I.ÚS 3445/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3445/10 ze dne 24. 2. 2011   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelů a) Prague Investment Holdings (Cyprus) Limited, se sídlem 70 JF Kennedy Avenue, Nicosia, Cyprus, b) PRAGUE CAPITAL PARTNERS Limited, se sídlem 3rd floor, Omar Hodge Building, Wickhams Cay I, Road Town, Tortola, British Virgin Islands, obou zastoupených Mgr. Zbyškem Jarošem, advokátem se sídlem Zelený pruh 95/97, Praha 4, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 3. 2010, č. j. 30 Cm 64/2001-260, a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 10. 2010, č. j. 8 Cmo 125/2010-286, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Z obsahu soudního spisu Ústavní soud zjistil, že proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 7. 2008, č. j. 30 Cm 64/2001-203, podali (mj.) stěžovatelé odvolání a v reakci na výzvy k zaplacení soudního poplatku požádali o osvobození od soudního poplatku. O těchto žádostech rozhodl Krajský soud v Ostravě tak, že stěžovatelům požadované osvobození přiznal (usnesení ze dne 12. 11. 2008, č. j. 30 Cm 64/2001-244). Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 7. 1. 2010, č. j. 8 Cmo 44/2009-249, toto osvobození stěžovatelům odňal. Vrchní soud v uvedeném usnesení prohlásil, že stěžovatel a) neprokázal dostatečně své majetkové poměry, neboť neprokázal svá tvrzení o majetkových poměrech listinami, konkrétně účetními závěrkami, případně daňovými přiznáními, jež nevypracovával z důvodu liknavosti svých ředitelů. To, že se společnost neplní své povinnosti, nemůže být dle vrchního soudu důvodem vyhovění žádosti o osvobození od soudních poplatků. Dále vrchní soud poukázal na to, že vlastní-li stěžovatel a) žalovanou pohledávku v uvedené výši, jde o majetek (pohledávka je ve smyslu § 6 odst. 1 obchodního zákoníku obchodním majetkem společnosti), který má svou hodnotu. O tom, že majetkové poměry společnosti nejsou zlé, svědčí dle vrchního soudu i skutečnosti, že stěžovatel a) je zastoupen advokátem a z příslušné plné moci založené ve spise nevyplývá, že by advokát poskytoval své právní služby této společnosti zdarma. Pokud jde o stěžovatele b), ten dle vrchního soudu své majetkové poměry věrohodně nedoložil, neboť podle čestného prohlášení nemá vůbec žádný majetek, má jen pohledávky, o nichž se vede tento spor; stěžovatel b) je však přitom zastoupen advokátem a z příslušné plné moci založené ve spisu nevyplývá, že by advokát poskytoval své právní služby této společnosti zdarma. Dle vrchního soudu je tak zřejmé, že stěžovatel b) nějaký majetek musí mít minimálně k úhradě nákladů právního zastoupení. Z tohoto důvodu vrchní soud považuje čestné prohlášení stěžovatele b) o jeho majetkových poměrech za nevěrohodné. Dále vrchní soud poukázal na to, že stěžovatel b) se nedomáhá žalobou uplatněného nároku jako jemu vzniklého práva, nýbrž pohledávku v průběhu tohoto řízení koupil, dle ve spisu založené smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 17. 6. 2005. Vrchní soud považuje za nepřijatelné, aby se obchodník s pohledávkami tímto způsobem vyhýbal plnění poplatkové povinnosti. Při nabývání žalované pohledávky si (dle vrchního soudu) musel být stěžovatel b) vědom toho, že se o tuto pohledávku vede spor (jak rovněž vyplývá z textu smlouvy o postoupení pohledávek) a že tedy bude muset mít přinejmenším tolik finančních prostředků, aby mu zajistily možnost pokračovat v tomto řízení. Tímto způsobem nelze přenášet podnikatelské riziko na stát. Usneseními ze dne 8. 1. 2010 č. j. Cmo 44/2009-251, 252 vyzval Vrchní soud v Olomouci stěžovatele a) k zaplacení soudního poplatku z odvolání ve výši 191.710,- Kč a stěžovatele b) k zaplacení soudního poplatku z odvolání ve výši 210.550,- Kč. Stěžovatelé však soudní poplatek nezaplatili. Napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě bylo proto řízení o odvolání stěžovatelů zastaveno (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud zastavil odvolací řízení proto, že stěžovatelé nezaplatili poplatek z odvolání. Napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci bylo napadené usnesení krajského soudu potvrzeno ve výroku I. a II. ohledně nákladů odvolacího řízení mezi stěžovateli a společností PROSPER TRADING, a. s. Ve zbývající části výroku II. - tj. ohledně nákladů odvolacího řízení mezi stěžovateli a společností OKD, a. s. - bylo usnesení krajského soudu