Ústavní soud I.ÚS 3339/21

Vedlejší účastníci b) a c) jsou společnými dětmi stěžovatele a vedlejší účastnice a). Nadepsaným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "odvolací soud") byl ve věci zvýšení výživného změněn rozsudek Okresního soudu ve Znojmě č. j. P 192/2012-116 ze dne 2. 11. 2020 a výživné naposledy stěžovateli stanovené rozsudkem téhož soudu z roku 2015 bylo se zpětnou účinností od roku 2017 postupně zvyšováno tak, že v současné době činí 6 100 Kč měsíčně pro zletilého syna a 5 500 Kč pro nezletilého syna. Nedoplatek na výživném, který je stěžovatel povinen podle rozsudku zaplatit do devíti měsíců od jeho doručení, představuje pro staršího syna 82 675 Kč a pro mladšího 74 475 Kč.

Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], domáhá zrušení napadených rozhodnutí pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Odvolací soud měl podle stěžovatele pochybit tím, že se nezabýval specifikací finanční náročnosti potřeb dětí a stanovenou výši výživného neodůvodnil. Jak je ovšem patrno z obsahu napadeného rozsudku, má tím stěžovatel v zásadě na mysli, že se odvolací soud neztotožnil s náhledem stěžovatele a věc po skutkové i právní stránce posoudil a rozhodl jinak, než jak by si stěžovatel přál. Taková argumentace však není způsobilá přimět Ústavní soud k bližšímu zkoumání věci, neboť zaprvé nevypovídá o pochybení odvolacího soudu, a zadruhé staví Ústavní soud do pozice další přezkumné instance obecného soudnictví, která mu jako orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší.

Článek 36 odst. 1 Listiny nadto jednotlivci nezaručuje právo na úspěch ve věci či na výrok soudu podle vlastních představ; zaručuje mu nestranné a nezávislé posouzení věci, rovné postavení vůči ostatním účastníkům řízení, možnost jednat před soudem a vyjádřit se k věci, jakož i náležitě přesvědčivé a srozumitelné odůvodnění soudního rozhodnutí. V tomto ohledu by snad jedinou relevantní námitkou stěžovatele mohlo být tvrzení, že mezi provedenými důkazy a skutkovým závěrem o potřebách nezletilého (mající vliv na stanovení výše výživného) není patrný vztah. Jelikož však stěžovatel toto své tvrzení nijak nerozvádí (a nadto je vymezuje pouze ve vztahu k nezletilému) a jelikož Ústavnímu soudu na první pohled v napadeném rozsudku nic podobného nenasvědčuje, neshledal důvod zabývat se věcí podrobněji než v avizované rovině "quasimeritorního" posouzení.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.