I.ÚS 3965/14

Stěžovatel se ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 12. 2014 domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Praze, kterým bylo rozhodnuto, že stížnost obviněného se podle § 148 odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") zamítá. Zamítnutá stížnost směřovala proti usnesení Okresního soudu v Nymburce, kterým bylo rozhodnuto, že se podle § 88 odst. 1 trestního zákoníku žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody zamítá.

Krajský soud v Praze odůvodnil své rozhodnutí tím, že stěžovatel byl poučen, že stížnost proti napadenému usnesení je možné podat do tří dnů ode dne oznámení předmětného usnesení. K oznámení usnesení došlo jeho vyhlášením při veřejném zasedání v přítomnosti odsouzeného a jeho obhájce dne 13. 10. 2014. Odsouzený po vyhlášení usnesení prohlásil, že si ponechává lhůtu k podání opravného prostředku. Poslední den lhůty k podání stížnosti tak připadl na den 16. 10. 2014. Pokud byla stížnost podána až dne 24. 10. 2014, byla podána opožděně a z tohoto důvodu ji krajský soud zamítl.

Stěžovatel s napadeným usnesením Krajského soudu v Praze nesouhlasí. Je přesvědčen, že zasahuje do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Uvádí, že se při podání stížnosti řídil zákonnou třídenní lhůtou počítanou od doručení opisu usnesení a podal ji tudíž včas. V této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2310/09 ze dne 18. 10. 2012.

Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.

Ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.

Ve vztahu ke konkrétnímu projednávanému případu je dle názoru Ústavního soudu zapotřebí uvést, že dle ustanovení § 143 odst. 1 trestního řádu se stížnost podává u orgánu, proti jehož usnesení směřuje, a to do tří dnů od oznámení usnesení. Podle ustanovení § 137 trestního řádu se oznámení děje buď vyhlášením usnesení v přítomnosti toho, jemuž je třeba usnesení oznámit, anebo doručením opisu usnesení. Z ustanovení § 137 odst. 4 trestního řádu pak vyplývá, že usnesení, jímž bylo rozhodnuto o opravném prostředku, se vždy v opise doručí státnímu zástupci, osobě, které se rozhodnutí přímo dotýká a osobě, která svým návrhem dala k usnesení podnět.

Vzhledem k tomu, že usnesením Okresního soudu v Nymburce bylo rozhodnuto, že se žádost stěžovatel o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody zamítá, ustanovení § 137 odst. 4 trestního řádu na případ stěžovatele nedopadá. U veřejného zasedání, kde bylo usnesení o zamítnutí žádosti vyhlášeno, byli dne 13. 10. 2014 osobně přítomni stěžovatel i jeho obhájce. K oznámení usnesení stěžovateli a jeho obhájci tak došlo jeho vyhlášením dne 13. 10. 2014 a od tohoto okamžiku běžela zákonem stanovená třídenní lhůta pro podání stížnosti. Právě osobní přítomnost stěžovatele a jeho obhájce při vyhlášení usnesení s náležitým poučením o opravných prostředcích založila právní účinky oznámení předmětného usnesení jeho vyhlášením ve veřejném zasedání a nikoliv až doručení jeho písemného vyhotovení. Ke stejnému závěru dospěl Ústavní soud i v případě obdobných ústavních stížností (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1420/09 ze dne 16. 6. 2009, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1623/10 ze dne 30. 6. 2010 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 3442/10 ze dne 27. 1. 2011, všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud se zabýval také argumentací stěžovatele uvedenou v nálezu sp. zn. III. ÚS 2310/09 ze dne 18. 10. 2012. Zde však musí Ústavní soud uvést, že tento nález na případ stěžovatele nedopadá, neboť se vztahoval právě k situaci, kdy soud prvého stupně ve veřejném zasedání zamítl návrh na povolení obnovy řízení. Jednalo se tedy o rozhodnutí o opravném prostředku, na nějž se vztahuje ustanovení § 137 odst. 4 trestního řádu.

Z uvedeného vyplývá, že stěžovatel měl stížnost podat (a to třeba i blanketně) ve lhůtě tří dnů od konání veřejného zasedání, kde bylo rozhodnutí vyhlášeno a bylo tedy stěžovateli a jeho obhájci i oznámeno, a následně, po doručení písemného opisu usnesení s odůvodněním, tuto svou stížnost blíže odůvodnit. Ústavní soud uzavírá, že Krajský soud v Praze dodržel zákonný postup rozhodování a při výkladu zmíněných ustanovení se nedopustil svévole. V předmětné věci nebylo shledáno, že by v řízení či v napadeném rozhodnutí došlo k porušení práv stěžovatele způsobem, který v ústavní stížnosti namítal.

Ústavní soud na základě uvedené argumentace ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.