změněno tak, že na náhradě nákladů odvolacího řízení je stěžovatel a) povinen zaplatit společnosti OKD, a. s., částku 5.833,60,- Kč a stěžovatel b) je povinen zaplatit společnosti OKD, a. s., částku 6.406,40,- Kč. Ve III. výroku napadeného usnesení vrchního soudu bylo rozhodnuto, že stěžovatelé a ostatní účastníci navzájem nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení před vrchním soudem. Vrchní soud napadené usnesení odůvodnil tak, že jelikož nebyl soudní poplatek zaplacen ani v dodatečně stanovené lhůtě, byly naplněny podmínky aplikace § 9 odst. 2 zákona o soudních poplatcích k zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku. K tomu vrchní soud dodal, že to, zda mají dostatek prostředků k úhradě soudních poplatků, si měli stěžovatelé zvážit - stěžovatel a) v době, kdy předmětné akcie prodal a rozhodl se soudit o náhradu tvrzené škody, tedy v době, kdy nabyl značné finanční prostředky (z těchto peněz pak měl vyčlenit část na případnou úhradu soudních poplatků, hodlal-li vést soudní řízení) a stěžovatel b) v době, kdy uzavíral smlouvu o postoupení pohledávky, jejíž úhrada je předmětem řízení, o čemž je v příslušné smlouvě zmínka (tedy věděl, když tuto pohledávku nabýval, že je předmětem soudného řízení). Ústavní stížností stěžovatelé brojí proti v záhlaví označenému rozhodnutí obecného soudu s tvrzením, že došlo k porušení jejich ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, přičemž se domáhají jeho zrušení. Konkrétní námitky jsou reprodukovány v textu níže tohoto usnesení Ústavního soudu. II. Podstatou ústavní stížnosti je věcný nesouhlas stěžovatelů, neboť tvrdí, že měli být od zaplacení soudních poplatků osvobozeni. Dále vyslovují procesní námitku v tom smyslu, že jestliže Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 7. 1. 2010, č. j. 8 Cmo 44/2009-249, stěžovatelům osvobození odňal, měl jim předtím dát možnost se vyjádřit k rozhodným skutečnostem, které hodlal hodnotit odlišně a případně umožnit jim navrhnout doplnění dokazování. Z toho plyne, že stěžovatelé ústavní stížností ve své podstatě brojí proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 1. 2010, č. j. 8 Cmo 44/2009-249, kterým bylo osvobození stěžovatelům odňato. Toto usnesení vrchního soudu však stěžovatelé v ústavní stížnosti nenapadli. Návrhové žádání, tj. petit, vytyčuje rámec řízení před Ústavním soudem (čeho se navrhovatel dovolává), tj. vymezuje práva a jim odpovídající povinnosti, o nichž má být rozhodnuto a současně též podmiňuje i způsob, jak o nich má být rozhodnuto; takto vymezeným žádáním je Ústavní soud vázán. Jsa vázán petitem ústavní stížnosti, jímž stěžovatelé vymezili okruh rozhodnutí, u nichž se přezkumu z pohledu kritéria ústavnosti domáhá (iudex ne eat ultra petitum), je tedy Ústavní soud oprávněn posuzovat pouze námitky stěžovatelů uvedené v návrhu, které mají vztah k navrhovanému petitu (srov. obdobně I. ÚS 206/05, I. ÚS 256/05, I. 258/05, I. ÚS 516/05, II. ÚS 305/06, I. ÚS 330/06, II. ÚS 374/06, II. ÚS 753/06, I. ÚS 494/05, I. ÚS 62/06 a další). Proto se Ústavní soud usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 1. 2010, č. j. 8 Cmo 44/2009-249, nemohl - právně relevantně - věcně zabývat (srov. obdobně např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1672/07 nebo I. ÚS 1740/07). Ústavní soud k tomu dodává, že i kdyby byl dospěl k závěru, že stěžovatelé napadli ústavní stížností (též) usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 1. 2010, č. j. 8 Cmo 44/2009-249, taková ústavní stížnost by byla zjevně podaná po lhůtě a musela by být rovněž bez věcného posouzení odmítnuta. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 1. 2010, č. j. 8 Cmo 44/2009-249, bylo totiž stěžovatelům (jejich právnímu zástupci) doručeno dne 15. 1. 2010 a ústavní stížnost byla podána až 6. 12. 2010. III. Ústavní soud - ve vztahu k napadeným rozhodnutím - žádné pochybení protiústavního charakteru neshledal. Dle § 9 odst. 1 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, platí, že nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí; po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. V dané věci přitom podmínky hypotézy zakotvené v citovaném ustanovení byly splněny, neboť stěžovatelé byli vyzváni soudem k zaplacení soudního poplatku a byla jim k tomu stanovena příslušná lhůta. Pokud stěžovatelé ve stanovené lhůtě soudní poplatek nezaplatili, nelze soudům - z pohle