I.ÚS 3324/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3324/16 ze dne 18. 5. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti R. V., zastoupeného Mgr. Petrem Slepičkou, advokátem se sídlem Palackého 15/715, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. června 2016 č. j. 7 Tdo 1535/2015-330, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. března 2015 č. j. 1 To 73/2014-13805, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. února 2014 č. j. 1 T 12/2012-12827, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí (přičemž v petitu i celé ústavní stížnosti zřejmým nedopatřením uvádí chybně spisovou značku rozsudku Krajského soudu v Brně jako 1 T 12/2014, namísto správné spisové značky 1 T 12/2012) s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 36, čl. 38 odst. 1, odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil následující. 3. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2014, sp. zn. 1 T 12/2012, byl stěžovatel (a dalších deset obviněných) uznán vinným, že: (pod bodem 16 skutkové věty) spolu s obviněným M. A. po vzájemné domluvě v přesně nezjištěném období roku 2007, kdy stěžovatel jako příslušník Policie ČR, SJMK, SKPV, OHK Brno zpracovával pod č. j. PJM-493/OHK-23-2006 trestní spis, ve kterém figuroval Ing. Petr Kuba jako podezřelý ze spáchání trestného činu zneužívání informací v obchodním styku dle § 128 odst. 2 tr. zákona, a trestného činu podvodu dle § 250 odst. 1, 4 tr. zákona, oslovil obžalovaný M. A. před budovou sídla specifikované společnosti v Brně opakovaně Ing. Petra Kubu s tím, že za částku 1 000 000 Kč ovlivní toto trestní řízení v jeho prospěch, což Ing. Petr Kuba odmítl. Následně byl na Ing. Petra Kubu vyvíjen nátlak neznámými osobami v podobě slovních výhrůžek a najíždění vozidlem, čemuž Ing. Petr Kuba posléze podlehl a v sídle jiné specifikované společnosti na jiném místě v Brně se na konci roku 2007 setkal s oběma obžalovanými a s ujištěním M. A., že předá-li částku 500 000 Kč, bude celá kauza odložena, prostředky v této výši M. A. předal. Následně pak v průběhu první poloviny roku 2008 na schůzce vyžádané obžalovaným M. A. na témže místě, tento již nad rámec vzájemné domluvy se stěžovatelem sdělil Ing. Petru Kubovi, že pokud by o výše popsané události s někým hovořil, pak by se jednání vůči jeho osobě opakovalo. 4. Uvedeným jednáním podle rozsudku krajského soudu stěžovatel spáchal trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele dle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákona účinného do 31. 12. 2009, trestný čin přijímání úplatku dle § 160 odst. 2, 4 písm. b) tr. zákona účinného do 30. 6. 2008. Za uvedené trestné činy byl stěžovatel odsouzen podle § 158 odst. 2 tr. zákona, za použití § 35 odst. 1 tr. zákona, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 250 000 Kč, přičemž podle § 54 odst. 3 tr. zákona byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. 5. Citovaný rozsudek krajského soudu byl napaden odvoláním stěžovatele (a dalších obviněných) proti výroku o vině a trestu. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 5. 3. 2015, sp. zn. 1 To 73/2014, odvolání stěžovatele zamítl jako nedůvodné (další části rozsudku, které se vztahují k ostatním obviněným, zde pro jejich značný rozsah a nadbytečnost nebudou uvedeny). 6. Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 6. 2016, č. j. 7 Tdo 1535/2015-330, dovolání stěžovatele odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné (další části usnesení zde není důvod blíže popisovat). 7. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá ohledně trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele, že soud prvého stupně spatřuje výkon pravomoci způsobem odporujícím zákonu předně v nerespektování ustanovení § 6 odst. 1 a § 52 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Policii"). Podle soudu měl toto ustanovení zákona porušit tím, že měl narušit majetkovou sféru práv poškozeného Ing. Kuby. Stěžovatel soudu vytýká, že nijak nespecifikoval, o jaký zásah do majetkových práv tohoto poškozeného mělo jít, když jediným zásahem který do jeho práv učinil, bylo vedení trestního spisu, ve kterém tento poškozený figuroval jako podezřelý. To ale nelze považovat za bezdůvodnou újmu ani za nepřiměřený zásah do práv, přičemž soud nezpochybnil objektivnost příčin vedoucích k založení trestního spisu ani standardní postup prověřování. Pokud by se soudem tvrzený majetkový zásah měl týkat údajné finanční hotovosti, která měla být podle poškozeného Ing. Kuby předána obviněnému A., stěžovatel namítá, že toto zjištění je založeno v podstatě pouze na dvou vzájemně si odporujících výpovědích, a proto jej nepovažuje za spolehlivě doložené. 