I.ÚS 4169/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 4169/16 ze dne 19. 1. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele P. G., zastoupeného JUDr. Radimem Vicherkem, advokátem, se sídlem Masná 8, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 924/2015-182 ze dne 26. července 2016, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 To 80/2013-22.985 ze dne 24. září 2014 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 35 T 15/2001-22618 ze dne 19. července 2013, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Rekapitulace průběhu řízení 1. V trestním řízení, které proti němu bylo vedeno jako proti uprchlému, byl stěžovatel poté, co byl dvakrát zproštěn obžaloby, napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 19. 7. 2013 uznán vinným dvěma trestnými činy porušování povinnosti při správě cizího majetku, kterými způsobil škodu velkého rozsahu, a trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění, kterým způsobil na cizím majetku značnou škodu. Za tyto trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Pokud jde o trestné činy porušování povinnosti při správě cizího majetku, popsané ve výroku rozsudku krajského soudu pod písmeny A) a B), stěžovatel se jich měl jako předseda představenstva Moravia Banky, a. s., (dále jen "MOBA") dopustit tím, že uskutečnil konkrétně specifikované úkony směřující k poskytnutí úvěrů ve výši 94 milionů Kč a 137 milionů Kč ve prospěch obchodní společnosti ASA, a. s. Návratnost finančních prostředků z těchto úvěrů sice měla být zajištěna akciemi obchodní společnosti SAFINA, a. s., a prostřednictvím zajišťovací směnky obchodní společnosti NAREX CONSULT, a. s., šlo však pouze o formální zajištění. Stěžovatel dle rozsudku jednal s vědomím, že jmenovaný dlužník nemá zdroje na splacení úvěru a ani nebylo zřejmé, jak by je mohl získat. Poskytnutý úvěr byl totiž nedostatečně zajištěn, obchodní společnost ASA, a. s., od svého vzniku nevyvíjela žádnou činnost, neměla zaměstnance, nevedla účetnictví, neměla žádný majetek, nesplňovala zákonné podmínky pro existenci akciové společnosti a byla "aktivována" pouze ke koupi cenných papírů obchodní společnosti SAFINA, a. s. Pokud jde o trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění, popsaný ve výroku rozsudku krajského soudu pod písmenem C), stěžovatel měl jako předseda představenstva MOBA dne 17. 12. 1998 schválit realizaci Projektu snížení portfolia klasifikovaných aktiv" (dále jen "projekt"), ačkoliv si musel být vědom toho, že realizaci projektu bude v konečné fázi financovat samotná MOBA. Byl však veden snahou snížit objem klasifikovaných aktiv banky, snížit tvorbu opravných položek a zvýšit ukazatel kapitálové přiměřenosti banky, neboť v opačném případě by zakročila Česká národní banka, což by znamenalo nucenou správu a následně ukončení činnosti MOBA. Stěžovatel rovněž věděl, resp. musel vědět, že mezibankovní úložka MOBA u Investiční a poštovní banky, a. s., bude mít zajišťovací charakter, že úvěr poskytnutý obchodní společnosti První hybernská, a. s., nebude tato schopna splatit a že nejsou dodrženy podmínky realizace projektu, které byly stanoveny auditorem a Českou národní bankou, zejména podmínka financování z jiných zdrojů než z majetku MOBA. Po schválení projektu došlo k uzavření řady smluv, z nichž většinu podepsal stěžovatel a v jejichž důsledku bylo z MOBA vyvedeno množství aktiv v celkové výši 512 240 037 Kč za úplatu ve výši 500 milionů Kč, které však kupující obchodní společnost SILVERDIME LIMITED uhradila z prostředků, jež v podstatě získala z MOBA. V důsledku tohoto jednání se obviněnému podařilo vytvořit dojem, že MOBA plní opatření České národní banky č. 193/1998 Sb., kterým se stanoví zásady klasifikace pohledávek z úvěrů a tvorby opravných položek k těmto pohledávkám, ačkoli to neodpovídalo realitě. Tento postup znamenal neoprávněné a svévolné vylepšení hospodářských výsledků MOBA za rok 1998, když byly "rozpuštěny" opravné položky ve výši asi 119 500 000 Kč, ztráta MOBA byla snížena z hodnoty 325 250 000 Kč na hodnotu asi 192 milionů Kč a kapitálová přiměřenost byla vykazována nad 8 % namísto nejpravděpodobnějších 6,60 %. Prostřednictvím příslušných výkazů tak byla Česká národní banka informována neúplně, zkresleně a v rozporu s podstatou operací, a když požadovala vysvětlení, získávala je s problémy a postupně, zároveň byla zkreslenými informacemi ohrožena i práva klientů a akcionářů banky. 