Ústavní soud I.ÚS 402/26 – Přečin zpronevěry

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv chráněných čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 29. 11. 2024 č. j. 7 T 88/2016-974, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") ze dne 10. 6. 2025 č. j. 55 To 125/2025-1053 uznán vinným přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku. Za tento přečin spáchaný v souběhu s dalšími přečiny byl dle § 206 odst. 3 trestního zákoníku za užití § 43 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let a 9 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2025 č. j. 6 Tdo 844/2025-1112 bylo odmítnuto dovolání stěžovatele.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, byl v rámci trestního řízení zadržen v Panamě a z této byl vydán se svým souhlasem, avšak pro výkon jiného rozsudku Okresního soudu v Liberci, než toho, který je nyní napaden. Jeho souhlas byl tedy vydán pouze na jedno řízení, nevzdal se zásady speciality, trval na ní. Při vydávání z Panamy zůstal po mezipřistání v Amsterdamu, avšak ze strany Nizozemska došlo chybně k vydávacímu řízení. Jedná se stále o vydání z Panamy, nikoli vydání z Nizozemska, a toto je třeba posuzovat v mezích zásady speciality.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Podaná ústavní stížnost je opakováním námitek uplatněných již v předchozích fázích trestního řízení, které byly řádně vypořádány a odůvodněny obecnými soudy. Již Nejvyšší soud stěžovatele v napadeném usnesení upozornil, že jeho námitkou týkající se nerespektování zásady speciality se dostatečným způsobem zabýval krajský soud. Ústavní soud konstatuje totéž. Jak Nejvyšší soud, tak krajský soud v napadených rozhodnutích stěžovateli vysvětlily, z jakého důvodu jsou jeho odkazy na zásadu speciality irelevantní a že byl justičním orgánům České republiky předán justičními orgány Nizozemska, které při konkurenci několika vydaných Evropských zatýkacích rozkazů na osobu stěžovatele udělily souhlas, aby byl stěžovatel do České republiky předán i k trestnímu stíhání ve věci, které se týkají nyní napadená rozhodnutí. Na území Panamy stěžovateli nebyl umožněn vstup, z této země byl stěžovatel v souvislosti s jeho zařazením mezi osoby hledané Interpolem vyhoštěn.

Ústavní soud tedy konstatuje, že námitky uplatněné stěžovatelem obecné soudy již vypořádaly v rámci trestního řízení. Odůvodnění napadených rozhodnutí je přitom logické a nevykazuje znaky svévole.

Vzhledem k uvedenému neshledal Ústavní soud, že by obecné soudy svým postupem jakkoli zasáhly do základních práv stěžovatele a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.