I.ÚS 529/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 529/09 ze dne 13. 3. 2012 N 51/64 SbNU 625 Odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem notáře   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 13. března 2012 sp. zn. I. ÚS 529/09 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. K. proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2008 č. j. 25 Cdo 1384/2006-151 zamítajícímu stěžovatelovo dovolání, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2005 č. j. 39 Co 242/2005-130 potvrzujícímu rozsudek soudu prvního stupně a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 1. 2005 č. j. 10 C 164/2001-105, jímž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti o náhradu škody způsobené stěžovateli notářem, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení. Výrok I. Nerespektováním principu důvěry občanů v právo plynoucího z čl. 1 odst. 1 Ústavy bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2008 č. j. 25 Cdo 1384/2006-151 a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2005 č. j. 39 Co 242/2005-130 porušeno základní právo stěžovatele garantované čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. II. Tato rozhodnutí se proto ruší. III. Ústavní stížnost směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 1. 2005 č. j. 10 C 164/2001-105 se odmítá. Odůvodnění I. 1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 6. 3. 2009 a doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 3. 2009, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí [§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina") a čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). 2. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítané porušení svých základních práv spatřoval v tom, že výše uvedenými rozhodnutími byla zamítnuta jeho žaloba proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti o zaplacení částky ve výši 1 780 000 Kč s příslušenstvím, představující škodu mu vzniklou nesprávným úředním postupem notáře JUDr. M. F. Obecné soudy dle stěžovatele dospěly k závěru, že notář nemohl rozpoznat zdařilé falsum plné moci, což mu dle názoru obecných soudů ani žádný právní předpis neukládá, na základě čehož učinily právní závěr o tom, že nedošlo v daném případě k nesprávnému úřednímu postupu. Dle názoru stěžovatele však soudy fakticky svým postupem zkoumaly zavinění notáře, přičemž v případě odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup se jedná vždy o odpovědnost objektivní. Stěžovatel uvádí, že není nutné zkoumat, zda notář poznal či nepoznal podvrženou plnou moc, resp. zda ji poznat měl či mohl, ale rozhodující je, zda objektivně došlo k tomu, že notářský zápis provedený notářem neobsahoval pravé podpisy účastníků nebo jejich zástupců. Již tato samotná skutečnost je dle názoru stěžovatele nesprávným úředním postupem, a zakládá tak odpovědnost státu za nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "zákon o odpovědnosti státu"), aniž by mělo být zkoumáno, zda notář něčím pochybil. Podle stěžovatele, bez ohledu na výše uvedené, lze dovodit nesprávný úřední postup notáře již jen ze skutečností, že předmětná plná moc neobsahovala přesné, nezaměnitelné a úplné označení převáděných nemovitostí tak, aby bylo možno jejich převod zapsat do katastru nemovitostí, ani ujednání o kupní ceně; požadované náležitosti, tj. osobní údaje účastníků a jejich zástupců a jejich podpisy, neměl ani notářský zápis o kupní smlouvě. Notář pak dále vydal peníze z úschovy na základě neúplné, nesprávné a neexistentní zvláštní plné moci ve smyslu § 84 odst. 1 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění tehdejších předpisů, přičemž vůbec nevyrozuměl ve smyslu § 88 odst. 3 notářského řádu žadatele o vydání peněz. V dalším výkladu stěžovatel rekapituluje skutkový děj a předkládá argumentaci v rovině "podústavního" práva, která je totožná s argumentací jím předkládanou v řízení před obecnými soudy (viz níže). Proto, s ohledem na výše uvedené, stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 svým nálezem zrušil. 