I.ÚS 337/97 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 337/97 ze dne 4. 8. 1998   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti A. P., zastoupené Mgr. Jaroslavem Melzerem se sídlem Jungmannova 34, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 1997, č.j. 28 Ca 396/96-48 (spojené s návrhem na prohlášení zákona č. 143/1947 Sb. za neplatný nebo na prohlášení ustanovení § 1 odst. 1 a § 5 odst. 1 zákona č. 143/1947 Sb. za neplatné a na prohlášení ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. v části věty "od 25. února 1948" za neplatné), takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1) Rozhodnutím Okresního úřadu v Pelhřimově, okresního pozemkového úřadu, ze dne 19. 8. 1996, č.j. Ú 9/96-R1-N, podle ustanovení § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku v platném znění (dále jen "zákon o půdě") pozemkový úřad vyslovil, že A. P. není vlastnicí nemovitostí v katastrálním území Obrataň, Šimpach, Sudkův Důl, Věžná, Vintířov a Černovice označených ve výroku rozhodnutí podle parcelních čísel bývalého pozemkového katastru (dále jen "předmětné nemovitosti"). Toto rozhodnutí v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil Městský soud v Praze. V odůvodnění rozsudku uvedl, že účelem zákona o půdě je zmírnit následky některých majetkových křivd, k nimž došlo v období let 1948 až 1989. Důvody pro vydání nemovitostí podle ustanovení § 6 odst. 1 tohoto zákona jsou vyčteny taxativně a použitelnost zákona o půdě je proto vázána na skutečnost, že k přechodu vlastnictví došlo v rozhodném období, tj. po 25. únoru 1948. V souzené věci je však prý nesporné, že majetek, který je předmětem řízení, přešel z vlastnictví Dr. A. S. do vlastnictví státu podle zákona č. 143/1947 Sb., o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve S. na zemi Českou, který nabyl účinnosti dne 13. 8. 1947. Majetek, na nějž tento zákon dopadal (včetně předmětných nemovitostí), přecházel na zemi Českou ze zákona, tj. jeho účinností. Stalo se tak tedy ještě před rozhodným obdobím, tj. ještě před 25. únorem 1948. Městský soud v Praze dále nesouhlasil s námitkou stěžovatelky, že k přechodu vlastnictví v těchto případech docházelo až zápisem do pozemkové knihy na základě intabulačního principu. Intabulace, tj. zápis v pozemkové knize, byla prý totiž nutná k převodu vlastnictví nemovitých věcí (§ 431 Obecného zákoníku občanského z roku 1811) a nikoliv k jeho přechodu na zemi Českou. Protože zákon č. 143/1947 Sb. výslovně hovoří o přechodu majetku, "nelze se místo něho dovolávat jen toho znění obecného zákoníku občanského, které hovoří o právním odevzdání a převzetí nemovitostí vkladem do pozemkových knih u převodu vlastnictví". Městský soud v Praze mimo to uvedl, že právním odevzdáním a převzetím nemovitostí, tedy zápisem do pozemkových knih, který měl konstitutivní charakter, se nabývalo vlastnictví jen tehdy, pokud zákon nestanovil jinak. Přechody majetku podle některých předpisů, vydaných po květnu roku 1945 znamenaly průlom do principu konstitutivnosti zápisů do pozemkových knih, neboť podle nich k přechodu vlastnictví docházelo ze zákona nebo v důsledku autoritativního výroku správního orgánu nebo soudu. K takovému přechodu vlastnictví se zapsání listiny v pozemkové knize ani hmotné odevzdání nemovitosti nevyžadovalo. Podle názoru Městského soudu v Praze k převodu vlastnického práva v souzené věci nedošlo, protože právní stav ohledně majetku S. byl nastolen zákonem a nikoliv aktem soukromoprávní povahy. Zákon č. 143/1947 Sb. byl speciálním konfiskačním předpisem dopadajícím výlučně na majetek hlubocké větve S. a při kvalifikaci způsobu odnětí majetku je proto nutno vycházet přímo ze znění tohoto zákona. Přechod vlastnictví je v něm výslovně zmíněn v § 1 odst. 1, aniž by bylo řečeno, že k němu dochází vkladem vlastnického práva do pozemkových knih. Ustanovení § 4, jehož se stěžovatelka dovolává, upravuje toliko způsob provedení knihovního zápisu vkladem vlastnického práva pro zemi Českou, nelze prý však z něj dovodit konstitutivní účinky právního stavu "tímto zákonem" založeného. Na této skutečnosti nemůže nic změnit ani založení nových knihovních vložek na některý majetek Dr. A. S. po 13. 8. 