I.ÚS 4087/18

Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ve věci rodičovské péče o nezletilého syna narozeného dne 28. 3. 2019. Rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem měla být porušena její ústavně zaručená práva, a to právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 38 odst. 2 Listiny a právo na rodinný život a právo na péči o děti podle čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny, jakož i základní práva dítěte promítnutá do povinnosti členského státu poskytnout mu přiměřenou ochranu podle čl. 24 odst. 1 a 2 Listiny základních práv Evropské unie.

Stěžovatelka je matkou dítěte. Okresní soud v Litoměřicích uložil stěžovatelce předběžným opatřením č. j. P 207/2014-238 ze dne 24. 9. 2018, aby ve dnech 29. 9. 2018 a 30. 9. 2018 předala otci nezletilého syna s tím, že otec dítě uvedené dny v 17 hodin předá matce zpět. Dne 12. 10. 2018 Okresní soud v Litoměřicích rovněž rodičům předběžným opatřením uložil, aby si ve dnech 20. 10. 2018, 21. 10. 2018, 27. 10. 2018 a 8. 10. 2018 totožného času nezletilého předali. Podle stěžovatelky jsou mezi rodiči komunikační neshody a pro dítě je styk s otcem stresující a v dané úpravě okresním soudem nevyhovující.

Stěžovatelka má za to, že Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") stěžovatelce a jejím ústavně zaručeným právům neposkytl ochranu, když nevyhověl jejímu odvolání a obě předběžná opatření Okresního soudu v Litoměřicích potvrdil. Krajský soud vyšel ze zprávy opatrovníka ze dne 10. 5. 2018, podle níž jsou mezi rodiči výrazné komunikační problémy, avšak nezletilý dle svého vyjádření nemá problém v komunikaci s otcem a pobytem u něj, přičemž se cítí lépe, pokud u otce pobývá se svými bratry.

Obecný soud podle stěžovatelky zcela opomenul, že opatrovník uvedl obecnému soudu ve své pozdější zprávě ev. č. MULO 39183/2018 ze dne 5. 11. 2018 podstatnou změnu okolností, pokud jde o nezletilého. Ten byl v dané době spokojený, když k otci nemusí. Krajský soud rovněž opomenul stanovisko psycholožky Mgr. Rybákové ze dne 15. 11. 2018, podle kterého by styk nezletilého J. s otcem nemohl být bez závažné újmy pro dítě realizován v rozsahu max. 1 hodiny. Výše uvedená zpráva opatrovníka z 5. 11. 2018 a stanovisko psycholožky z 15. 11. 2018 představují tzv. opomenuté důkazy ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

Krajský soud rovněž porušil čl. 38 odst. 2 Listiny, když rozhodl usnesením, aniž by nařídil jednání. Rovněž byl porušen nejlepší zájem dítěte zakotvený v čl. 24 Listiny základních práv Evropské unie. Závěrem stěžovatelka Ústavnímu soudu navrhla, aby v případě, pokud by soud měl pochybnosti o normativním charakteru čl. 24 Listiny základních práv Evropské unie, předložil Soudnímu dvoru Evropské unie předběžné otázky k rozsahu působnosti a přímému účinku uvedeného ustanovení.

Procesně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozsudku krajského soudu.

Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Dle § 44 zákona o Ústavním soudu rozhodl Ústavní soud ve věci bez konání ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci.

Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Úprava styku rodičů s dítětem formou předběžného opatření je výsledkem hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, a spadá tak do jejich nezávislé pravomoci. Při rozhodování ve věcech práva rodinného je proto především na obecných soudech, aby vyšly z individuálních okolností každého případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, a pečlivě uvážily, jaká úprava styku rodičů s nezletilým je pro dítě nejvhodnější a jak co nejcitlivěji a nejvhodněji upravit styk nezletilého dítěte s tím rodičem, kterému do péče svěřeno nebylo. Úkolem soudu je snažit se nalézt zároveň takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny.

Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně zabýval problematikou úpravy výchovných poměrů nezletilých dětí, včetně péče o ně. V této oblasti Ústavní soud postupuje zdrženlivě. Soudní rozhodování v rodinně právních věcech se totiž do značné míry odvíjí od zjišťování a posuzování skutkových okolností a otázek, které je v prvé řadě úkolem obecných soudů. Nelze však vyloučit, že obecné soudy ve svých rozhodnutích vybočí z rámce ústavnosti a poruší ústavně zaručená práva rodičů, dětí či jiných osob, zejména práva spojená s jejich rodinným životem či práva procesní povahy. Jen v takových případech je Ústavní soud povinen zasáhnout. K takovému porušení práv stěžovatelky či nejlepšího zájmu jejího nezletilého syna v projednávaném případě nedošlo.

Podle stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. Cpjn 202/2016, č. 4/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, je pro rozhodování odvolacího soudu o odvolání proti usnesení prvostupňového soudu ve věci předběžného opatření rozhodující stav, který tu byl v době vydání tohoto opatření. Napadené usnesení odvolacího soudu bylo vydáno dne 8. 11. 2018 a zástupci stěžovatelky doručené dne 10. 11. 2018. Stanovisko psycholožky Mgr. Rybákové, podle kterého by styk nezletilého J. s otcem nemohl být bez závažné újmy pro dítě realizován v rozsahu nejvýše 1 hodiny, je datované dne 15. 11. 2018, tedy až po rozhodnutí odvolacího soudu. Zpráva opatrovníka ze dne 5. 11. 2018 není v rozporu se skutkovými závěry, které vzal krajský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí za své a na jejichž základě dospěl k úpravě styku rodičů s nezletilým. Podle zprávy byl nezletilý spokojený, když k otci nemusel jít sám, resp. bez svých sourozenců, což je okolnost soudům známa a rovněž několikrát zmiňovaná v odůvodnění rozhodnutí krajského soudu. Krajský soud rovněž nepochybil, když o věci rozhodl bez jednání. Podle § 214 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu jednání není třeba nařizovat, jestliže odvolání směřuje proti usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o předběžném opatření.

Pokud stěžovatelka očekává, že Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí dalšímu, v podstatě instančnímu přezkumu, je namístě připomenout, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší [viz např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529) nebo usnesení ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 247/16].

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími krajského soudu a okresního soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky na rodinný život a péči o dítě či že by napadená rozhodnutí jakkoliv odporovala nejlepšímu zájmu nezletilého. Rovněž nedošlo k porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces. Ústavní stížnost je tak namístě odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný. S ohledem na to pak nebyl důvod zvažovat předložení předběžné otázky tak, jak stěžovatelka alternativně navrhovala.

Podaná ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.