I.ÚS 52/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 52/25 ze dne 25. 2. 2026 Opomenuté vyjádření účastníka řízení   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Cejnara, zastoupeného JUDr. Petrem Kučerou, Ph.D., advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2024 č. j. 22 Cdo 2163/2024-115, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Marcely Takáčové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. 10. 2024 č. j. 22 Cdo 2163/2024-115 porušil základní právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na rovnost účastníků řízení zaručené čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2024 č. j. 22 Cdo 2163/2024-115 se proto ruší. Odůvodnění: 1. Ústavní soud se v nyní posuzovaném případě zabýval ústavností postupu Nejvyššího soudu, který nevzal v potaz stěžovatelovo vyjádření k dovolání. Posuzoval, zda absence vypořádání argumentů stěžovatele dosahuje intenzity porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. I. Vymezení věci a průběh předchozího řízení 2. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy žalobou domáhal určení, že je vlastníkem tří pozemků v katastrálním území B., které měl dle svého vyjádření vydržet ke dni 11. 5. 2015. S tímto jeho tvrzením nesouhlasila vedlejší účastnice, která podle stavu v katastru nemovitostí pozemky oplotila, a to v rozsahu neodpovídajícím předchozímu oplocení. 3. Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou žalobu stěžovatele zamítl jako nedůvodnou rozsudkem ze dne 6. 10. 2023 č. j. 6 C 197/2022-71. Věc posoudil podle právní úpravy účinné ke dni, kdy se stěžovatel chopil držby sporných pozemků. Tedy podle § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ("starý občanský zákoník"). 4. Krajský soud v Hradci Králové k odvolání stěžovatele rozsudek okresního soudu změnil (rozsudek ze dne 15. 4. 2024, č. j. 21 Co 24/2024-91). Určil, že stěžovatel je vlastníkem sporných pozemků. Krajský soud převzal jako správná úplná skutková zjištění okresního soudu. Shledal však, že rozhodnutí okresního soudu spočívá na nesprávném právním posouzení. Krajský soud věc posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník ("nový občanský zákoník"), protože stěžovatel měl nabýt vlastnické právo vydržením ke dni 11. 5. 2015, tj. za účinnosti nového občanského zákoníku. 5. Vedlejší účastnice podala dovolání k Nejvyššímu soudu. Nejvyšší soud ho napadeným rozsudkem shledal důvodným. Sám změnil rozsudek krajského soudu v neprospěch stěžovatele postupem podle § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. Úvahy krajského soudu považoval za zjevně nepřiměřené a potvrdil závěr okresního soudu. V odůvodnění uvedl, že se stěžovatel k dovolání vedlejší účastnice nevyjádřil. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud svým postupem porušil jeho právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Zároveň Nejvyšší soud napadeným rozsudkem porušil jeho právo na ochranu vlastnictví (čl. 11 Listiny). 7. Stěžovatel především poukazuje na to, že Nejvyšší soud nepřihlédl k jeho vyjádření k dovolání. Tím mu byla odepřena možnost účastnit se řízení před dovolacím soudem, činit příslušné návrhy a předkládat soudu svou argumentaci. Daný postup je ještě závažnější s ohledem na postup Nejvyššího soudu, který ve věci rozhodoval sám. Podle stěžovatele obsahovalo jeho vyjádření relevantní argumentaci v otázce nepřípustnosti a nedůvodnosti dovolání vedlejší účastnice. Je zjevné, že opominutí podání stěžovatele umožnilo Nejvyššímu soudu velice zjednodušit obsah jím vydaného rozsudku a vycházet pouze z dovolání vedlejší účastnice. Stěžovatel však namítá, že takový postup je nepřijatelný, neboť soud tímto založil mezi stranami výraznou nerovnost. Nejvyšší soud nepřípustně vstoupil do hodnocení skutkových zjištění, což mu nepřísluší. Podle stěžovatele navíc Nejvyšší soud hodnotil provedené důkazy nesprávně a proti jejich obsahu či smyslu. Z těchto důvodů stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Nejvyššímu soudu k novému projednání. Stěžovatel doplněním ze dne 6. 3. 