2. Proti rozsudku krajského soudu podal odvolání stěžovatel, jakož i jeho manželka, dcera, syn a bratr. Stěžovatel tvrdil, že je proti němu neprávem vedeno řízení proti uprchlému, ačkoliv je známa jeho adresa v zahraničí, že byl za stejné důkazní situace již dvakrát zproštěn obžaloby, avšak nakonec byl - po zásahu odvolacího soudu do hodnocení důkazů - odsouzen za jiné skutky, než uváděla obžaloba v roce 2001, přičemž k překvalifikování trestného činu pod písmenem C) ze zneužívání informací v obchodním styku na zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění došlo překvapivě teprve při vyhlášení rozsudku. Trestní stíhání navíc trvalo čtrnáct let a mělo být zastaveno z důvodu nepřiměřené délky, promlčení či amnestie, která se na něj měla vztahovat, kdyby soud protiprávně nevedl řízení proti uprchlému. Za nejzávažnější vadu rozsudku označil skutečnost, že skutky popsané ve výroku o vině nejsou trestnými činy. Krajský soud porušil zásadu in dubio pro reo, když zohlednil pouze z kontextu vytržené důkazy a nesčetné množství důkazů nevzal v úvahu, důkazy hodnotil neobjektivně a jednostranně. Obsáhle se stěžovatel vyjádřil také k průběhu předmětných událostí, s tím, že nespáchal žádný trestný čin, neboť jeho vlastním jednáním nevznikla bance žádná škoda, a z rozsudku podle něj vůbec nevyplývá, kterému konkrétnímu subjektu měla být škoda způsobena a v jaké výši, příp. jaké doklady měl zkreslit a jakým způsobem. 3. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením ze dne 24. 9. 2014 odvolání zamítl jako nedůvodné. Ztotožnil se s postupem krajského soudu, který vedl řízení proti uprchlému z důvodu, že z celého dosavadního chování obžalovaného bylo zřejmé, že opustil území České republiky ve snaze vyhnout se trestnímu řízení pobytem v cizině, neboť poté, co v roce 2003 požádal, aby hlavní líčení v jeho věci bylo nadále vedeno v jeho nepřítomnosti, se mu nepodařilo doručit soudní zásilky, k soudu se nikdy nedostavil ani mu nesdělil adresu svého pobytu v cizině. Z toho důvodu soudy nerozhodly o zastavení trestního stíhání na základě amnestie, která se nevztahovala na trestní stíhání proti uprchlému. Ani porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě pak nezakládá nepřípustnost trestního stíhání a není důvodem k jeho zastavení. Vrchní soud nepřisvědčil ani námitce promlčení, jelikož promlčecí doba dosud neuplynula s ohledem na ustanovení § 67 odst. 3 trestního zákona. Dále při porovnání skutků v záznamech o sdělení obvinění, v obžalobě a napadeném rozsudku dospěl vrchní soud k závěru, že totožnost skutků byla zachována. Krajský soud podle něj postupoval při ustálení skutkového děje a při právní kvalifikaci jednání obžalovaného v souladu se zákonem, správně kvalifikoval jednání obžalovaného v bodech A) a B) jako dva samostatné skutky a jeho rozhodnutí pod bodem C) nelze v žádném případě považovat za překvapivé, neboť již v rozhodnutí vrchního soudu ze dne 25. 9. 2008 byli všichni obžalovaní upozorněni na možnost podřazení jejich protiprávního jednání popsaného v bodě C) mj. i pod skutkovou podstatu trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění, který byl navíc mírnějším trestným činem. Krajský soud provedl v dané věci potřebné dokazování, v rámci kterého se důsledně zabýval obhajobou obžalovaného i ostatními provedenými důkazy, jež podrobným způsobem vyhodnotil, a vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel. Zabýval se rovněž postavením obžalovaného v MOBA a jeho vědomostí o nestandardnosti poskytnutých úvěrů. Pokud jde o škodu, uvedl, že vznikla již okamžikem převedení úvěrových prostředků na účty úvěrového dlužníka. V bodě C) pak jednoznačně došlo ke zkreslení výsledků hospodaření MOBA, když za jiný doklad sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku je nutno považovat i informace a podklady, které jsou banky povinny vypracovávat a předkládat České národní bance; navíc došlo k ohrožení vkladů jak současných klientů banky, tak i vkladatelů budoucích, a MOBA byla způsobena škoda v hodnotě aktiv vyvedených mimo banku bez příslušné kompenzace. Vrchní soud tak vyhodnotil obhajobu stěžovatele jako účelovou a neshledal žádné vady řízení ani porušení práva stěžovatele na obhajobu. 4. Stěžovatel podal proti usnesení