I.ÚS 430/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 430/23 ze dne 11. 4. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. arch. Ludmily Kohutové, zastoupené JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, advokátem, sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2022 č. j. 21 Cdo 2026/2022-821, výrokům III., IV. a V. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2022 č. j. 30 Co 391/2021-778 a výrokům III. a IV. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. srpna 2021 č. j. 48 C 118/2013-709, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí v napadených výrocích, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 3 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z evidence obdržených podání vyplývá, že Ústavnímu soudu byla již dříve, dne 21. 4. 2022, doručena ústavní stížnost téže stěžovatelky směřující pouze proti nákladovým výrokům týchž - v záhlaví uvedených rozhodnutí [stěžovatelka v ní brojí proti výrokům IV. a V. rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 25. 1. 2022 č. j. 30 Co 391/2021-778 a výroku IV. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 25. 8. 2021 č. j. 48 C 118/2013-709]. Ústavní stížnost je vedena pod sp. zn. III. ÚS 1081/22 a doposud o ní Ústavním soudem nebylo rozhodnuto. Výrok o náhradě nákladů řízení má totiž k rozhodnutí o věci samé akcesorickou povahu. Proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení sice není dovolání ex lege přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")], odporovalo by však principu efektivity a hospodárnosti řízení, kdyby Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti, kterou je napaden pouze výrok o nákladech řízení, samostatně přezkoumával její důvodnost, jelikož by tak (byť i nepřímo) nutně předjímal i výsledek řízení o dovolání, což mu však nepřísluší. Nyní posuzovanou ústavní stížností stěžovatelka napadla rozhodnutí městského soudu a obvodního soudu i v nákladových výrocích, žádnou argumentaci, natož pak ústavněprávní ve vztahu k nákladům řízení v ní však neuvedla. 3. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka se podanou žalobou domáhala po vedlejším účastníkovi jako žalovaném, aby upustil od porušování zákazu diskriminace jednáním popsaným v žalobě, a dále se po něm domáhala, aby jí zaplatil částku ve výši 4 750 000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy. Žalobu odůvodnila tím, že se jako zaměstnankyně vedlejšího účastníka na pracovišti v období let 2012 - 2013 zaprvé stala terčem nedůvodných výtek z jeho strany, zadruhé, že jí vedlejší účastník kladl překážky v plnění pracovních povinností vydáváním protichůdných či protiprávních pokynů, vyžadováním nestandardních zpráv, stěžovatelce byl přidělen pomalý počítač nevhodný pro práci, kterou vykonávala, za třetí, že jí vedlejší účastník bránil v přístupu k relevantním informacím potřebným k plnění pracovních úkolů. Dále za čtvrté měl vedlejší účastník stěžovatelku hůře odměňovat oproti jiným srovnatelným zaměstnancům a dne 2. 11. 2012 jí měl neoprávněně doručit vytýkací dopis a odebrat osobní příplatek, čímž se plat stěžovatelky snížil z částky 23 640 Kč na částku 20 640 Kč. Požadavek na zaplacení přiměřeného zadostiučinění stěžovatelka rozdělila tak, že za nerovné zacházení z uvedených důvodů zaprvé požadovala částku 1 556 667 Kč, zadruhé částku 783 333 Kč, zatřetí částku 783 333 Kč a začtvrté částku 1 626 667 Kč. 4. Obvodní soud rozsudkem ze dne 14. 7. 2016 č. j. 48 C 118/2013-263 žalobu stěžovatelky zamítl. 5. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání. Městský soud rozsudkem ze dne 14. 11. 2017 č. j. 30 Co 145/2017-378 rozsudek obvodního soudu zčásti změnil tak, že žalobu o uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi upustit od jednání v rozsudku specifikovaném znění zamítl a zčásti jej v zamítavém výroku ohledně požadavku na zaplacení částky 4 750 000 Kč potvrdil. 