I.ÚS 438/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 438/06 ze dne 31. 7. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně ve věci stěžovatele J. K., právně zastoupeného JUDr. Karlem Literou, advokátem se sídlem v Berouně, Pivovarská 170/3, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2006, č. j. 21 Cdo 3016/2005-333, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a společnosti Ingersoll-Rand Equipment Manufacturing CR s.r.o. se sídlem v Kolíně IV, Havířská 120, právně zastoupené Mgr. Mgr. Petrem Hanzalem, LL.M., advokátem se sídlem AK Weil, Gotshal & Manges v.o.s., Křížovnické nám. 1, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností podanou včas [§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 3, odst. 6 zákona o Ústavním soudu], brojí stěžovatel proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 5. 2006, č. j. 21 Cdo 3016/2005-333, (dále jen "rozsudek Nejvyššího soudu"). V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že Nejvyšší soud jeho dovolání zamítl pouze odkazem na judikát, nikoli na autentické znění zákona. I soudy nižšího stupně rozhodovaly spor podle judikátu Nejvyššího soudu, který však v českém právním systému není pramenem práva. Dále uvádí, že Nejvyšší soud nesprávně interpretoval § 64 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce. Podle tohoto ustanovení může zaměstnanec uplatnit neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí u soudu nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit. Podle Nejvyššího soudu zaměstnanec uplatní toto právo u soudu pouze žalobou na určení ve smyslu § 80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o.s.ř."). Stěžovatel však namítá, že k uplatnění tohoto práva dojde i v případě podání žaloby na plnění, ve které tvrdí, že výpověď byla neplatná. Stěžovatel též konstatuje, že soud pochybil, když jej nepoučil, že podle judikatury Nejvyššího soudu nelze jeho žalobě vyhovět pro její formu, neboť se vyžaduje žaloba určovací. Stěžovatel v ústavní stížnosti dovozuje, že postupem Nejvyššího soudu bylo porušeno jeho základní právo zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Současně namítá též porušení čl. 2 odst. 3 a čl. 3 odst. 3 Listiny. Znění dotčených článků Listiny základních práv s svobod je následující. Čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod zní: Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Čl. 3 odst. 3 Listiny základních práv a svobod zní: Nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod. Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zní: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. II. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti poukázal na to, že stěžovatel od počátku řízení vycházel z názoru, že pracovní poměr založený jmenováním nelze ukončit výpovědí z pracovního poměru, aniž by předcházelo odvolání z funkce. Též nelze souhlasit s tvrzením, že žaloba stěžovatele byla zamítnuta pouze odkazem na judikát. Jestliže některá právní otázka již byla dovolacím soudem vyložena a soudní praxe se k takovému výkladu přiklonila, mohou se soudy k takovému názoru přihlásit; soud tak dává najevo, že hmotné právo v projednávané věci vykládá stejným způsobem. Tento postup však neznamená přiklonění se k precedenční zásadě, která je českému právnímu řádu cizí. K ústavní stížnosti se vyjádřil též vedlejší účastník řízení, když uvedl, že soudy vycházely ze znění zákona tím, že ho interpretovaly, a to zcela v mezích jeho znění a při respektování aprobovaných pravidel výkladu. Vedlejší účastník dále ve vyjádření konstatuje, že závěr soudů o uplatnění neplatnosti výpovědi u soudu žalobou na určení je v souladu s konstantní nejméně desetiletou rozhodovací praxí soudů. Soud není, oproti názoru stěžovatele, oprávněn měnit návrh žalobce, neboť právě žalobce je pánem sporu. Konečně vedlejší účastník nesouhlasí s tvrzením stěžovatele, že soudy pochybily, když stěžovatele nepoučily o nutnosti podat žalobu na určení neplatnosti výpovědi. Toto rozšíření poučovací povinnosti soudů i na obsah žalobního petitu by podle něj bylo jednak zasahováním do práva žalobce určit předmět sporu, jednak zvýhodněním žalobce a tedy porušením ústavně chráněné rovnosti účastníků. Ústavní soud zaslal vyjádření Nejvyššího soudu a vedlejšího účastníka