I.ÚS 3416/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3416/23 ze dne 7. 2. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Prokopa, zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2023 č. j. 33 Cdo 2228/2022-400 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2022 č. j 22 Co 25/2022-370, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Jana Prokopa, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Mělníku (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 20. 10. 2021 č. j. 6 C 128/2019-308 uložil vedlejšímu účastníkovi jako žalovanému povinnost zaplatit stěžovateli jako žalobci částku ve výši 1 965 727 Kč spolu s blíže specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Po právní stránce okresní soud věc posoudil tak, že mezi účastníky došlo v prosinci 2015 k uzavření ústní smlouvy o zápůjčce podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, na jejímž základě stěžovatel vedlejšímu účastníkovi poskytl částku ve výši 1 965 727 Kč. Okresní soud dovodil, že stěžovatel smlouvu o zápůjčce, u níž nebyla dohodnuta doba splatnosti, písemně vypověděl a zápůjčka se podle § 2393 odst. 1 občanského zákoníku stala splatnou dne 10. 12. 2018. Vedlejší účastník stěžovateli nic neuhradil. Námitku promlčení vznesenou vedlejším účastníkem okresní soud vyhodnotil jako námitku učiněnou v rozporu s dobrými mravy, neboť byla uplatněna tak, že jde o zjevné zneužití práva ve smyslu § 8 občanského zákoníku. I v případě, že by tomu tak nebylo, podle okresního soudu nárok stěžovatele promlčen není, neboť promlčecí lhůta v předmětné věci počala běžet až dnem 10. 12. 2018, tedy po splatnosti zápůjčky a nikoliv tak, jak upravuje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2019 sp. zn. 33 Cdo 3037/2019, s jehož argumentací se okresní soud neztotožnil. 3. Proti rozsudku okresního soudu podal vedlejší účastník odvolání. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem napadený rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Krajský soud na rozdíl od okresního soudu dospěl k závěru, že žaloba stěžovatele nebyla podána po právu. Za situace, kdy stěžovatel poskytl zápůjčku vedlejšímu účastníkovi dne 14. 12. 2015, a to bez určení, kdy má být zápůjčka vrácena, mohl stěžovatel jako zapůjčitel smlouvu o zápůjčce vypovědět dne 15. 12. 2015, přičemž zápůjčka by se stala splatnou uplynutím doby šesti týdnů, tedy v pondělí 25. 1. 2016. Tento den je třeba považovat za actio nata, přičemž dnem následujícím po tomto dni, tedy dne 26. 1. 2016, začala běžet obecná tříletá promlčecí doba. Její konec připadl za použití § 607 občanského zákoníku na den 28. 1. 2019, kdy se právo stěžovatele vymáhat svou pohledávku z uzavřené smlouvy o zápůjčce vůči vedlejšímu účastníkovi promlčelo. Stěžovatel však žalobu podal až dne 15. 4. 2019. Okresní soud dovodil, že vedlejší účastník se v tomto řízení řádně vznesenou námitkou promlčení domáhal promlčení vymáhaného nároku stěžovatele a promlčené právo stěžovateli tak nemůže být v soudním řízení přiznáno. Krajský soud neshledal námitku promlčení vznesenou vedlejším účastníkem jako námitku učiněnou v rozporu s dobrými mravy. 4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí krajského soudu je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, přičemž Nejvyšší soud neshledal důvod se v předmětné věci od rozsudku ze dne 28. 11. 2019 sp. zn. 33 Cdo 3037/2019 odklonit. II. Argumentace stěžovatele 5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že subjektivní tříletá promlčecí doba, prodloužená toliko o výpovědní dobu, je nedostačující a neposkytuje dostatečnou ochranu oprávněným osobám. V předmětné věci stěžovatel zapůjčil vedlejšímu účastníkovi poměrně vysokou peněžní částku, přičemž skutečnost poskytnutí prostředků je prokazatelná tím, že tyto byly poskytnuty z jednoho bankovního účtu na jiný, ze strany zapůjčitele došlo k navození splatnosti pohledávky a teprve tím se dostal vydlužitel do prodlení. K uplatnění nároku před soudem došlo v přiměřené době od splatnosti pohledávky, nicméně přesto byla uznána námitka promlčení, vycházející z právní konstrukce možnosti výpovědi smlouvy o zápůjčce ihned po jejím poskytnutí. Stěžovatel namítá, že i když své právo uplatňoval přiměřeně situaci v rodině, byl postižen za to, že se řídil obhajitelným názorem, že podle platné právní úpravy počíná běžet promlčecí doba až poté, co se pohledávka stane splatnou, neboť jinak postrádá výpověď smlouvy o zápůjčce smysl. Stěžovatel dovozuje, že vydlužitel byl odměněn za to, že se zachoval neférově. 6. Podle stěžovatele právní názor zastávaný Nejvyšším soudem v rozhodnutí ze dne 28. 11. 2019 sp. zn. 33 Cdo 3037/2019 je odtržený od reality. Jak vyplývá i z rozhodnutí okresního soudu, obecným soudům je bližší výklad spojující počátek běhu promlčecí doby se splatností zápůjčky než s možností výpovědi smlouvy ihned po jejím poskytnutí. Výklad prezentovaný Nejvyšším soudem svědčí podvodníkům, pro které není problém dosáhnout promlčení např. tím, že jsou nedosažitelní a nelze jim doručit výpověď smlouvy a dosáhnout splatnosti. Podle stěžovatele tedy není obtížné dosáhnout ze strany nepoctivého dlužníka promlčení. Nebezpečnost výkladu Nejvyššího soudu spočívá i v tom, že může být inspirativní právě pro rodinné příslušníky, kterým byly poskytnuty půjčky, které nejsou řadu let spláceny s tím, že budou uhrazeny v budoucnu. Podle názoru stěžovatele při výraznější publikaci tohoto názoru by řada dlužníků z okruhu rodiny dala přednost finančnímu profitu na úkor těch, kdo v dobré víře a se vstřícným úmyslem půjčku poskytli. Ti dnes již v podstatě žádnou ochranu svého majetku nemají. Stěžovatel považuje z hlediska právní jistoty, srozumitelnosti pro účastníky právních vztahů a v souladu s ústavními právy a respektováním autonomie vůle účastníků smluvních vztahů za oprávněné vyslovení rozporu závěrů o počátku běhu promlčecí doby prezentovaným v uvedeném rozhodnutí Nejvyššího soudu s ústavně zaručenými právy. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručen