I.ÚS 3419/23 – Ústavní soud

I.ÚS 3419/23 ze dne 15. 5. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaj), soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti J. R., zastoupeného JUDr. Adamem Valíčkem, MBA, advokátem se sídlem náměstí Svobody 87/18, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2023 č. j. 3 Tdo 661/2023-243, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 1. 2023 č. j. 7 To 355/2022-210 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 26. 10. 2022 č. j. 88 T 78/2022-178, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Stěžovatel byl uznán vinným z přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku. Za to ho Městský soud v Brně odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, který podmíněně odložil s 24měsíční zkušební dobou. Stěžovatelovo odvolání pak zamítl Krajský soud v Brně. Stěžovatel neuspěl ani s dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu. Podanou ústavní stížností se domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu, usnesení krajského soudu a rozsudku městského soudu s tvrzením o zásahu do svých ústavně zaručených práv podle čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a 2 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Městský soud vycházel z odlišného popisu skutkového děje stěžovatelem a poškozenou. Stěžovatelovu výpověď odmítl jako účelovou, protože jeho popis skutku se průběžně měnil a protože žádná jeho verze není pravděpodobná. Opřel se proto o bezrozpornou výpověď poškozené, kterou podpořily další provedené důkazy, zejména znalecký posudek. Městský soud dospěl k tomuto skutkovému závěru ohledně zranění poškozené: stěžovatel po slovním konfliktu sebral mobilní telefon z rukou poškozené, která si jej chtěla vzít zpět, čemuž stěžovatel zabránil tím, že sevřel její prsty, zatáhl za ně a zkroutil je, čímž došlo k šikmé zlomenině záprstní kosti, zesílené držením mobilního telefonu. Tímto jednáním stěžovatel přinejmenším v nepřímém úmyslu ublížil poškozené na zdraví, čímž naplnil příslušnou skutkovou podstatu trestného činu. 3. Krajský soud se s rozsudkem městského soudu ztotožnil a neshledal, že by došlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces nebo k jiným namítaným vadám ohledně provedeného dokazování a hodnocení důkazů. Ani krajský soud neměl pochybnosti o skutkovém ději. Návrhy na doplnění dokazování v rámci odvolacího řízení krajský soud zamítl pro nadbytečnost, případně proto, že se s nimi již vypořádal městský soud. 4. Nejvyšší soud zdůraznil, že těžiště dokazování tkví v řízení před soudem prvního stupně, jehož závěry může korigovat soud druhého stupně. Rozsudek městského soudu ani usnesení krajského soudu netrpí žádnými vadami ve skutkových zjištěních nebo jejich rozporem s provedenými důkazy. Naopak oba soudy řádně zjistily skutkový stav v rozsahu potřebném pro rozhodnutí a provedené důkazy hodnotily v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Shodné námitky stěžovatel uplatnil již v odvolacím řízení, kde se s nimi podle Nejvyššího soudu krajský soud podrobně vypořádal. Sám Nejvyšší soud se vyjádřil k námitkám porušení principu presumpce neviny, neprovedení některých důkazů a chybějící subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu. Ani jednu neshledal důvodnou. 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí řadu důvodů, které mají svědčit o zásahu do jeho základních práv, které lze rozčlenit do několika okruhů. Zaprvé podle něj trestní soudy opomenuly některé důkazy, když odmítly provést vyšetřovací pokus, případně rekonstrukci skutku. Neprovedly ani žádné důkazy svědčící o věrohodnosti poškozené, o níž podle stěžovatele panovaly důvodné pochybnosti. Zadruhé důkazy, které provedly, hodnotily trestní soudy svévolně v neprospěch stěžovatele, jehož tvrzení i závěry znaleckého posudku vytrhávaly z kontextu. Zatřetí mu trestní soudy neprokázaly dostatečně vinu, o níž byly od počátku přesvědčeny. Konečně začtvrté stěžovatel trestním soudům vyčítá, že napadená rozhodnutí měla negativní dopad do opatrovnického řízení a vedla k tomu, že společný syn byl svěřen do výlučné péče poškozené namísto střídavé péče se stěžovatelem. 