I.ÚS 3709/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3709/16 ze dne 20. 6. 2017 N 106/85 SbNU 739 Ke zvýšení důkazní síly rekognice   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkov a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a Tomáše Lichovníka - ze dne 20. června 2017 sp. zn. I. ÚS 3709/16 ve věci ústavní stížnosti Adama Tichého (jedná se o pseudonym), zastoupeného JUDr. Vítězslavem Květenským, advokátem, se sídlem Křižíkova 16, Praha 8, proti rozsudku Městského soudu v Praze, soudu pro mládež, sp. zn. 67 Tmo 3/2016 ze dne 23. února 2016, kterým bylo stěžovateli uloženo souhrnné trestní opatření odnětí svobody v trvání čtyř let, a proti usnesení Nejvyššího soudu, soudu pro mládež, č. j. 8 Tdo 830/2016-54 ze dne 27. července 2016, kterým bylo odmítnuto pro neopodstatněnost stěžovatelovo dovolání. Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, která vydaly jako soudy pro mládež, jimiž podle něj bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a porušen princip presumpce neviny, který vyplývá z čl. 40 odst. 2 Listiny. 2. Z obsahu spisového materiálu Obvodního soudu pro Prahu 4, soudu pro mládež, který Ústavní soud k projednání ústavní stížnosti vyžádal, vyplývá následující. 3. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4, soudu pro mládež, ze dne 14. 10. 2015 sp. zn. 3 Tm 5/2015 byli stěžovatel a další dva spoluobvinění uznáni vinnými, že všichni společně dne 12. 10. 2013 kolem 01:00 hodin na specifikovaném prostranství veřejnosti přístupném v Praze v blízkosti stanice metra s dalšími dosud neztotožněnými spolupachateli úmyslně fyzicky napadli poškozeného údery a kopy, kdy nejprve obviněný D. H. napadl poškozeného kopy směřujícími na oblast hlavy, čemuž se poškozený ubránil, povalil obviněného na zem a v důsledku toho byl ze strany obviněného mladistvého Pavla Nováka (jedná se o pseudonym) a obviněného mladistvého stěžovatele a dalších dosud neztotožněných spolupachatelů fyzicky napaden tak, že tyto osoby se na poškozeného vrhly a pěstmi a kopy jej mlátily především do oblasti obličeje, kdy po jednom z mnoha úderů nebo kopů se poškozený svalil na zem, a v důsledku tohoto napadení utrpěl poškozený tříštivou zlomeninu horní čelisti, zlomeninu křídlového výběžku kosti klínové vpravo, zlomeninu v oblasti čelně nosního švu s porušením stěny čelní dutiny, zlomeninu nosní přepážky, prolomení dna očnic, rozvolnění švů mezi lícní (jařmovou) a čelní kostí a horní čelistí, rozsáhlý podkožní emfyzém (rozedma) v oblasti pravé tváře, v jámě podspánkové vpravo, pod čelistí vpravo, masivní otok a krevní výron v pravé očnici a krvácení do přední oční komory, které si vyžádalo odborný lékařský zákrok v nemocnici na klinice ústní, čelistní a obličejové chirurgie, kde byl poškozený hospitalizován od 12. 10. 2013 do 16. 10. 2013. Z hlediska soudnělékařského lze toto poranění považovat za těžké ublížení na zdraví a dále ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vyplývá, že v důsledku napadení poškozený utrpěl a do současné doby trpí posttraumatickou stresovou poruchou hodnocenou z hlediska soudnělékařského jako těžká újma na zdraví. 4. Takto popsané jednání obviněných soud prvního stupně právně kvalifikoval u obviněného D. H. jako zločin a u stěžovatele a druhého mladistvého obviněného jako provinění těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku a jako přečin, resp. provinění, výtržnictví, podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, to vše spáchané ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za to stěžovateli a druhému mladistvému obviněnému uložil podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 31 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 218/2003 Sb.") a § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnné trestní opatření odnětí svobody každému v trvání dvou let a šesti měsíců, pro jehož výkon každého z nich zařadil do věznice s dozorem. Zároveň zrušil výrok o trestu uložený stěžovateli rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 9. 2014 sp. zn. 3 Tm 11/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Soud dále rozhodl o náhradě škody. 