I.ÚS 480/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 480/23 ze dne 20. 7. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ARSTAV s. r. o., sídlem Ke Mlýnu 190, Jindřichův Hradec, zastoupené JUDr. Filipem Sojákem, advokátem, sídlem Mikuláše z Husi 382/12, Praha 4 - Nusle, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2022 č. j. KSCB 25 INS 3453/2016, 29 NSČR 173/2022-A-99, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. května 2022 č. j. KSCB 25 INS 3453/2016, 2 VSPH 746/2022-A-92 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. března 2022 č. j. KSCB 25 INS 3453/2016-A-83, spojené s návrhem na zrušení § 96 odst. 1 a § 101 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 90 Ústavy, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. V ústavní stížnosti stěžovatelka dále navrhla, aby Ústavní soud zrušil § 96 odst. 1 a § 101 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon"). 3. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že usnesením ze dne 20. 10. 2016 č. j. KSCB 25 INS 3453/2016-A-39, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 10. 2016, Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud" nebo "insolvenční soud") zjistil úpadek stěžovatelky (jako dlužníka) a na její majetek prohlásil konkurs. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 22. 3. 2017 č. j. 3 VSPH 2236/2016-A-64 usnesení krajského soudu potvrdil. Dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017 č. j. 29 NSČR 144/2017-A-77 odmítnuto. 4. Dne 28. 12. 2021 obdržel krajský soud podání stěžovatelky označené jako "Žaloba na obnovu insolvenčního řízení", ve kterém stěžovatelka navrhla, aby soud vydal usnesení, kterým se povoluje obnova předmětného řízení. Napadeným usnesením krajský soud návrh stěžovatelky ze dne 28. 12. 2021 na obnovu řízení, který směřoval proti usnesení o zjištění úpadku a prohlášení konkursu (A-39), zamítl (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Krajský soud poukázal na to, že podle § 96 odst. 1 insolvenčního zákona obnova insolvenčního řízení není přípustná. Z uvedené právní úpravy dovodil, že žaloba na obnovu řízení ve smyslu § 228 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), není v insolvenčním řízení přípustná. Protiústavnost této úpravy namítanou stěžovatelkou krajský soud s ohledem na povahu a průběh insolvenčního (konkursního) řízení neshledal. Krajský soud poukázal na to, že řízení se nyní nachází ve fázi zpeněžování, a připuštění obnovy ve vztahu k usnesení o úpadku je nejen právně, ale i fakticky nemožné, neboť z povahy věci za této situace není možné dosáhnout účinků, které občanský soudní řád s institutem obnovy řízení spojuje. Z uvedených důvodů krajský soud podanou žalobu jako nepřípustnou zamítl. 5. K odvolání stěžovatelky vrchní soud napadeným usnesením uvedené usnesení krajského soudu jako věcně správné potvrdil, když přisvědčil závěru insolvenčního soudu, že obnova insolvenčního řízení není přípustná. Vrchní soud poukázal na to, že otázkou přípustnosti žaloby na obnovu řízení proti usnesení insolvenčního soudu vydaného v insolvenčním řízení se zabýval i Ústavní soud v usnesení ze dne 9. l. 2014 sp. zn. II. ÚS 1938/13 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), jímž byla odmítnuta ústavní stížnost podaná proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013 sen. zn. 29 ICdo 34/2012, a dále v usnesení ze dne 23. 6. 2020 sp. zn. II. ÚS 1429/2020. Vrchní soud uzavřel, že - stejně jako Nejvyšší soud ve věci posuzované v usnesení ze dne 31. 7. 2019 sen. zn. 29 NSČR 143/2017, týkající se žaloby dlužníka na obnovu řízení podané rovněž proti usnesení o zjištění úpadku dlužníka - neměl pochyb o tom, že právní úprava vylučující obnovu insolvenčního řízení je úpravou odpovídající českému ústavnímu pořádku. 