6. Ústavní soud považoval ústavní stížnost za včasnou, přípustnou, splňující veškeré požadované náležitosti a podanou oprávněným stěžovatelem, který je řádně zastoupen advokátem, po vyčerpání zákonných procesních prostředků ochrany práv, které měl stěžovatel k dispozici. 7. Ústavní stížnost je však zjevně neopodstatněná. 8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoli další instancí v systému všeobecného soudnictví. Jeho zásah připadá v úvahu pouze při zjištění nejzávažnějších pochybení, porušujících ústavně zaručená základní práva a svobody, zejména jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé nebo vykazují-li znaky libovůle. Takové vady napadená rozhodnutí v žádném případě nevykazují, protože jsou velmi pečlivá a poctivě zdůvodněná. 9. Před vlastním posouzením stížnostních námitek Ústavní soud poznamenává, že argumentace ústavní stížnosti nepřináší nic nového, co by ze strany obhajoby nezaznělo u soudu prvního a druhého stupně nebo v dovolání. Všechny soudy se příslušnými námitkami zodpovědně zabývaly, jak bude zřejmé i níže, a neshledaly je důvodnými. Ústavní soud přitom nespatřuje žádný rozumný důvod, pro který by měl jejich závěry jakkoliv revidovat. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí optikou porušení ústavně zaručených práv. I když se stěžovatel pokusil dát věci ústavněprávní rozměr označením takových práv, do kterých mělo být zasaženo, fakticky jen polemizuje se skutkovými závěry trestních soudů a s právním hodnocením na nich založeným. 10. První a druhý okruh námitek ohledně opomenutých důkazů a jejich svévolného hodnocení trestními soudy lze vypořádat prostým nahlédnutím do napadených rozhodnutí. 11. K zásadám spravedlivého procesu patří možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům a také navrhnout důkazy vlastní. Soud není povinen provést všechny navržené důkazy, ale musí o nich rozhodnout a vyložit z jakých důvodů je neprovedl a nevzal ani za základ svých skutkových zjištění (viz nálezy sp. zn. III. ÚS 61/94 nebo I. ÚS 413/02). Opomenutými důkazy tedy zůstávají takové návrhy, o kterých soud vůbec nerozhodl, nebo případně kterými se bez adekvátního zdůvodnění nezabýval a které jsou pro posouzení věci objektivně významné (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 1135/17 nebo II. ÚS 2736/19). 12. Ústavní soud dále připomíná, že jeho úkolem není přehodnocovat důkazy provedené trestními soudy, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti (viz nález sp. zn. III. ÚS 84/94). Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení byly porušeny ústavní procesní principy nebo pokud jsou skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03), kvůli čemuž se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. 13. Stěžovatel se domáhal posouzení věrohodnosti poškozené a v odvolacím řízení také provedení vyšetřovacího pokusu či rekonstrukce a bránil se proti hodnocení důkazů ve prospěch poškozené. Pokud jde o to, které výpovědi trestní soudy uvěřily, z napadených rozhodnutí plyne, že proti sobě stála jednotná výpověď poškozené a rozporná, respektive měnící se výpověď stěžovatele. Všechny jeho verze zahrnující pád poškozené nebo únavovou zlomeninu trestní soudy nepovažovaly za věrohodné v kontextu jiných důkazů. Ani verzi, že by si poškozená úraz přivodila až po jejich konfliktu, nepřisvědčily (viz bod 12 usnesení krajského soudu). Naopak verze popsaná poškozenou byla potvrzena znaleckým posudkem kvůli charakteru zranění. Znalkyně se přitom evidentně musela zabývat i verzí s pádem v průběhu konfliktu a vyjadřovala se i k charakteru úrazových zlomenin (viz bod 10 rozsudku městského soudu). Trestní soudy se také zabývaly tím, zda a jak držel stěžovatel v době konfliktu syna v náručí (viz bod 16 rozsudku městského soudu a bod 12 usnesení krajského soudu). 14. Ústavní soud tedy nesouhlasí se stěžovatelem, že by soudy nějak nadržovaly poškozené. Naopak své posouzení dostatečně zdůvodnily (viz jádro hodnocení v bodě 18 rozsudku městského soudu a bod 10 usnesení krajského soudu), včetně toho, proč nepovažovaly za podstatné doplňovat dokazování k věrohodnosti poškozené (viz bod 14 rozsudku městského soudu a bod 9 usnesení krajského soudu) nebo provádět vyšetřovací pokus či rekonstrukci (viz bod 14 usne