Ústavní soud I.ÚS 3350/23

Stěžovatel se před správními orgány neúspěšně domáhal postavení účastníka v řízení o umístění stavby. Závěr správních orgánů potvrdil k žalobě stěžovatele Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem. Tento rozsudek i v záhlaví označené rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ale zrušil Nejvyšší správní soud, protože shledal, že stěžovateli v dané věci postavení účastníka územního řízení náleží podle § 85 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon).

Stěžovatel se nyní podanou ústavní stížností domáhá, aby Ústavní soud shledal porušení jeho práv způsobené rozsudkem městského soudu a rozhodnutím magistrátu. Konkrétně namítá zásah svých práv zaručených čl. 267 a čl. 288 Smlouvy o fungování Evropské unie, nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1367/2006, směrnicí Evropského parlamentu a Rady č. 2011/92/EU a směrnici Evropského parlamentu a Rady č. 2014/52/EU, garantovaných také čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie, a v jejich důsledku i práv zaručených čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Tvrdí i zásah do svého práva na příznivé životní prostředí podle čl. 35 Listiny. Současně stěžovatel navrhl Ústavnímu soudu, aby zrušil zákon č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých zákonů (zákon o posuzování vlivů na životní prostředí).

Stěžovatel se dovolává právní ochrany v záležitostech životního prostředí. Třebaže mu Nejvyšší správní soud "svým způsobem" vyhověl a nelze mu vytknout ani nedostatek odůvodnění, jeho rozsudek má pro stěžovatele závažné nepříznivé důsledky kvůli tomu, že mu nadále nesvědčí postavení účastníka podle zákona o posuzování vlivů na životní prostředí. Tento závěr neobstojí ve světle předpisů unijního práva a tzv. Aarhuské úmluvy. Stěžovatel rekapituluje odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu, dále jej rozvíjí vlastními slovy, případně s ním polemizuje a vytýká mu slepá místa. Opakuje také argumenty, které uplatnil v řízení před obecnými soudy. Stěžovatel apeluje na Ústavní soud, aby k jeho věci nepřistupoval přepjatě formalisticky a shledal porušení jeho práv a zrušil zákon o posuzování vlivů na životní prostředí.

Ústavní stížnost je nepřípustná. K tomuto závěru nevede Ústavní soud přílišný formalismus, ale zásada subsidiarity ústavní stížnosti. Z ní plyne pravidlo minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, není-li náprava před ostatními orgány možná.

Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, tvrdí-li, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpala-li osoba všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje (viz § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). To znamená, že podmínkou zahájení řízení o ústavní stížnosti je pravomocně skončené předchozí řízení (srov. přiměřeně usnesení sp. zn. II. ÚS 300/97).

V posuzované věci se na první pohled jeví, že stěžovatel vyčerpal všechny prostředky ochrany, protože v jeho věci posledně rozhodoval Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti. Té ale vyhověl a věc vrátil až na úroveň správních orgánů, které v novém řízení budou se stěžovatelem jednat jako s účastníkem územního řízení. V tomto řízení tak bude moci stěžovatel uplatnit své věcné námitky k záměru, proti němuž brojí. Stěžovatel podal ústavní stížnost v situaci, kdy nebylo vydáno konečné soudní, a dokonce ani správní rozhodnutí. Obě napadená rozhodnutí již neexistují, tudíž nemohou zasahovat do základních práv nebo svobod stěžovatele. Pokud jde o stěžovatelovu polemiku s odůvodněním Nejvyššího správního soudu (s právními argumenty pro posouzení jeho účastenství v územním řízení), ústavní stížnost neslouží k projevení nesouhlasu jen s důvody rozhodnutí obecného soudu za situace, kdy jeho zrušující výrok svědčí ve prospěch stěžovatele.

Ústavní soud pro úplnost dodává, že stěžovatel neformuloval žádné důvody pro přijetí jinak nepřípustné ústavní stížnosti (srov. § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) a ani Ústavní soud je ve stěžovatelově věci nespatřuje.

Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Návrh na zrušení zákona o posuzování vlivů na životní prostředí pak představuje návrh akcesorický podle § 74 zákona o Ústavním soudu, který sleduje osud ústavní stížnosti. Proto ho Ústavní soud odmítl podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.