3. Ústavní soud vyzval účastníky řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti. Nejvyšší soud prostřednictvím příslušného předsedy senátu JUDr. Petra Vojtka plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhl ústavní stížnost jako nedůvodnou odmítnout. Nejvyšší soud dále uvedl, že na zasedání kolegia Nejvyššího soudu dne 11. 3. 2009 bylo napadené rozhodnutí schváleno k publikaci ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu s právní větou: "Notář je při sepisu notářského zápisu povinen posoudit, zda jemu předložená plná moc představuje pravý průkaz zastoupení účastníka právního úkonu a zda nejde o falsifikát, a to z pohledu běžné obezřetnosti a profesní zkušenosti. Sepsal-li notář notářský zápis, v němž za účastníka jednal zmocněnec s falsifikátem plné moci zjistitelným pouze znaleckým zkoumáním, nejde o nesprávný úřední postup notáře.". Dle vyjádření Nejvyššího soudu tak byla správnost vysloveného závěru aprobována i většinovým názorem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud v závěru svého vyjádření uvedl, že stěžovatel nijak nespecifikoval, čím Nejvyšší soud při rozhodování o dovolání v jeho věci porušil zákon nebo ústavní pořádek, což je podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy obsahová náležitost ústavní stížnosti. Předmětná ústavní stížnost, spočívající v polemice se skutkovými a právními závěry rozhodnutí obecných soudů, s pouze obecně vyjádřenou výtkou protiústavnosti staví dle názoru Nejvyššího soudu Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však ve smyslu čl. 83 Ústavy nepřísluší. Městský soud v Praze a Obvodní soud pro Prahu 2 se v Ústavním soudem stanovené lhůtě nevyjádřily. 4. Ústavní soud dále vyzval vedlejšího účastníka (Českou republiku - Ministerstvo spravedlnosti) k vyjádření se k ústavní stížnosti s poučením, že neobdrží-li Ústavní soud v určené lhůtě předmětné vyjádření, bude mít za to, že se postavení vedlejšího účastníka vzdal (§ 28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Vedlejší účastník se ve stanovené lhůtě nevyjádřil, tedy se svého účastenství na řízení vzdal. Ústavní soud vyzval podle § 42 odst. 4 ve spojení s ustanovením § 76 odst. 3 zákona o Ústavním soudu k vyjádření i JUDr. M. F. Ten se v Ústavním soudem stanovené lhůtě řádně nevyjádřil, a proto s ním Ústavní soud dále nejednal jako s vedlejším účastníkem. 5. Podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci souhlas poskytli a od ústního jednání bylo upuštěno. II. 6. Ústavní soud si k posouzení námitek a tvrzení stěžovatele rovněž vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 10 C 164/2001 a notářský spis sp. zn. 196/99, z nichž zjistil následující, pro řízení o ústavní stížnosti rozhodující skutečnosti. 7. Dne 2. 10. 2001 podal stěžovatel k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 žalobu proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti na zaplacení částky ve výši 1 800 000 Kč a 43 365 Kč s příslušenstvím, představující škodu, která mu vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu. K nesprávnému úřednímu postupu mělo dle stěžovatele dojít sepsáním notářského zápisu NZ 198/99, jehož předmětem byla kupní smlouva o převodu nemovitostí a následné vydání kupní ceny z notářské úschovy. Dne 8. 6. 1999 došlo prostřednictvím notáře JUDr. M. F. k uzavření kupní smlouvy na nemovitost formou notářského zápisu NZ 198/99, a to mezi stěžovatelem (jako kupujícím) a M. F. (jako zplnomocněným zástupcem prodávajících). Přílohou tohoto notářského zápisu byla plná moc s "úředně ověřenými podpisy" a výslovně v ní bylo uvedeno, že se vztahuje i na převzetí kupní ceny. Při podpisu této smlouvy byla zástupci prodávajících předána záloha na kupní cenu ve výši 50 000 Kč, zbylá částka ve výši 1 750 000 Kč byla téhož dne složena do úschovy výše uvedeného notáře s tím, že bude vyplacena do deseti dnů poté, co bude předložena předmětná kupní smlouva s vyznačením vkladu do katastru nemovitostí a protokol o předání nemovitosti kupujícímu. O p