I.ÚS 3568/15

Výše označené stěžovatelky podaly v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdily, že bylo zasaženo jejich základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Navrhovaly, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil jak usnesení Nejvyššího soudu, tak i oba předcházející rozsudky.

Žalobkyně rovněž (zde "stěžovatelky") se žalobou domáhaly vydání rozsudku, kterým by prvnímu žalovanému bylo uloženo, aby zaslal každé žalobkyni písemnou omluvu za to, že ve věci vedené u Policie ČR, Okresního ředitelství Svitavy, Služby kriminální policie a vyšetřování, podal znalecký posudek, jímž došlo k neoprávněnému zásahu do jejich osobnostních práv, aby tuto omluvu uveřejnil v denících Právo, Lidové noviny a Mladá fronta Dnes, a aby každé žalobkyni zaplatil na náhradu nemajetkové újmy v penězích částku 5 mil. Kč, a dále, aby druhý žalovaný zaslal každé žalobkyni písemnou omluvu za to, že ve věci vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. Nt 752/2008 podal znalecký posudek, jímž došlo k neoprávněnému zásahu do jejich osobnostních práv, aby tuto omluvu uveřejnil v denících Právo, Lidové noviny a Mladá fronta Dnes a aby každé žalobkyni zaplatil na náhradu nemajetkové újmy v penězích částku 5 mil. Kč.

Krajský soud v Praze žalobu zamítl. Při rozhodování podle § 11 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, platného do 31. prosince 2013, dospěl k závěru, že žádný z výroků obsažených ve sporných znaleckých posudcích není pro žalobkyně urážlivý, že znalecký posudek je odborným vyjádřením svobodné vůle omezené pouze logikou a metodologickou procedurou daného oboru, že činnost znalce je právem (zákonem) dovolená a že důvodem zásahu soudu by nemohl být ani případ, kdyby se názor znalce nakonec ukázal být nesprávným, protože i znalec má právo na omyl.

K odvolání žalobkyň Vrchní soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníku nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Poukázal zejména na to, že výkon znalecké povinnosti je okolnost zásadně vylučující neoprávněnost zásahu do osobnostních práv a že žalovaní v dané věci při podání znaleckých posudků excesivně nevybočili z plnění svých povinností. Dále pak zdůraznil, že v občanskoprávním řízení o ochranu osobnosti není oprávněn přezkoumávat správnost žalovanými podaných znaleckých posudků.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné.

V ústavní stížnosti stěžovatelky namítají, že soudy posoudily obsah žaloby formalisticky, nedostatečně posoudily povinnosti znalců a neprovedly všechny navrhované důkazy.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku s obecnými (civilními, trestními, správními) soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci ani v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor.

Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí, které bylo učiněno v oblasti občanskoprávního řízení a jehož předmětem byla omluva a poskytnutí náhrady za nemajetkovou újmu, jež měla údajně vzniknout stěžovatelkám vypracováním znaleckých posudků. Námitky stěžovatelek směřují značnou měrou proti procesu dokazování, proti hodnocení důkazů a jednotlivých tvrzení účastníků řízení před obecnými soudy. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout svou ustálenou judikaturu, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Pokud obecný soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit hodnocení důkazů" provedené obecným soudem. V nyní posuzované věci pak podle názoru Ústavního soudu napadená rozhodnutí obecných soudů obsahují dostatečná, konkrétní a logická odůvodnění, která přesvědčivě reagují na všechny námitky a tvrzení stěžovatelek.

Posuzovaná ústavní stížnost je tak pouze pokračováním polemiky stěžovatelek se závěry obecných soudů a opakováním jejich námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatelky nesprávně předpokládají, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu.

Z těchto důvodů Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.