8. Dále pak stěžovatel uvedl, že podle soudu prvého stupně výkon pravomoci způsobem odporujícím zákonu spočíval také v nerespektování ustanovení § 52 zákona o Policii, podle kterého je povinností policisty zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, se kterými se seznámil při plnění úkolů policie nebo v souvislosti s nimi. Konkrétně, že spatřuje soud prvého stupně porušení této povinnosti v tom, že měl informovat obviněného A. o obsahu jím vedeného trestního spisu a o směru, jímž se prověřování vyvíjí. K tomu stěžovatel namítá, že soud prvého stupně přesně neodůvodnil, které jeho jednání považuje za relevantní z hlediska trestního práva. Podle stěžovatele samotné sdělení, že věc je "nemastná neslaná a je zralá na odložení", nedosahuje takové intenzity, aby se jednalo o naplnění skutkové podstaty trestného činu, přičemž sdělení, že to s věcí "vypadá na odložení", nijak nevybočuje z běžné praxe. Navíc se jednalo o sdělení bývalému kolegovi, který jej k tomu přemlouval, a toto jednání by mohlo být nanejvýš kázeňským proviněním. 9. Soud prvého stupně shledal porušení povinnosti mlčenlivosti podle § 52 uvedeného zákona také v tom, že o osudu jím vedeného spisu informoval Mgr. Michka. Stěžovatel připustil, že poté, co o odložení věci sám rozhodl, tuto informaci poskytl. Namítá však, že se předáním usnesení o odložení věci podezřelému Mgr. Michkovi nejednalo o sdělení skutečností, u kterých se vyžaduje, aby zůstaly utajeny před nepovolanými osobami. K tomu stěžovatel také namítá nedostatečné zjištění skutkového stavu, když nebylo prokázáno, kdy došlo k předání usnesení o odložení věci, a nelze tak stanovit, zda k tomu došlo před pravomocným skončením věci nebo až poté. Stěžovatel odkázal na svou výpověď v hlavním líčení, kde vypověděl, že se schůzka měla uskutečnit v listopadu 2007, přičemž o odložení věci rozhodl dne 19. 10. 2007. Z toho dovozuje, že k předání usnesení o odložení věci došlo až poté. Usnesení o odložení věci tak mohl předložit osobě zúčastněné na prověřování a nelze tak hovořit o porušení povinností stanovených uvedeným zákonem, když se jedná pouze o vyrozumění prověřovaného o závěrečném úkonu v jeho věci. Podezřelého Ing. Kubu si mohl stěžovatel také předvolat a předat mu dané usnesení nebo mu ho zaslat poštou. Soudu prvého stupně stěžovatel dále vytýká, že nezkoumal časovou posloupnost událostí z toho důvodu, že v případě "zobchodování" pravomocně odložené věci se slibem, že odložení lze za úplatu zařídit, by se mohlo jednat o trestný čin podvodu. 10. Ohledně trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele stěžovatel namítá také neprokázání znaku značného prospěchu podle § 158 odst. 2 písm. a) tr. zákona. Finanční hotovost inkasoval A. a nebylo prokázáno, že by o tom stěžovatel věděl a jednal cíleně v úmyslu zajistit A. finanční prospěch. Nesouhlasí také s argumentací soudu, že je nepravděpodobné, aby ze své účasti na zobchodování trestního spisu Ing. Kubovi neměl žádný prospěch, a namítá, že pravděpodobnost není kritériem, se kterým by měl soud operovat. Měl by vycházet z nejvyšší možné míry jistoty a pro dosažení tohoto stavu je třeba ještě provést rozsáhlé dokazování. 11. Nedostatečné prokázání skutkového stavu, v bodě ad 16) výroku o vině rozsudku soudu prvého stupně, stěžovatel namítá také ve vztahu k právnímu posouzení jeho jednání jako naplňujícího znaky skutkové podstaty trestného činu přijímání úplatku podle § 160 odst. 2, 4 písm. b) tr. zákona. Z daných skutkových zjištění považuje stěžovatel za prokázané pouze to, že skutečně byl zpracovatelem spisu č. j. PMJ- 493/