1947. Městský soud v Praze dále usoudil, že obnovení vlastnictví k předmětným nemovitostem odňatým rodu S. by bylo v rozporu i s účelem zákona o půdě. Jeho smyslem je totiž náprava křivd způsobených komunistickým politickým režimem po únoru 1948, a v jeho rámci proto nelze uplatňovat majetkové požadavky "na základě aktů tímto režimem nevydaných". Účelem zákona č. 143/1947 Sb. byla naopak speciálně řešena pozemková reforma majetku v rukou jednotlivce a jeho cílem byla "nová organizační forma převzatého majetku ve prospěch společnosti, za účelem zvětšení zdrojů vlastních příjmů země České". Městský soud v Praze vydal napadený rozsudek bez jednání v souladu s ustanovením (tehdy platného) § 250f o.s.ř., "neboť v dané věci správní orgán vycházel ze správně zjištěného stavu věci a šlo jen o právní otázku restitučního titulu k vydání majetku." Tato právní otázka byla již několikrát se stejnými právními závěry řešena i v jiných rozhodnutích Městského soudu v Praze, týkajících se A. Pezoldové, a tyto právní závěry jsou ve shodě s názorem ústavního soudu, vyjádřeným v nálezu sp. zn. IV. ÚS 129/94. Proto Městský soud v Praze věc posoudil jako jednoduchý případ ve smyslu citovaného § 250f o.s.ř. 2) Citovaný rozsudek Městského soudu v Praze napadla stěžovatelka ústavní stížností, s níž spojila i návrh na zrušení v záhlaví uvedených právních předpisů. V ústavní stížnosti stěžovatelka zejména uvedla, že v zákoně č. 143/1947 Sb. není výslovně řešena otázka časového okamžiku přechodu vlastnického práva. Podle ustanovení § 4 zákona č. 143/1947 Sb. vklad vlastnického práva, jakož i jiných práv provedou soudy nebo úřady, u nichž se vedou veřejné zápisy o nemovitém majetku nebo jiných právech, na žádost zemského národního výboru v Praze. Z toho stěžovatelka dovozuje, že zákon vyžadoval vklad vlastnického práva, tzn. tímto vkladem podmiňoval uskutečnění přechodu vlastnického práva. Zákon č. 143/1947 Sb. je označen jako zákon o převodu vlastnictví a z toho je prý nutno dovozovat i záměr zákonodárce, aby se právní otázky okamžiku přechodu vlastnictví podle tohoto zákona řídily obecnou úpravou obsaženou v § 431 obecného zákoníku občanského. Nutnost zápisu přechodu vlastnického práva údajně vyplývá i z požadavku určitosti právního aktu, nebot majetek v daném případě nebyl vymezen určitě, leč pouze podmíněně v závislosti na možném zpochybnění dispozic s tímto majetkem zemským národním výborem. Mimoto podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 143/1947 Sb. vlastnictví "přechází ze zákona na zemi českou" a nikoliv "dnem účinnosti" tohoto zákona, kterýžto pojem zákon používá v jiné souvislosti. Pokud by prý totiž zákonodárce chtěl, aby právní následky způsobené tímto zákonem nastaly už jeho účinností, výslovně by tak uvedl. Stěžovatelka se rovněž odvolává na údajnou analogii se zákonem č. 215/1919 Sb. (tzv. záborový zákon) a se zákonem č. 329/1920 Sb. (tzv. náhradový zákon), podle nichž prý až knihovním zápisem vlastnictví pro Československou republiku došlo k přechodu vlastnického práva. Stěžovatelka nesouhlasí ani s názorem Městského soudu v Praze, že po květnu roku 1945 došlo k průlomu do principu konstitutivnosti zápisu do pozemkových knih, protože prý zákonodárce z tohoto principu vycházel a pokud chtěl v jednotlivých případech tuto zásadu vyloučit, výslovně by okamžik přechodu vlastnického práva v příslušném právním předpise upravil. Nic takového však zákon č. 143/1947 Sb. nestanoví. Stěžovatelka upozornila i na tehdejší praxi státních úřadů a soudů při aplikaci citovaného zákona, kdy i po 13. 8. 1947 byly zakládány nové vložky pozemkových knih, v nichž byl jako vlastník předmětných nemovitostí stále uváděn Dr. A. S. a nikoliv země Česká. Rovněž soudy prý nepovažovaly vyhlášení zákona č. 143/1947 Sb. za dostatečně relevantní skutečnost pro určení okamžiku přechodu na zemi Českou (ex tunc). Stěžovatelka se domnívá, že její nárok na vydání předmětných nemovitostí se opírá také o zákon č. 243/1992 Sb., protože prý Dr. A. S. byl státním občanem Československé republiky a jeho majetek byl na základě dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. vyvlastněn, "ačkoli se prokazatelně nikdy proti Československému státu neprovinil." Protože prý předmětný majetek již byl vyvlastněn, nové vyvlastnění zákonem č. 143/1945 Sb. nebylo možné. V napadeném rozsudku Městského soudu v Praze stěžovatelka spatřuje porušení jejího základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt") a podle č1. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a