6. Proti usnesení vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř., jako nepřípustné odmítl, neboť dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenými judikaturními závěry Nejvyššího soudu, obsaženými zejména v usnesení ze dne 31. 7. 2019 sen. zn. 29 NSČR 143/2017 a v usnesení ze dne 28. 2. 2013 sen. zn. 29 ICdo 34/2012 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 9. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 1938/13), podle kterých nepřípustnost obnovy insolvenčního řízení, plynoucí přímo z textu § 96 odst. 1 insolvenčního zákona, není v rozporu s ústavním pořádkem. Nejvyšší soud dále dovodil, že přípustnost dovolání nezakládá ani tvrzená protiústavnost § 101 odst. 1 insolvenčního zákona, neboť nejde o otázku, na níž (s ohledem na předmět řízení) napadené rozhodnutí závisí. K námitce stěžovatelky ohledně nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí vrchního soudu Nejvyšší soud poukázal na to, že stěžovatelka zde uplatňuje existenci procesních vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vady řízení podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., ani tvrzené "jiné vady", které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však nejsou způsobilým dovolacím důvodem a Nejvyšší soud k nim přihlíží z úřední povinnosti pouze u přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). II. Argumentace stěžovatelky 7. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že dne 28. 12. 2021 podala ke krajskému soudu žalobu na obnovu insolvenčního řízení s odůvodněním, že do její dispoziční sféry se dostal nový důkazní prostředek, který vnáší do insolvenčního řízení nová zásadní skutková zjištění, která jsou rozhodná pro insolvenční řízení a jsou tedy důvodem pro obnovu insolvenčního řízení. Tímto novým důkazním prostředkem je znalecký posudek č. 1163/2021 vypracovaný dne 22. 9. 2021 Ing. Vladimírem Bečkou, znalcem v oboru ekonomika, odvětví daňová evidence, účetnictví (dále jen "znalecký posudek"), ze kterého vyplývá, že k úpadku stěžovatelky došlo až v důsledku podání věřitelského insolvenčního návrhu. Znalecký posudek rozebírá ekonomickou situaci stěžovatelky a vztahuje své závěry k jednotlivým datům či obdobím, současně rozebírá, zda u stěžovatelky nastala platební neschopnost, a jaká skutečnost podle názoru Ing. Vladimíra Bečky (dále jen "znalec") tuto platební neschopnost způsobila. Stěžovatelka poukazuje na to, že znalec dovodil, že stav úpadku byl naplňován ode dne 16. 2. 2016 vlivem podaného věřitelského insolvenčního návrhu, který omezil možnost stěžovatelky "realizovat ozdravné zařízení a odstranit její platební neschopnost". Podle stěžovatelky ze znaleckého posudku vyplývá, že důvodem jejího úpadku bylo až zahájení samotného insolvenčního řízení, resp. že nebylo-li by vůči stěžovatelce zahájeno insolvenční řízení, u stěžovatelky by nenastala (resp. byla odvrácena) platební neschopnost či předlužení. 8. V žalobě na obnovu řízení stěžovatelka z výše uvedených důvodů rovněž namítala, že ustanoveními § 101 odst. 1 a § 96 odst. 1 insolvenčního zákona bylo zasaženo do jejího práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny. Stěžovatelka současně navrhla, aby krajský soud předložil předmětnou věc ve smyslu čl. 95 Ústavy Ústavnímu soudu spolu s návrhem na zrušení § 96 odst. 1 a § 101 odst. 1 insolvenčního zákona. Rovněž v ústavní stížnosti stěžovatelka namítá protiústavnost napadených ustanovení § 101 odst. 1 a § 96 odst. 1 insolvenčního zákona, podrobně rozebírá důvody, na základě kterých navrhuje zrušení uvedených ustanovení. V této souvislosti stěžovatelka provádí i test proporcionality. Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále namítá, že usnesení vrchního soudu a usnesení Nejvyššího soudu jsou nepřezkoumatelná. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je