6. Oba uvedené rozsudky byly následně k dovolání stěžovatelky zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018 č. j. 21 Cdo 2262/2018-437 a věc byla vrácena obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud vysvětlil, že k rozdílnému (nerovnému) zacházení se zaměstnanci odměňovanými platem může dojít i v případě, kdy zaměstnavatel zaměstnance nezařadí - na rozdíl od jiných zaměstnanců vykonávajících stejnou práci nebo práci stejné hodnoty - do platové třídy nebo platového stupně v souladu s výše uvedenými právními předpisy, nebo naopak v případě, kdy je zaměstnanec zařazen do platové třídy a platového stupně v souladu s právními předpisy, avšak jiní zaměstnanci vykonávající stejnou práci nebo práci stejné hodnoty jsou zařazeni do vyšší platové třídy či platového stupně. Městský soud podle Nejvyššího soudu pochybil, nezabýval-li se řádně tvrzením stěžovatelky, že u vedlejšího účastníka dochází k rozdílnému odměňování, které spočívá v nezařazení stěžovatelky do srovnatelné platové třídy oproti vyjmenovaným kompetenčně a hierarchicky srovnatelným zaměstnancům a v neplacení srovnatelných pololetních odměn vůči týmž zaměstnancům. 7. V dalším řízení obvodní soud doplnil dokazování a rozsudkem ze dne 16. 9. 2019 č. j. 48 C 118/2013-545 žalobu opět zamítl. 8. K odvolání stěžovatelky městský soud rozsudkem ze dne 28. 1. 2020 č. j. 30 Co 10/2020-595 výše uvedený rozsudek obvodního soudu potvrdil. 9. Proti výše uvedenému rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 1. 2021 č. j. 21 Cdo 1486/2020-660 dovolání v části, v níž stěžovatelka napadala rozsudek městského soudu, v němž byl potvrzen rozsudek obvodního soudu ve výroku o zamítnutí žaloby o uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi upustit od stěžovatelkou popsaného rozdílného zacházení, odmítl pro nepřípustnost. Ve zbývající části Nejvyšší soud dovolání vyhověl a napadený rozsudek městského soudu v části výroku o věci samé, v níž byl potvrzen rozsudek obvodního soudu ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba o 4 750 000 Kč, a v akcesorických výrocích o náhradě nákladů řízení, zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí městského soudu, platí také na rozsudek obvodního soudu, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 4 750 000 Kč, a ve výroku o náhradě nákladů řízení, a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. 10. Nejvyšší soud konstatoval, že nebylo-li soudy náležitě zjištěno, do jaké platové třídy měla být zařazena stěžovatelka a jí označení zaměstnanci vedlejšího účastníka (vůči nimž s ní mělo být zacházeno nerovně), podle kritérií stanovených v zákoníku práce a v prováděcích nařízeních vlády, je závěr soudů, že vedlejší účastník ve vztahu ke stěžovatelce neporušil zásadu rovného zacházení při odměňování zaměstnanců, nejen předčasný a tudíž nesprávný, ale i v rozporu s předcházejícím rozsudkem Nejvyššího soudu vydaným přímo v této věci (ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. 21 Cdo 2262/2018) nebo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020 sp. zn. 21 Cdo 3516/2018. Nejvyšší soud uzavřel, že závěr městského soudu, že zaměstnankyně vedlejšího účastníka zařazené do vyšší platové třídy než stěžovatelka není možné považovat za srovnatelné se stěžovatelkou, neboť k jejich zařazení do vyšší platové třídy existoval vždy věcný důvod, a to s ohledem na to, že jde o zkušené či vedoucí zaměstnankyně, není správný, neboť tyto skutečnosti nemohou mít vliv na určení platové třídy zaměstnance. Správným Nejvyšší soud neshledal ani závěr městského soudu, že není rozhodné, zda vedlejší účastník při odměňování svých zaměstnanců postupoval plně v souladu s právními předpisy a zda všechny své zaměstnance správně zařadil do platových tříd podle nařízení vlády č. 222/2010 Sb., o katalogu ve veřejných službách a správě, neboť byla-li by shledána opodstatněnou námitka stěžovatelky, že nebyla - na rozdíl od jiných zaměstnanců vedlejšího účastníka vykonávajících práci odpovídající platové třídě - vedlejším účastníkem zařazena do této třídy, přestože jí na ni "ze zákona vzniklo právo", pak by vedlejší účastník takovým postupem vůči stěžovatelce porušil zásadu rovného zacházení se zaměstnanci. K námitce stěžovatelky, že se soudy náležitě nezabývaly otázkou její diskriminace zaměstnavatelem pro její přesvědčení (svě