2025 zdůraznil svou argumentaci, co se týče skutkových zjištění. Uvedl, že považuje svou dobrou víru, opírající se o uzavřenou darovací smlouvu za prokázanou, respektive za nevyvrácenou. III. Vyjádření účastníka řízení a replika stěžovatele 8. Nejvyšší soud ve vyjádření uvedl, že žádná ústavně zaručená základní práva stěžovatele nebyla porušena napadeným rozsudkem. Uznal, že došlo k formálnímu pochybení z jeho strany, které však spočívalo toliko v opomenutí uvedení vyjádření stěžovatele k dovolání v písemném vyhotovení rozsudku. Vyjádření stěžovatele bylo Nejvyššímu soudu doručeno až po předložení samotného dovolání k rozhodnutí dovolacímu soudu, a to dne 13. 8. 2025. Vyjádření bylo následně založeno do soudního spisu a při rozhodování o dovolání žalované k němu bylo přihlíženo. V důsledku chyby ve vedení spisu však následně nebylo promítnuto do písemného vyhotovení rozsudku. Takové pochybení však nemá žádný vliv na věcný výsledek souzeného sporu. Nejvyšší soud se v rozsudku věcně vyjádřil ke všem podstatným námitkám obsaženým ve vyjádření k dovolání. 9. Stěžovatel tvrdil, že dovolání vedlejší účastnice nemůže obstát z formálních důvodů. S tímto názorem se Nejvyšší soud neztotožnil, protože z obsahu dovolání zjevně vyplývalo, že vedlejší účastnice namítala nesprávné právní posouzení otázky existence dobré víry, resp. poctivosti držby vlastnického práva stěžovatele, přičemž odkázala na příhodná rozhodnutí Nejvyššího soudu zabývající se danou otázkou, byť v poměrech předchozí právní úpravy (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002 sp. zn. 22 Cdo 1843/2000). Takové vymezení je přitom dostačující, což Nejvyšší soud reflektoval v bodě 11 odůvodnění rozsudku. Dále stěžovatel ve svém vyjádření k dovolání polemizoval s tím, jaké okolnosti (ne)jsou způsobilé vyvrátit jeho dobrou víru ve vlastnické právo k pozemkům, jejichž vydržení se domáhal. Nejvyšší soud následně v bodě 19 a 20 odůvodnění rozsudku uvedl všechny nalézacími soudy zjištěné skutečnosti, které jej vedly k opačnému řešení právní otázky poctivosti držby vlastnického práva stěžovatele. Proto nelze přisvědčit stěžovateli, že se Nejvyšší soud jeho argumenty nezabýval. 10. Odlišné právní posouzení ohledně vydržení podle zákona č. 40/1964 Sb., shodné se soudem prvního stupně, učinil dovolací soud na základě shodných skutkových zjištění, pouze je jinak právně hodnotil. Vyjádření stěžovatele k dovolání z hlediska jeho obsahu neobsahuje nic, co by mělo či mohlo mít za následek jiné rozhodnutí dovolacího soudu. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl. 11. Stěžovatel na vyjádření Nejvyššího soudu reagoval replikou ze dne 22. 9. 2025. Stěžovatel uvedl, že celá situace se mu vyjádřením Nejvyššího soudu ještě více znejasnila. Stěžovatel dne 8. 1. 2025 obdržel od Nejvyššího soudu sdělení, že jeho vyjádření k dovolání vedlejšího účastníka nebylo zažurnalizováno do spisu, a proto je Nejvyšší soud opomenul uvést v rozsudku. Nyní však Nejvyšší soud ve svém sdělení tvrdí, že dané vyjádření měl k dispozici, a že jej dokonce ve svém rozhodnutí zohlednil. Stěžovatel pochybuje o pravdivosti tohoto tvrzení. Pokud by Nejvyšší soud opravdu vyjádření stěžovatele měl k dispozici, v napadeném rozsudku by byla minimálně parafráze vyjádření stěžovatele a shrnutí, proč Nejvyšší soud argumentům stěžovatele nepřisvědčuje. Toto však z daného rozhodnutí není patrné. Stěžovatel proto nadále trvá na vadě rozsudku Nejvyššího soudu v tom, že tento se nijak nevypořádal s jeho vyjádřeními a argumenty. 12. Dále se stěžovatel vyjádřil i k věcnému posouzení Nejvyššího soudu. Zdůraznil, že nadále trvá na tom, že Nejvyšší soud nevymezil řádně, jakou otázku zásadního právního významu přezkoumával, a v čem se od dané otázky odchýlily nižší soudy, zejména krajský soud. Nejvyšší soud neoprávněně zasáhl nikoli do právního posouzení věci, nýbrž do hodnocení skutkových okolností. To mu ovšem nepřísluší. Závěrem stěžovatel uvedl, že Nejvyšší soud posoudil podmínku vydržení nesprávně. Stěžovatel se domáhal vydržení toliko části sporného pozemku, a to s ohledem na tvrzení, že se na základě darovací smlouvy chopil držby pozemku ve větším rozsahu. Takový postup v minulosti Nejvyšší soud aproboval (rozhodnutí ze dne 28. 1. 2015 sp. zn. 22 Cdo 3079/2014, rozhodnutí ze dne 21. 8. 2024 sp. zn. 22 Cdo 534/2023). Stěžovatel proto nadále trvá na své ústavní stížnosti. 13. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření uvedla, že formální pochyb