5. Proti tomuto rozsudku podali všichni obvinění odvolání. V jejich neprospěch (ovšem pouze do výroku o trestu) tak učinil i státní zástupce. Městský soud v Praze, soud pro mládež, z podnětu všech těchto podání rozsudkem ze dne 23. 2. 2016 sp. zn. 67 Tmo 3/2016 napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o uloženém trestu a trestních opatřeních a způsobu jejich výkonu u všech obviněných a ve výroku o náhradě škody. Sám nově rozhodl při nezměněném výroku o vině tak, že stěžovateli uložil za tato provinění a sbíhající se provinění krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s proviněním neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 9. 2014 sp. zn. 3 Tm 11/2014, podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 31 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. a § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnné trestní opatření odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon jej podle § 31 odst. 5 zákona č. 218/2003 Sb. zařadil do věznice pro ostatní odsouzené, konkrétně do věznice s dozorem. Současně zrušil podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 9. 2014 sp. zn. 3 Tm 11/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Soud dále rozhodl o trestním opatření a trestu pro další dva spoluobviněné a o náhradě škody. 6. Stěžovatel (a jeden ze spoluobviněných) podal dovolání. Nejvyšší soud, soud pro mládež, jej usnesením ze dne 27. 7. 2016 č. j. 8 Tdo 830/2016-54 odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. 7. V ústavní stížnosti stěžovatel hodnotí zjištěný skutkový stav. V části týkající se vzniku a následků zranění poškozeného proti zjištěním obecných soudů nemá námitek. Zásadní rozpor shledává v otázce totožnosti pachatelů stíhaného protiprávního jednání. Stěžovatel i další dva spoluobvinění zcela popírají, že by se jej dopustili. Jediný, kdo je usvědčuje, je poškozený. 8. Stěžovatel zmiňuje, že své výpovědi v průběhu času poškozený rozšiřoval a konkretizoval. Identikit jednoho z pachatelů byl schopen sestavit až po půl roce. Poškozený vystudoval scenáristiku a realizuje se ve filmové branži. Ve výpovědi uvedl, že jeden z útočníků mu připomínal mladší verzi seriálového herce Davida Anderse. Stěžovatel vyslovuje domněnku, zda za těchto okolností poškozený skutečně zpracoval identikit spoluobviněného, nebo zda se jednalo spíše o identikit uvedeného herce. U dalších spoluobviněných totiž poškozený nebyl schopen identikit sestavit. 9. Z vyjádření poškozeného stěžovatel cituje, že jej jedna z fotek "přitáhla a poskočilo mu srdce", což pro něj byl ukazatel. Z toho stěžovatel usuzuje, že poškozený je člověk náchylný k ovlivnění vlastním podvědomím, a nikoli faktickými pocity. Stěžovatel připomíná, že výpověď poškozeného se neshoduje v otázce, který z pachatelů měl v inkriminovanou chvíli obuty světlé boty, i v množství vypitého alkoholu. 10. Stěžovatel z toho dovozuje, že vzhledem k uvedeným skutečnostem měl soud věrohodnost poškozeného prověřit zpracováním posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, a že měla být provedena i rekognice in natura. 11. V závěru stěžovatel uvedl, že podle rozhodnutí soudů se trestné činnosti dopustil ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku s dalšími spoluobviněnými. Uvedl, že v takovém případě je třeba odpovědnost k okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby nebo k okolnostem přitěžujícím posoudit u každého ze spolupachatelů samostatně a individuálně v závislosti na jeho zavinění. Je-li tedy při úmyslném útoku na zdraví provedeném ve spolupachatelství způsobena těžká újma na zdraví nebo smrt, musí být zavinění tohoto těžšího následku zkoumáno u každého pachatele samostatně (poukázal tu na rozsudek bývalého Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 23. 12. 1969 sp. zn. 5 Tz 90/69, publikovaný pod č. 20/1970 Sb. rozh. tr.). 12. Stěžovatel namítá, že ani jeden z obecných soudů nespecifikoval, kdo a jakým způsobem se konkrétně podílel na následku posuzovaného trestného činu, přičemž ani s