stěžovateli v replice, který však svého právo vyjádřit se k v těmto podáním ve stanovené lhůtě nevyužil. III. Ústavní soud z ústavní stížnosti a přiloženého soudního spisu zjistil, že se stěžovatel jako žalobce domáhal, aby Okresní soud v Příbrami vyslovil, že žalovaná společnost Bobcat Equipment CR s.r.o. (nyní Ingersoll-Rand Equipment Manufacturing Czech Republic s.r.o.) je povinna jej zaměstnávat v souladu s jeho pracovní smlouvou a jmenováním ve funkci manažera informačních systémů. Současně požadoval zaplacení v žalobě specifikované pohyblivé složky mzdy a náhradu mzdy do doby, kdy mu žalovaná umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru. Žalobu zdůvodnil tak, že s žalovanou uzavřel managerskou smlouvu, podle níž měl vykonávat funkci managera informačních systémů, současně však byl žalovanou jmenován do funkce managera informačních systémů. Pracovní poměr proto podle něj vznikl jak managerskou smlouvou, která měla povahu pracovní smlouvy, tak i jmenováním do funkce. Dne 6. 2. 2003 byla stěžovateli předána výpověď z pracovního poměru podle § 46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce, která je však podle stěžovatele neplatná. Současně stěžovatel polemizuje s tím, zda výpovědí z pracovního poměru končí i platnost jmenování do funkce. Rozsudkem ze dne 28. 6. 2004, č.j. 5 C 88/2003-244, Okresní soud v Příbrami (dále jen "rozsudek okresního soudu") žalobu zamítl. Soud vycházel z toho, že, domáhá-li se stěžovatel určení povinnosti žalované zaměstnávat jej v souladu s jeho pracovní smlouvou a jmenováním ve funkci managera informačních systémů, jde o žalobu určovací ve smyslu § 80 písm. c) o.s.ř., ke které však stěžovatel neměl naléhavý právní zájem, neboť mohl žalovat o splnění povinnosti ve smyslu písm. b) uvedeného ustanovení o.s.ř. Dále dovodil, že tím, že stěžovatel nepodal žalobu o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, skončil jeho pracovní poměr výpovědí z pracovního poměru, přičemž soud nemohl řešit otázku platnosti této výpovědi ani jako otázku předběžnou. K odvolání stěžovatele změnil Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 12. 2004, č.j. 23 Co 527/2004-282 (dále jen "rozsudek krajského soudu") rozsudek okresního soudu pouze ve výroku o nákladech řízení, jinak jej potvrdil. Podle krajského soudu okresní soud nesprávně posoudil, že se stěžovatel domáhal určení, že pracovní poměr trvá, neboť ve všech případech žaloval na plnění. Okresní soud se proto nesprávně zabýval otázkou naléhavého právního zájmu. Krajský soud se však ztotožnil s názorem okresního soudu, že pokud nebyla podána žaloba na určení neplatnosti výpovědi podle ustanovení § 64 zákoníku práce, nelze se neplatností rozvázání pracovního poměru dále zabývat a je nutné vycházet z toho, že výpověď byla dána platně. Při interpretaci pojmu "uplatnění u soudu" ve smyslu uvedeného ustanovení zákoníku práce, krajský soud uvádí, že předpokládá-li právní předpis, že bude nějaký nárok "uplatněn u soudu", musí se tak stát výslovně. Za řádné uplatnění proto nelze považovat podání žaloby na plnění s tím, že by platnost rozvazovacího úkonu měla být zkoumána toliko jako předběžná otázka. Teprve rozhodnutím soudu, který svým výrokem určí, že rozvázání pracovního poměru bylo neplatné, je tento úkon zpětně anulován a úspěšnému účastníkovi pracovněprávního vztahu vznikají nároky vyplývající z neplatného rozvázání pracovního poměru podle § 61 a § 62 zákoníku práce. Krajský soud zde odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 1997, sp.zn. 2 Cdon 485/96, zveřejněný pod č. 75 v časopise Soudní judikatura. Krajský soud též rozvedl zdůvodnění okresního soudu ve vztahu k existenci dvou pracovních poměrů, jednoho vzniklého pracovní smlouvou a druhého jmenováním. V daném případě vznikl jen jeden pracovní poměr. Podle něj není možné, aby na stejnou funkci vznikly souběžně dva pracovní poměry, jeden jmenováním a druhý na základě pracovní smlouvy. Tzv. managerská smlouva zpravidla jen obsahuje smluvní upřesnění dalších podmínek výkonu práce zaměstnance, jehož pracovní poměr vznikl jmenováním. Mezi účastníky tedy existoval jen jeden pracovní poměr, který skončil na základě výpovědi ze dne 6. 2. 2003 ke dni 30. 4. 2003; po uplynutí lhůty k podání určovací žaloby podle § 64 zákoníku práce je třeba