I.ÚS 3783/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3783/18 ze dne 26. 3. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Zdravotnické záchranné služby Jihomoravského kraje, příspěvkové organizace, se sídlem v Brně-Bohunicích, Kamenice 798/1d, zastoupené JUDr. Janem Machem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 33, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2016 č. j. 24 C 3/2011-572, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 1. 2017 č. j. 1 Co 39/2016-661 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018 č. j. 30 Cdo 4630/2017-690, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I Stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích práv ve smyslu čl. 31 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy. II Ze spisového materiálu vyplývá, že žalobce a) nezletilý T. K. a žalobkyně b) V. K. (matka nezletilého) se proti stěžovatelce domáhali omluvy a finanční satisfakce s odůvodněním, že lékař přivolaný po domácím porodu žalobkyně přikázal bez souhlasu rodičů okamžitý převoz zdravého novorozence do nemocnice a tento převoz se uskutečnil za asistence Policie ČR. V dané věci se jednalo o situaci, kdy žalobkyně b) dne 28. 2. 2010 zhruba v 1.45 hodin ráno po překotném a rychlém porodu porodila doma žalobce a). Porod proběhl bez komplikací, novorozenec byl v pořádku. Rodiče přesto chtěli svěřit odborníkovi přestřižení a ošetření pupeční šňůry, a proto zavolali zdravotnickou záchrannou službu. Přivolaný lékař od počátku projevoval rozhořčení nad tím, že žalobkyně neodjela včas do porodnice. Ošetřil pupeční šnůru a novorozence jen zběžně prohlédl. Jeho zdravotní stav shledal naprosto v pořádku, což dokládá i zjištěný nejvyšší tzv. Apgar skóre 10. Poté ovšem přikázal okamžitý převoz do porodnice, což rodiče zaskočilo, neboť byla pozdní noční hodina, dítě bylo zdravé a porodnice je od jejich bytu velmi blízko (cca 150 m). Snažili se tedy o domluvu a žádali, aby jim bylo umožněno dostavit se do porodnice sami, nejprve ráno a poté do jedné hodiny. Lékař však tvrdil, že dítě musí vidět pediatr a zavolal policii. Přivolaní příslušníci Policie ČR požadovali, aby se rodiče podřídili příkazu lékaře k převozu. Žalobkyně tedy odjela i s novorozencem do porodnice Fakultní nemocnice Brno. Dětská lékařka při příjmu konstatovala, že dítě je silně podchlazené a musí do inkubátoru. Matka pak s dítětem setrvala v porodnici do 3. 3. 2010, kdy byla propuštěna. Žalobci v následné žalobě dovozovali, že v jejich případě nebyly naplněny podmínky pro zákonné omezení rodičovských práv ve smyslu § 23 odst. 3 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu (dále jen "zákon o péči o zdraví lidu") a požadovali morální a finanční satisfakci. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 19. 8. 2011 č. j. 24 C 3/2011-82 bylo žalobě vyhověno co do morální satisfakce v podobě omluvného dopisu pro žalobkyni a co do finančního uspokojení v částce 50 000 Kč pro každého ze žalobců. Ve zbývajících částkách 50 000 Kč pro každého ze žalobců byla žaloba zamítnuta a současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. O odvolání stěžovatelky rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 31. 1. 2012 č. j. 1 Co 311/2011-163 tak, že rozsudek soudu prvního stupně byl v napadené části (tj. v části rozsudku, která nebyla soudem prvního stupně zamítnuta) zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2012 č. j. 24 C 3/2011-347 bylo žalobě vyhověno. K odvolání stěžovatelky rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 27. 6. 2013 č. j. 1 Co 44/2013-437 tak, že rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok I.) Odvolací soud současně nařídil, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný samosoudce (výrok II.). Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2014 č. j. 30 Cdo 292/2014-493 bylo dovolání žalobců odmítnuto. Proti tomuto usnesení Nejvyššího soudu a proti výroku II. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 6. 2013 č. j. 1 Co 44/2013-437 podali žalobci ústavní stížnost s tvrzením o porušení základního práva na zákonného soudce (k němuž mělo dojít výrokem II. Vrchního soudu) a práva na spravedlivý proces v důsledku údajně přepjatě formalistického postupu Nejvyššího soudu. Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti nálezem sp. zn. II. ÚS 2766/14 tak, že výrok II usnesení Vrchního soudu v Olomouci a usnesení Nejvyššího soudu zrušil (výrok I. a II.). Ve zbytku ústavní stížnost odmítl (výrok III.). III Nyní posuzovanou ústavní stížností napadeným rozsudkem (v pořadí již třetím) soud uložil stěžovatelce povinnost zaslat žalobkyni b) omluvný dopis ve znění uvedeném v rozsudku a dále povinnost zaplatit nezletilému žalobci a) částku 50 000 Kč a žalobkyni b) rovněž částku 50 000 Kč. Soud prvního stupně mj. zdůraznil, že přiznávání morálních ani finančních satisfakcí nespadá do příslušnosti správního soudnictví, neboť daná kompetence nevyplývá z žádného ustanovení zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního. Přiznávání náhrad za zásah do osobnostních práv je jednoznačně svěřeno soudům v občanském soudním řízení, a to obecně v řízeních ve věcech ochrany osobnosti, tj. v době podání žaloby v prvním stupni před krajským soudem. K námitce stěžovatelky, zda lékař dovozující svůj postup z § 23 odst. 3 zákona o péči o zdraví lidu, je správním orgánem, za nějž odpovídá obecně stát v režimu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), krajský soud uvedl, že takovou interpretaci považuje za zcela absurdní a v rozporu s ústavně konformní intepretací i Úmluvou o lidských právech a biomedicíně (publikovanou pod č. 96/2001 Sb. m. s.), která směřuje k odklonu od vrchnostenského postavení lékaře a chápání jeho pojetí jako "rozhodovací instituce". Krajský soud odkázal též na závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 639/2000 a též na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 9. 2007 č. j. 4 Ads 81/2005-125, podle kterého výklad, v němž by soud nadal služby zdravotně preventivní péče vrchnostenským charakterem, by zcela popřel jejich smysl a účel. Soud také poukázal na komentářovou literaturu k soudnímu řádu správnímu a na odbornou literaturu týkající se zdravotnického práva. Konstatoval, že podle teorie zdravotnického práva zákrok provedený bez informovaného souhlasu nebo bez jakéhokoli jiného právního důvodu je protiprávní a pacient, do jehož osobnosti bylo takto zasaženo, se může domáhat nároků z titulu ochrany osobnosti (Šustek, P., Holčapek, T.: Informovaný souhlas, Praha: ASPI, 2007, s. 181-184). Podle krajského soudu spočíval protiprávní zásah do osobnostních práv žalobců zejména v tom, že k jejich převozu nebyl dán zákonný důvod, neboť bylo prokázáno, že dítě nebylo ohroženo na životě či zdraví. Novorozenec byl navíc při převozu nedostatečně zabalen a došlo k jeho podchlazení. Došlo tak k neoprávněnému zásahu do práva na ochranu soukromí a rodinného života, včetně práva matky pečovat o dítě a rozhodovat o péči o jeho zdraví a tomu odpovídajícího práva dítěte na rodičovskou péči; v případě nezletilého žalobce též i neoprávněnému zásahu do práva na zdraví, když stěžovatelka je odpovědná za jeho podchlazení, pro které musel být po příjezdu do porodnice separován od matky a umístěn do inkubátoru. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V tomto již v pořadí třetím rozhodnutí ve věci se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. V odůvodnění uvedl, že soud při výkladu § 23 odst. 3 zákona o péči o zdraví lidu správně vycházel z judikatury Ústavního soudu, resp. z nálezu sp. zn. I. ÚS 1565/14 a rozsudku Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve věci Hanzelkovi proti České republice. Dále konstatoval, že provedeným dokazováním nebyly zjištěny naléhavé důvody, pro které by mělo být novorozené dítě ihned po narození odňato matce proti její vůli, zejména nebylo-li shledáno bezprostřední ohrožení. Naopak v době příchodu lékaře bylo dítě zcela v pořádku, včetně tělesné teploty. Postup lékaře, který trval na tom, aby dítě bylo ihned převezeno do nemocnice, a to i bez matky, když matka s tímto nesouhlasila, nebyl správný. Na tom nic nemění skutečnost, že jeho postup byl veden strachem a obavou o osud dítěte v důsledku jeho nedostatečných osobních zkušeností. I když jeho postup byl lege artis, nadměrná, zbytečná péče, která z logiky věci nemůže být non lege artis, může na druhé straně představovat neoprávněný zásah do osobnostních práv dotčených osob, konkrétně do jejich soukromí. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl, neboť dospěl k závěru, že otázky, které stěžovatelka formulovala, nemohou založi