženlivě [např. nález ze dne 17. dubna 2019 sp. zn. II. ÚS 2632/18 (N 65/93 SbNU 301), bod 19]. Z hlediska kritérií řádného procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje ústavního významu [např. nález ze dne 15. října 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12 (N 173/67 SbNU 111), bod 11]. Ústavní soud zjevně není nejvyšší nákladový soud. Ústavní stížnosti proti rozhodnutím o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny významnou [stanovisko pléna ze dne 5. března 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 (č. 97/2025 Sb.), body 11 a 34, a judikatura tam citovaná].

V rámci stručného odůvodnění (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud poznamenává, že ve světle stěžovatelčiných námitek a s ohledem na velmi zdrženlivý standard přezkumu v posuzovaném případu neshledal mimořádné důvody, které by odůvodňovaly nutnost jeho kasačního zásahu.

Krajský soud v napadeném rozhodnutí vyšel ze stanoviska pléna Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 59/23, podle něhož je na procesní úspěch jednotlivých účastníků, majících v řízení s povahou iudicii duplicis totožné postavení žalobce i žalovaného, třeba pohlížet jako na částečný (stejný) a zpravidla nepřiznat náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků podle § 142 odst. 2 o. s. ř., neodůvodňují-li konkrétní okolnosti věci výjimečně postup podle § 142 odst. 3 o. s. ř. Ani stěžovatelka nezpochybnila, že daná věc měla charakter iudicii duplicis, dovolávala se však oněch specifických okolností, které podle ní měly odůvodnit jiné nákladové rozhodnutí. I stanovisko pléna však hovoří o tom, že jde o výjimku. Krajský soud navíc zdůvodnil, že takové mimořádné okolnosti dány nejsou, když nad rámec obecného pravidla hodnotil fakticitu úspěchu, resp. neúspěchu stran ve smyslu § 142 odst. 3 o. s. ř.

Ústavní soud dospěl k závěru, že takové zdůvodnění alespoň v nutné míře postačuje (a contrario nález ze dne 9. října 2025 sp. zn. III. ÚS 622/25, bod 17) a že z hlediska výše vymezeného velmi zdrženlivého standardu ústavněprávního přezkumu napadené rozhodnutí obstojí.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení základních práv stěžovatele.