Ústavní soud I.ÚS 490/25 – Podmínky obnovy

Stěžovatel byl odsouzen pro zločin vydírání podle § 175 odst. 1 a odst. 2 písm. e) trestního zákoníku. Dne 26. 1. 2024 podal Obvodnímu soudu pro Prahu 1 návrh (v pořadí již třetí) na povolení obnovy řízení. Uvedl v něm, že není autorem e-mailové zprávy, která byla rozhodující pro jeho odsouzení. E-mail prý ve skutečnosti napsal jeho nyní již zemřelý otec, který jej bez vědomí stěžovatele odeslal z jeho počítače. Své dřívější doznání odůvodnil slibem daným otci, že tuto skutečnost za jeho života neprozradí.

Obvodní soud návrh na povolení obnovy zamítl. Mimo jiné uvedl, že stěžovatel až do nynější doby po dobu více než 10 let doznával své autorství k e-mailové zprávě. Jeho nynější tvrzení není ničím podloženo a je zcela nevěrohodné.

Městský soud následně potvrdil rozhodnutí obvodního soudu. Kromě skutečností uvedených obvodním soudem, s nimiž se ztotožnil, konstatoval, že závěr o vině stěžovatele nebyl založen výhradně na jeho doznání k autorství daného e-mailu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že trestní soudy porušily jeho základní práva na spravedlivý proces a presumpci neviny. Podle stěžovatele není přípustné, aby obecné soudy hodnotily nové důkazy stejným způsobem jako v řízení o vině. Trestní soudy překročily svou pravomoc tím, že předběžně hodnotily důkazy. V daném případě stěžovatel předložil novou skutečnost, kterou v původním řízení nezmínil, totiž že výhrůžný e-mail, na jehož základě byl uznán vinným, ve skutečnosti odeslal jeho otec, jenž je nyní po smrti. Tato skutečnost byla stěžovateli známa již dříve, avšak vázal se k ní slib mlčenlivosti, který se rozhodl prolomit až po úmrtí svého otce.

Ústavní soud při přezkumu rozhodnutí o nepovolení obnovy řízení pouze kontroluje, zda trestní soudy rozhodly ústavně konformním způsobem, tedy zda návrh na povolení obnovy řádně projednaly, adekvátně odůvodnily a zda jejich právní závěry nejsou excesem či libovůlí. Zamítne-li trestní soud návrh na povolení obnovy řízení, stěžejní zejména je, zda dostatečně odůvodnil, proč neshledal, že by nově předestřené skutečnosti mohly odůvodnit jiné rozhodnutí o vině (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2959/10).

Těmto ústavněprávním kritériím napadená rozhodnutí plně vyhovují. Ústavní stížnost je v pravém smyslu zjevně neopodstatněná. Za takových okolností postačí, pokud Ústavní soud usnesení, kterým ústavní stížnost odmítá, stručně odůvodní uvedením relevantního zákonného důvodu (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

Lze alespoň shrnout, že trestní soudy se vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele, resp. poukázaly na to, že ani žádné relevantní nepředložil. Stěžovatel roli trestních soudů v řízení o povolení obnovy řízení zcela dezinterpretuje - není pravdou, že by trestní soudy nebyly oprávněny navržené důkazy "předběžně zkoumat". Už podle samotného znění § 278 trestního řádu musí soudy posoudit, zda tvrzené nové skutečnosti nebo důkazy mohou alespoň potenciálně vyvolat jiné rozhodnutí o vině. Tvrzení nové skutečnosti, které není opřeno o žádný důkaz, tedy bez dalšího nezakládá důvod pro povolení obnovy řízení. Posouzení, zda jsou navržené důkazy způsobilé něco změnit na rozhodnutí o vině, je samotnou podstatou rozhodování o povolení obnovy řízení. Jak navíc trestní soudy rovněž upozornily, stěžovatel ani nepředložil žádný důkaz, který by jeho tvrzení dokládal.

Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.